Hvězda nocí padající

Podívala se na mě svým svůdným pohledem. Těžko odolat. A těžko vnímat zvuky vyartikulovávané jejími rty. Pod nebem hvězdným stát jen ty a já. Mluvíš...a já zírám. Hltám každý moment. Nebe padá. Obloha se hroutíí. Bortí se klenba vesmírná. A ty zde stojíš a něco mi říkáš. Dívala se na mě rukou opřená o pouliční světlení, jehož světlem byl hvězdný třpyt. Těžko odolat. Jí. A vesmíru vůkol mne. Dlažební kostky mlčely a zarytě klopily své zraky do útrob hliněné země pod nimi. Nebýt sto pochopiti tohoto negentlemanského jednání. Barbarské kostky dlažební. To hvězdné nebe na mnou, to je jiná sorta, to je elita vesmírné etikety. To jak se patří klopí své zraky sice taky dolů, ale právě přímo na tu vílu uprostřed urbanistické džungle, prostředí moderního žití. A nikoli do výstřihu, jak by se mohlo zdáti...Podívala se na mě rozepínajíc si své sluchové aparáty, snad ku vidině odpovědi mnou vytvořené. Ale co říci? Co dělat, když nevnímal jsem ji. Teda Tebe ano, ale Tvé zvukové projevy rozplynuty byly v niveč. Tak těžké odolat! Tygr ve mě vře, jen skočit, a přitom erudovaně tvářit se a napínat to kouzlo bezbřehé noční symfonie mám? Dilema. Podívala se na mě svýma tmavýma a hlubokýma očima, v nichž kloubí se vášeň s tajemnem. Divoká luna rozehrála divadlo s Tvým stínem, jenž přiblížil se až ke špičkám mým. Tvé stinné paže sápají se k mému tělu, já stojím ni pohybu a dýchám nocí chladný vzduch. Ty přede mnou, opředena rouchem měsíčním, jenž vlní se dík mému dechu, který pluje temnou tmou k třpytu světla luny Tvé. Já mám ji rád, tu múzu hle mi tančící, až slova zbaven jsem. Co ona si pomyslí? Jak v tvých očí budu vypadati? Jsem němý skrz tvou krásu, víš...Tu náhle nebem hvězda padá. Těžko odolat. Stoupám nocí mezi její oči, jenž stříbrem zalévají naši vlast, a ohon padající nešťastnice chytám, okolo hlavy ti jej omotat. Podívala se na mě svým svůdným pohledem...a hvězdy zaplesaly v jasný třpyt.