I can wait forever - First day

„Colette, kde jste, pane bože? Letadlo je každou chvíli tady a vy jste ještě ani nedorazili na letiště! A palubní lístky máš samozřejmě u sebe ty,“ slyšela jsem bratrův zvýšený hlas i přes to, že můj mobil měl v ruce Charles. Snažila jsem se najít nějaké volné parkovací místo, ale zdálo se, že se všichni z celého Montrealu sjeli na letiště, takže když se ze zadních sedadel ozval hlas Adama Gontiera z Three Days Grace, jediná osoba, co měla čas hrabat se v mé milované kabelce tak dlouho, až najde černé Blackberry, byl Hvízdal. Po nekonečně dlouhém stěžováním si, proč ženský nosí velký kabelky a v tom miliardu nepotřebných věcí, nakonec příchozí hovor zvednul. V duchu jsem děkovala Pánu Bohu, že už nemusím poslouchat ty jeho chytré řeči. Od doby, co jsem ho vyzvedla před domem, kde bydlel, byl neskutečně protivný. Já ale vstala pravou nohou a byla jsem skálopevně rozhodnutá nenechat si den ničím zkazit i přes to, že jsem byla v nové práci oficiálně poprvé.
„Neřvi na mě, laskavě. Už parkujeme. Za chvíli jsme tam,“ oznámil můj spolujezdec do telefonu a hodil ho zpátky do mého příručního zavazadla.
„A teď vážně, na co tam máš tolik věcí? Copak jsi někdy potřebovala obinadlo nebo celou krabičku náplastí? Nestačila by jedna? A ten diář? Víš, Blackberry má určitě spoustu aplikací podobných jako iPhone, takže tam stačí zadat všechny schůzky a tak dále, a je vyřešeno. O jednu věc velkou jako kráva míň,“ zvedl názorně béžovou kabelku ladící k mým botám a já sešlápla plyn, abych dojela k široko daleko jedinému prázdnému místu jako první.
„A ještě k tomu nás chceš zabít. Já mám dneska koncert v Německu, jestli o tom nic nevíš!“
„Tak hele, Hvízdale. Mám toho právě tak dost. Já nemůžu za to, že jsi ráno vstal z postele levou nohou. Tak si tady na mě laskavě nevylévej svůj vztek nebo cokoli, co tě momentálně žere, a dej mi pokoj. A ne, zatím jsem nepotřebovala tolik náplastí, ale jsem přesvědčená, že jednou se hodit budou. Obinadlo nosím účelně. Před pár lety jsem si v Paříži na in-linech zlomila ruku. V nemocnici mi jí dali špatně dohromady a musela jsem jít znovu na sál. Od tý doby mě to prostě občas bolí. Je to jednoduchý. A nakonec dodám, že nikoho zabít nechci. A ať jsi to myslel jakkoli, nás dva v jedný větě nikdy nepoužívej zastoupený slovem ‚my.‘ Doufám, že jsem se vyjádřila jasně. A teď makej, za půl hodiny to letadlo odlítá,“ vystoupila jsem z auta a milému Charlesovi chvíli trvalo, než se z mého proslovu vzpamatoval. Překvapivě nám trvalo pouhých pět minut, než jsme se dostali ke zbytku osazenstva.
„Tak jste tady! High five, Colette!“ natáhl ke mně ruku André a já ho napodobila.
„A hele, Charles si nechal přistřihnout vlasy! Kámo, nechci ti kazit radost, ale tohle ti určitě pár fanynek po celém světě sebere…“ poplácal můj bratr po zádech svého kolegu. Ten jen poodstoupil kousek dozadu a znechuceně si odfrknul. No jo, má ty vlasy o dost kratší, připustila jsem. Přes jeho protivnou náladu jsem si toho vůbec nevšimla.
„Ajéje, už zase vykročil špatnou nohou z baráku, co?“ naklonil se ke mně André a já si nahlas oddychla.
„On se takhle nechová normálně? Uf, to se mi ulevilo. Ani nevíš jak,“ odpověděla jsem a on se mi začal normálně smát. Bez jakéhokoli ostychu, prostě se mi smál, skoro se až za břicho popadal. Ostatní se na něj otočili a nevěřícně kroutili hlavou.
„Co se tlemíš, tele?“ nechápala jsem.
„Víš, jak jsi vypadala? V tu chvíli jsem zalitoval, že nemám po ruce foťák. Vyfotil bych tě, a ukázal ti to. Pak bys pochopila,“ vysvětlil mi černovlasý bubeník a já pokrčila rameny.
„Ty jsi vůl, fakt,“ zhodnotila jsem situaci s úsměvem na rtech a z kabelky vyndala svůj oblíbený diář, do nějž se Hvízdal tak navážel, ze kterého jsem vytáhla letenky a rozdala jim je.
„Takže jestli jsem to dobře pochopila, teď letí jenom André, Charles, brácha, Phillip a já, je to tak?“ chtěla jsem si naposledy ujasnit a kluci přikyvovali.
„Přesně tak. Adrien, náš nejlepší kámoš, nějakou dobu bude muset být tady v Montrealu, dostal tady práci v nějakým hudebním časáku. A Scott se k nám připojí až na hotelu v Německu, musel zařizovat něco společnýho s rodinou, ani nevím, co to říkal,“ odpověděl Phillip.
„Fajn, tak jdeme,“ usmála jsem se a zařadila se do fronty čekající na odbavení.
„Ještě že tě máme, Colette. Když tohle dělal Charles, jednou jsme dokonce zůstali trčet šest hodin na letišti, protože zapomněl letenky na pokoji a my museli koupit jiný na další let,“ zamrkal na mě André a Phillip horlivě přikyvoval hlavou, až mu delší černé vlasy spadly do očí.
„Můžete se do mě laskavě přestat navážet?!“ ozval se doposavad tichý Charles a vydal se uraženě k odbavovacímu pultu.
„Neměla bych na Twitteru zveřejnit varování, že se do Německa žene vlna naprostého dotčení?“ zeptala jsem se kluků a oni se začali smát. Opět. Jejich oblíbená činnost, jak jsem za těch pár dní zjistila. Už když jsem byla spolu s Jeffreym u Andrého doma, a předávali mi všechny cenné informace, které jsem měla mít od toho dne na starosti, prosmáli jsme se polovinu času, co jsem tam s nimi strávila. Takhle jsem se nezasmála ani nepamatuju.
„Ty raději ne. Soudě podle toho, jak se na tebe Charlie dívá, řeklas mu asi něco hodně ošklivýho. A tímhle bys mu zavdala další příčinu jít proti tobě. Takže to s radostí udělám za tebe. Já jsem na jeho nálady zvyklej,“ vytáhl iPhone André a hodil na onu sociální síť update.
Na palubu letadla jsem vkročila jako poslední. Nebyla jsem zvyklá mít všechno na starosti, tudíž mi trochu pracovaly nervy, ale kdykoli si toho kluci všimli, snažili se dělat všechno proto, aby mi začátky ulehčili. Vtípky, pošťuchování a odvádění mých myšlenek daleko od povinností byly příjemným bonusem.
Posadila jsem se vedle Andrého, který si k mému udivení sedl doopravdy tam, kde měl, a jakmile se letadlo odlepilo od země, mě se pomalu, ale jistě zavřely oči. Podle všeho jsem nebyla jediná, ale jediná já jsem se stala terčem zábavy svých zaměstnavatelů. Skoro celý let se bavili na můj účet, ale já nevnímala absolutně nic. Spánek jsem přivítala s otevřenou náručí. Znamenalo to totiž úplně vypnout a o nic se alespoň pár hodin nestarat.
Probudil mě až zvuk mobilního telefonu, který jsem znala až moc dobře. Milovala jsem svoje Blackberry. Používala jsem ho kdykoli jsem mohla, a to i na focení a natáčení. Takže jsem zapípání oznamující úspěšné vyfocení něčeho dobře znala. Zamrkala jsem do nepřirozeného světla zahlcujícího celé letadlo a snažila se během pár vteřin analyzovat, co se kolem mě děje.
Pár decimetrů od mých očí někdo držel svůj iPhone namířený na mě a evidentně se velmi bavil. Přimhouřila jsem oči a rozpoznala jsem černé nagelované vlasy, tmavé oči a jednodenní strniště.
„Hvízdale, dej mi pokoj, pane bože,“ zakroutila jsem hlavou a otočila se, že si ještě na chvíli zdřímnu. Opěrka mého sedadla (teda to, co jsem doposavad považovala za opěrku) se ale pohnula. Okamžitě jsem se narovnala a pak se pomalu podívala na příčinu mého strnutí.
„Ježiš, promiň. Usnula jsem a asi mi… Vážně se omlouvám, to jsem nechtěla… Fakt, ne,“ začala jsem blekotat.
„Neomlouvej se, prosím tě. V klidu,“ pokrčil rameny André a ospale se usmál. Takže jsme spali oba dva. A to pako evidentně využilo příležitosti nám oplatit ten Twitter tím, že nás vyfotí a pak nás bude vydírat.
„Hvízdal? Co jsem ti udělal, žes vymyslela zrovna takovouhle přezdívku?!“ vmísil se do našeho rozhovoru plného omluv a rozpaků Charles. Postřehla jsem ale jednu povzbudivou věc. Už nebyl tak nabručený. Asi se z toho vyspal.
„Nemáš na mě hvízdat…“ zvedla jsem obočí, podívala se na něj a pak jsem se spokojeně zabořila do pohodlného sedadla. Chvíli jsem si myslela, že bude klid, když se vedle mě ozval můj oživlý polštář.
„Hvízdal? To je dobrý. Prosím, že mu tak můžeme říkat taky?“
Otočila jsem se jeho směrem, ale když jsem viděla jeho psí pohled, začala jsem se akorát tak smát.
„Autorský práva, smůla. Zkus něco jinýho.“
O hodinu později jsme se shromáždili v příletové hale a čekali na to, až se na parkovišti objeví tour bus. Nevypadalo to, že by to mělo být nějak brzo a tak jsem se opřela o vozík naložený kufry a jen tak se rozhlížela po lidech okolo.
„Takže, právě jsme přiletěli do Německa. Je devět ráno,“ slyšela jsem za mnou hlas svého bratra. Otočila jsem se a zjistila, že proti němu stojí André a točí ho. Pochopila jsem, že jsem totálně zaspala, přitáhla vozík co nejblíže k nim a stoupla si na stejnou úroveň s novopečeným kameramanem.
„Ukaž, to je odteď moje práce,“ naznačila jsem mu bez jakéhokoli mluvení nahlas a on mi svůj telefon s úsměvem předal. Do záběru se připletl Phillip.
„RÁNO! Prospal jsi celý let, ty pako!“
„Mluví z tebe závist. Já na rozdíl od tebe totiž dokážu usnout v letadle,“ začal se smát Jeffrey.
„Já byl v pohodě. Mně dělala společnost Lady Gaga,“ odfrknul si basista a já se snažila nezačít se smát. Ohlédla jsem se po ostatních členech kapely a zpozorovala jsem Hvízdala, jak zabral jedno křeslo opodál a vypadalo to, jako kdyby právě usnul s pusou mírně otevřenou. Pomalu jsem přešla k němu a posadila se vedle něj. Celou dobu jsem ho nahrávala.
Najednou otevřel oči a rozhlédl se kolem. Pochopil, o co jsem se snažila.
„Přiletěli jsme do Frankfurtu. Byl to třináctihodinový let. Odlétali jsme, když bylo osm. Takže technicky jsou tři, čtyři, pět, šest, zatímco tady je… Nevim, vzdávám to!“ zhroutil se zpátky do křesla a já otočila mobil zpátky na ostatní.
„Hele, měli bychom vám asi vysvětlit pár věcí…“ seskupili se přede mnou jeden po druhém, a André pokračoval.
„Je to jednoduchý jako facka.“ Ozvalo se tiché plesknutí, jak Phillip využil situace. Všichni se začali smát.
„Hej! Nech toho!!! Ale zpátky k tématu. Od minulé soboty je nás totiž v týmu šest. Do naší malé, ale jinak perfektní…“
„Úchylácké a tak trošinku zvrhlé…“ přidal Phillip.
„…rodinky jsme přibrali nového člena. Respektive členku. Tohle je Colette,“ převzal si ode mě iPhone jeho původní majitel a opět pokračoval. Chytl mě za ruku, přitáhnul mě k nim a já aniž bych chtěla, jsem se stala známou.
„Buďte ke Colette hodní, protože ona pro nás moc znamená a my všichni jsme jí vděční, že je tu s námi. Ode dneška má oficiálně na starosti náš skupinový Twitter, Facebook a dokonce i oficiální web. Bude pořizovat momentky, videa a tak dále a tak dále. Jo, a udělili jsme jí pravomoc odpovídat na jakékoli vaše otázky týkající se nás. Ohledně otázek na ní, bude záležet jen na Colette, co vám o sobě prozradí. Dneska s námi bude před koncertem, který začíná po devátý, na online web chatu od sedmi hodin večer tady v Německu, takže si to přepočítejte, já jsem trochu mimo z těch časových posunů. Upozorňujeme předem, nevhodné a neadekvátní otázky nebudou brány v potaz.“
„Můžete si Colette přidat na Facebooku i na Twitteru, kde jí najdete jako Col_Stevens,“ dodal Charles a mě ani nenapadlo se zajímat, kde a kdy měl čas to zjistit.
„A možná nás teď dokonce začne poslouchat i více chlapů, když máme v týmu konečně někoho jako je právě Colette, což by bylo naprosto skvělý,“ zapojil se Phillip do diskuze a mně došlo, že celý svět budu muset pozdravit jindy, protože oni mě ke slovu prostě a jednoduše nepustí.
„Tak na viděnou!!!!“ rozloučil se Jeffrey. Já už si pomalu oddychla, že to budu mít za sebou, když se na mě najednou všichni sesypali a začali mě objímat. Jejich posunky a postrkování jsem nepostřehla, ale tušila jsem, že se nějak domluvit museli. A já přijdu na to jak, času na to budu mít dost, rozhodla jsem se, když André konečně zastrčil telefon do kapsy a oni mě začali jeden po druhém pouštět.....