Holka na zavoláni III.

Bylo to jasné, to, že nezavolá.
Čekala jsem týden a nic.
.
.
.
Čekala jsem dva týdny a nic.
.
.
.
Čekala jsem tři týdny a nic! Nevydržela jsem to a zvedla sluchátko, že zavolám.
Ne, nemám na to, pomyslela jsem si po chvíli. A stejně, co by to změnilo, když zavolám já, užírala mne ve mě tahle otázka celé tři týdny!
Už před týdnem jsem to měla dostat a pořád nic. Měla jsem strach, bylo mi to jasný. Bylo jasný, co se děje..!
Ten večer se mnou v pokoji seděla moje sestra, jmenuje se Alexandra, alias Saša. Je jen o tři minuty mladší, než já.. Zažíváme celý život společné problémy a tak jsem věděla, že právě jí se mohu svěřit s tím, co se stalo... Vysypala jsem jí celou historii o Martinovi a to, jak ho moc miluju, ale prostě nemůžu a nechci jít pod kudlu, ale tak mladá a děti ? Trhavě mě vzala za ruku a táhla až ke koupeně, tam mi rozkázala, ať se svléknu, tak jsem poslechla. Posadila mne do vany a začala napouštět vodu. Nachvíli odešla a já jsem přemýšlela, co asi má za lubem ? Po chvíli přišla se svařeným vínem. Netušila jsem na co asi je, lila ho do mě v nepřeberném množství. Měla jsem v sobě už skoro tři litry svařáku a voda ve vaně byla divně studená. Cítila jsem se opilá.
Říkám jí "Co když zrovna zavolá?" ..přinesla mi z kuchyně kousek anglické slaniny a chleba, prý, abych se neopila tak rychle. Pochopila jsem oč jí teda jde. Ačkolvi jsem skoro brečela, tak jsem jí za to byla vážně vděčná ...