Možná se zblázním, miláčku...

Probudila mě vůně jehličí a kapky deště, které mi vesele dopadaly na obličej. Bolelo mě celé tělo, ale díky tomu chladnému pohlazení vody mi bylo o něco lépe. Jen jsem nedokázala pochopit, kde a proč to vlastně trčím. Pomalu jsem otevřela oči, které jsem si pro jistotu clonila rukou. Okamžitě mi došlo, proč cítím jehličí. Nebylo to jen tím, že nade mnou se nacházely koruny stromů,ale že jsem byla přikrytá velkými větvemi. Skoro to vypadalo...no, jako když mě někdo provizorně pohřbil. Umím se ale krásně sama vyděsit.
Začala jsem ze sebe jako šílená to všechno sundávat. Pokusila jsem se vstát a byla jsem ráda, že jsem toho schopna, i když značně omezeně. Snažila jsem si vybavit vzpomínky na poslední dny. Střelba, ta střelba... Byl to sen nebo skutečnost? Kdyby mě přeci zachránil, nebyla bych tady, ne? Tak co se vlastně stalo?
Hlava mi třeštila a ruce se mi třásly. Napadlo mě, jak zoufale musím vypadat. Zdálo se mi, že slyším zvuk motoru. Schovat nebo jít za tím zvukem? Přítel nebo nepřítel? Nakonec jsem se rozhodla utéct stranou a schovat se za dostatečně široký strom. A udělala jsem dobře. Poznala jsem ty blond vlasy, ten úšklebek, ty pěsti, které mě bily... Srdce mi splašeně tlouklo.
,,Jsi prostě kretén! Vždycky všechno zvoráš!" zařval na něj někdo, koho jsem neviděla, protože šel souběžně s ním. ,,No jo, pořád. Hlavně že ty sis válel šunky doma a veškerá těžká práce zbyla na mě!" Malé větvičky praskaly pod jejich kroky. ,,Kolikrát ti to mám opakovat! Šéfík potřeboval zařídit ještě něco mnohem důležitějšího. Někdo tam musel zůstat." ,,To si vyprávěj holubům. Nebo těm smažkám, co jim prodáváš zboží. Mně je jasný, že seš úplně neschopnej-" Jejich hovor utichl. To nebylo dobré.

,,Dyt tady nikdo není!" zakřičel naštvaně společník blondáka, ,,Lucasi, seš si jistej, že byla tuhá? Nezdrhla ti náhodou?" ,,I kdyby tuhá nebyla, upravil jsem jí fasádu, že by se nedoplazila nikam daleko. Já si myslim-" ,,Co? Co si myslíš?" naléhal ten neznámý. ,,No, že si pro ni přijel von. Ona by se vodsud nedostala," vysvětloval Lucas. Slyšela jsem cvaknutí, jak někdo nabil pistoli. ,,A jak víš, krucinál, že tu nikde není?" Bingo. Jak vidno, ten druhý byl mnohem chytřejší než ten tyran Lucas. Ale že bych za to byla ráda se říct nedá. Naopak-jeho intelekt mi zrovna nepomáhal a nezvyšoval moji šanci na přežití.
,,Blbost! Víš, ona není zrovna z nejštíhlejších, aby se schovala za tyhle úzký kmínky. Když jsme u toho, tak ani z nejhezčích. Docela nechápu, co na ní ten pošuk vidí," chechtal se Lucas. To teda bylo vtipný, omezenče... ,,Jak myslíš. Ale šéfíkovi to budeš vysvětlovat ty. Ted musíme přijít na způsob, jak toho bastarda nachytat jinak."
,,Nemyslím si, že se musíme nějak namáhat," odvětil Lucas klidně. ,,Co tím chceš říct." ,,No, jestli tu holku našel živou, tak se nám bude chtít pomstít za to, jak má zmalovanej ten svůj ksichtík. A pokud byla dovopravdy tuhá, tak bude nasranej ještě víc. Jak ho k nám dostat, to nám může bejt úplně jedno. Protože on přijde sám. Pěkně nasranej a vozbrojenej, protože von si sice hraje na lidumila, ale já viděl jeho sklep a vo samopal tam zakopneš celkem snadno." Chvilka ticha. ,,No, já se tady radši trochu porozhlídnu, kdyby tady někde byla. Vem auto a zaparkuj na tom odpočívadle. Já za tebou za chvíli přijdu." Instinkt mi radil ještě víc se přikrčit. Snažila jsem se s tím stromem skoro splynout. Ale určitě musí slyšet, jak mi bije srdce. To přece musí slyšet celá zeměkoule! Snažila jsem se uklidnit, protože jsem potřebovala poslouchat hlavně to, jak se pohybuje po lese. Božíčku, pomoz mi…

,,Mám tě,“ ozvalo se vítězoslavně. Chytil mě za vlasy a přitáhnul blíž k sobě. ,,Já mu to říkal!“ ,,Nech mě být,“ kvikla jsem, ale bylo mi jasné, že nemám žádnou šanci. Prohlížel si mě jako obrázek. ,,Neřekl bych, že jsi ošklivá, jak říkal Lucas. Kdyby tě tak nezřídil, možná bych tě vzal na rande.“ Zasmál se sám svému vtípku. A to bylo poslední, co udělal. Chvíli jsme se přetahovali, když mu došlo, co dělám. Ozval se výstřel jeho pistole. Na chvíli jsem si nebyla jistá, koho z nás provrtala nemilosrdná kulka. Ale když klesnul na kolena a pak ještě níž, na nic jsem nečekala, vzala jsem si ji a utíkala pryč, úplně jiným směrem, než jel Lucas se svým autem. Byl totiž tím posledním člověkem, kterého bych chtěla potkat.


Nebyla jsem nikdy ta z nejrychlejších. Ted mě navíc limitoval můj fyzický stav, ale dělala jsem, co jsem mohla. Několikrát jsem upadla nebo uvízla v blátě. Nohy jsem měla poškrábané. Slzy se mi draly do očí. Svírala jsem pistoli a matně si uvědomovala, že jsem právě zřejmě zabila člověka. Nevěděla jsem, kam jdu-prostě jsem šla. Minula jsem potok a přešla na malou pěšinku. Následovala jsem ji a ona neměla konce. Ráno se přehouplo v hlubokou noc. Působila na mě únava, ale zakázala jsem si odpočinek. Bála jsem se. Moc jsem se bála. Každičkou minutou víc a víc.