I can wait forever - Does anybody know?!

Celý Frankfurt byl ponořený do dopravního kolapsu, takže když jsme se konečně dostali na hotel, bylo půl šesté. Na recepci jsem vyřídila všechno potřebné, dokonce jsem to ke svému údivu zvládla v rodné řeči tamních pracovníků. Rozutekli jsme se do svých pokojů, kde každý strávil cenných pár minut klidu. Já se ihned vydala do sprchy, pustila na sebe proud teplé vody a tehdy jsem si vzpomněla, co na mě kluci ušili za boudu. Online web chat. Neměla jsem absolutní tušení, jak to bude probíhat a co víc, poměrně dost jsem se bála, jak na mě ostatní zareagují. André se nabídl, že zveřejní video z letiště ihned, jakmile dojde na pokoj. Rychle jsem ukončila jakékoli mytí a v ručníku omotaném okolo sebe jsem vyběhla z koupelny, abych našla svůj mobil a zkontrolovala YouTube.
Sedla jsem si na pohodlnou, měkkou postel a díky tomu, že jsem se na doporučení svého bratra přihlásila k odběru kanálu skupiny, se mi nově uploadované video zobrazilo mezi prvními. Klikla jsem na něj a po celou dobu jeho trvání jsem nervózně poklepávala nohou ve vzduchu.
Co když mě budou nesnášet? Do skupiny nepatřím a fanynky určitě nebudou štěstím bez sebe, až mě uvidí v novém vlogu. Začínala jsem mírně pochybovat o svém rozhodnutí přijmout nabídku téhle práce. Kam až může dojít jejich nenávist, ptala jsem se sama sebe.
Pod videem jsem ale žádné nenávistné komentáře nenašla. Zatím jich tam totiž ani moc nebylo. Počet zhlédnutí hlásil něco mírně pod tisícovku. Jen za pár minut od nahrání. Pomalu mi docházelo, že ačkoli já žila ve Francii v naprosté izolaci od veškerého hudebního světa, kluci měli na celé zeměkouli milióny fanoušků…
Někdo zaklepal a já šla konsternovaně otevřít.
„Hvízdale?“ zarazila jsem se. Jeho jsem za dveřmi nečekala. Vlastně jsem nečekala nikoho. Sjel mě pohledem od hlavy až k patě. Vůbec mi nedošlo, že před ním stojím jen v krátkém ručníku.
„Tebe to jen tak nepřejde, co? Za pět sedm buď na pokoji 499. Jo, a na YouTube už je to video z dneška,“ oznámil mi a já na něj otočila displej svého Blackberry, kde dohrával znovuspuštěný záznam.
„Přijď přesně. My už tam budeme,“ dodal a zmizel. Zavřela jsem za ním dveře a odhodila telefon na postel. Po pár minutách strávených přecházením z jedné strany pokoje na druhou jsem otevřela kufr a nakonec z něj vyndala světlé džíny, černé tílko s výstřihem, bílou mikinu a na večer hnědou koženou bundu. Shodila jsem ručník na podlahu, oblékla se a zkontrolovala čas. Půl sedmé. Aby mi to rychleji uběhlo, přihlásila jsem se na Facebook. Počet žádostí o přátelství mě překvapil. 283? To budu potvrzovat celej dnešní koncert, napadlo mě zděšeně.
Za deset minut sedm jsem si strčila mobil do kapsy, rozčesala si vlasy a pomalu se vydala na pokoj s číslem čtyři sta devadesát devět. Zaklepala jsem a vyčkávala. Zevnitř nebylo kromě povídajících si kluků nic slyšet, takže jsem chtěla zabušit na dveře ještě jednou, ale otevřely se dřív, než jsem to stihla udělat.
„Pojď dál, už na tebe čekáme,“ pozval mě dovnitř Phillip a posadil mě doprostřed velkého gauče, kde už seděli André s mým bráchou. Kývla jsem na pozdrav a oni tak nějak vytušili, že moje nervy pracují a tak mě vtáhli do rozhovoru o nově zveřejněném videu. O pár minut později dovnitř vešel Hvízdal.
„Jako obvykle mezi posledními,“ zhodnotil Jeffrey a zakroutil hlavou. Podívala jsem se na něj a začala se zvedat.
„Kam jdeš?“ zeptal se André. Rukou jsem samovolně ukázala na nově příchozího.
„Pouštím ho. Nemyslím si, že bych měla sedět uprostřed.“
„Právě naopak. Dneska budeš totiž pod drobnohledem ty. A Charliemu neuškodí, když jednou bude sedět jinde. O důvod víc, když si ho minule fanoušci dobírali, proč vždycky sedí veprostřed on. Takže sedej,“ stáhnul mě dolů Phillip a já se raději zadívala na počítač ležící na konferenčním stolku před námi.
„Můžu?“ pohodila jsem hlavou k obrazovce a Jeffrey přikývnul. Najela jsem na účet skupiny na Twitteru a zveřejnila status: Ready to chat. Click on http://ustre.am.com/j3ma9UA to be part of it!
„Učíš se rychle,“ promluvil za mnou Hvízdal a já po otočení se za jeho hlasem zjistila, že sedí na opěradle sedačky a opírá se hlavou o zeď za ním. Vedle něj seděl Phillip.
„Díky,“ zamumlala jsem a shodila okno do lišty. Zkontrolovala jsem hodinky. Opět. Sedmá se neúprosně blížila. Zbývalo pár vteřin.
„Nejsme tu všichni, ale musíme začít. Zapni to, André,“ zhodnotil Charles a na obrazovce se v pravém horním rohu objevil náš obraz přenášený do domácností po celém světě. Lišta s počtem lidí dívajících se na nás ukazovala ohromné číslo 1032. Udělalo se mi regulérně špatně.
„Čau lidi, jak se vede?“ ujal se slova Hvízdal a my zamávali. Vzpomněla jsem si, jak mi vštěpovali do paměti, abych se stejně jako ostatní snažila nemluvit, když mluví někdo jiný. Fanoušci pak breptají, že nerozumí ani slovo a že jim to ničí reproduktory.
„Jak jistě už víte, je tu s námi Colette, naše pravá ruka. Ale asi bude nejlepší, když se představí sama,“ poskytnul mi šanci Charles a já přikývla.
„Zdravím všechny. Jak už bylo řečeno, jmenuju se Colette. Ráda vás všechny poznávám a jsem poctěna, že můžu být součástí něčeho tak skvělého jako je kolektiv Tough Improvisation. Ještě bych ráda podotkla k počtu žádostí o přátelství na Facebooku, že mi bude chvíli trvat, než je všechny potvrdím, prosím o chvilku trpělivosti. Ale během dneška to snad zvládnu,“ pousmála jsem se a podívala se z jednoho spolusedícího na druhého.
„Dobře, takže ještě před tím, než začnete pokládat otázky, chtěli bychom vás pozvat jak na dnešní koncert tady ve Frankfurtu, tak k zítřejšímu vysílání na rádiu Cool, ale i malé akustické show taky tady ve městě. Nepamatuju si přesně název, ale je to na webu,“ pokrčil rameny Jeffrey a já ho doplnila.
„Myslíš Musik Klub Frankfurt am Main, že jo?“
„A tady přesně vidíte, proč jsme tak rádi, že jí máme,“ položil mi ruku na rameno André sedící po mé pravici.
„Tak jo, to bychom měli. Takže, otázky, otázky, otázkyyyy!“ zapěl za mnou Charles a já se musela začít smát.
„Co je?“ divil se.
„Ale nic, já jen, že se ti to moc povedlo.“
„A proto se směješ?“
„Ehmmmm…… Jo!“
„Hele, vy dva, je tu první otázka,“ dloubnul do mě Jeffrey. Otočila jsem se zpátky k obrazovce.
„Ahoj Colette, tady Jannike ze Švédska. Tvoje příjmení je Stevens. Je to náhoda nebo máš něco společného s Jeffreym?“
„Hej, Jannike,“ pozdravila jsem ji švédsky a trochu mi to pozvedlo sebevědomí, že na začátku přišel zrovna tenhle dotaz.
„Tady s Jeffreym toho máme společného dost. Tím hlavním jsou rodiče. Ale doufám, že jinak si moc podobní nejsme,“ ruka mi komicky vystřelila k vlasům.
„Jsou tam, je to dobrý,“ vydechla jsem teatrálně a pomalu ale jistě jsem se začínala bavit. Já na rozdíl od něj totiž vlasy měla.
„Ne, jinak si vůbec podobní nejsme,“ sáhl si bratr na svůj hrudník a potom ukázal na ten můj.
„Vlastně, když jste to tak hezky načali, jste si dost podobní,“ přeměřil si nás André a já mu uštědřila ránu do svalnaté paže. Vyslala jsem k němu varovný pohled a on zmlknul. Raději jsem se ani neotáčela na Charlese sedícího přímo za mnou. Věděla jsem, že se potichu směje. Anebo se přinejmenším tím smíchem dusí.
„Alicja, Polsko. Colette, jak ses dostala k práci pro Tough Improvisation? Nepotřebujete, kluci, ještě někoho? :D“
„No, obstarávání FB, youtube a ostatního začalo pro nás být dost časově náročné. Začali jsme uvažovat, jak to vyřešit. První nás napadl náš kamarád Adrien, jenže ten teď dostal práci v Montrealu. Takže když Jeffrey zmínil tady o Colette, naprosto mimo kontext té konverzace, bylo vyřešeno. Kontaktovali jsme jí a ona po menším přemlouvání souhlasila. Potřebovali jsme jednoho člověka, který bude mít na starosti internet, a máme ho. V Colette jsme ale ještě navíc získali fotografku, absolventku v oboru Public Relations se dvěma semestry ekonomie, schopnou domluvit se hned několika jazyky,“ skočil mi do řeči Hvízdal.
„Tak teď jsi shrnul celý můj život. Další otázky zřejmě půjdou zase na vás,“ ohlédla jsem se na něj. O pár vteřin později jsem ale zjistila, že to lidem nestačí. Chtěli toho o mně vědět co nejvíc.
„Jsem Julia z Madridu a mám otázku pro Colette. Kolika jazyky vlastně umíš?“
„Vzhledem k tomu, že jsem z Montrealu, tak mojí rodnou řečí je francouzština a angličtina. Na škole jsem si přibrala španělštinu, švédštinu a japonštinu. A pár měsíců zpátky jsem začala s němčinou.“
„Děláš si prdel?“ ozvalo se zezadu. Zakroutila jsem hlavou.
„Na druhou stranu mi nikdy nešla matika. Což dokazuje, že jsem byla přinucena ekonomie nechat už po druhém semestru,“ vysvětlila jsem a vzpomněla si, jak mě neskutečně ponížili na jedné z posledních ročníkových zkoušek.
„Kaithlyn, Wisconsin. Kde je Scott?“ přečetl další otázku André a slova se ujal opět ten pravděpodobně nejukecanější, Hvízdal.
„Musí něco zařídit, ale doufejme, že každou chvíli se objeví.“
„Otázka od Paula z Kalifornie je opět směřovaná na Colette. Máš přítele?“ naklonil se přese mě Charles, aby mohl dotaz vůbec přečíst. Pozvedla jsem jedno obočí, ale na rtech mi pohrával lehký úsměv.
„Měla jsem takovou otázku čekat, co?“ zhodnotila jsem situaci. „Ne, nemám, abych byla stoprocentně upřímná.“
„A abych odpověděla na co nejvíc otázek, takže tady jich vidím pár. Mojí nejoblíbenější kapelou jsou…“ zarazila jsem se. „Mám teď povinnost říct vás, že jo?“ Phillip nadšeně přikývl.
„Takže Tough Improvisation, Three Days Grace, The All-American Rejects, Hinder, Seether, Breaking Benjamin, a tak dále. Facebook nebo Twitter? Dřív jsem preferovala FB, teď Twitter. Jestli jsem ranní ptáče? Jak kdy. Moje barva vlasů je přírodní, kromě toho blond melíru, ten ne. HTC, iPhone nebo Blackberry? Preferuju to třetí. Sama jedno mám. Pořádkumilovná nebo nepořádnice? První možnost. Oblíbená značka aut? Jako nenáročná dívka z Montrealu, žijící přes deset let v Paříži, Audi, mám model Q7. Přezdívku nemám. Chybí mi dva centimetry do metr sedmdesáti. Na zázraky věřím, proč ne. Kariéra nebo osobní život? No, mojí mamce se to nikdy nelíbilo, ale přednější je pro mě kariéra. Spontánní nebo romantická? Asi kousek od obojího. Moje největší tajemství vám neřeknu, protože by to potom nebylo tajemství.“
„Čau. Liam z Londýna. Colette, o kolik let je Jeffrey starší než ty?“ ukázal na obrazovku Phillip.
„Hahaha, vidíš to? Jsi starej a je to na tobě poznat,“ začala jsem se bráchovi smát a on do mě strčil tak, až jsem vrazila do Andrého na druhé straně.
„No dovol? Tobě je sedmadvacet a mně jenom o pět let víc. Ježiši, to je mi tolik?“ zděsil se tak, že kdyby hrál v představení na Brodwayi, vyneslo by mu to perfektní potlesk.
„Ahoj, tady Abby z Ottawy. Slyšela jsem, že příští týden natáčíte video k jedné ze svých písniček, kde hlavní roli hraje holka. Budete dělat konkurz nebo tak něco, či už víte, kdo ji bude hrát?“ přečetl André.
„Dobrá otázka, Abby. Zrovna před chvílí jsme se shodli, že tu slečnu v klipu bude hrát tady Colette,“ poplácal mě po rameni Hvízdal.
„Cože?“ zamrkala jsem.
„No, zahraješ si v našem klipu,“ usmíval se na mě Phillip.
„Že jste se mě zeptali,“ procedila jsem mezi zuby, ale do kamery jsem se usmála.
„Tak další dotaz. Francesca z Itálie se ptá, jestli si, Colette, nepřipadáš v kolektivu samých chlapů divně?“ vybral Phillip jeden z mnoha.
„Vlastně ani ne. Na Sorbonně jsem schytala ročník, kde poměr mužů a žen byl ve prospěchu mužů 90:10. Takže jsem zvyklá,“ pousmála jsem se a pokračovala ve čtení vzkazů.
„Vystřídáš teď Charlese a budeš sedět veprostřed ty? No, neplánuju to. Spíš budu na druhé straně barikády, dnešek je výjimka. Jste tu kvůli klukům, ne kvůli mně. Bastiene z Marseille, na lásku na první pohled nevěřím. Podle mě se ti lidé musí znát, aby se jeden do druhého zamilovali. Ale to je jen můj názor. V žádném případě nejsem odborník na lásku nebo tak něco.“
„Olalla, Španělsko. Budeš nám, Colette, říkat i to, co bys neměla?“ přečetl vzkaz Jeffrey a já nevinně a nenápadně přikyvovala.
„Jana z ČR se ptá, jestli budu prozrazovat i to, co ostatní neví. Mno, jako první věc, co jsem zjistila, bych ráda oznámila, že Phillip miluje růžovou barvu a latex. Nejlépe obojí v jednom,“ začala jsem se smát a rukama jsem se kryla před ranami polštářem, které se na mě snášely.
„Nech toho, je tu další otázka. Anneken z Drážďan, piercing žádný nemám a tetování…“
„Taky ne,“ skočil mi do řeči bratr a já se zarazila.
„… a tetování mám jenom jedno,“ dokončila jsem svůj drobný proslov a v tu chvíli se na mě všichni přítomní podívali. Nevšímala jsem si toho a vytáhla pravý rukáv bílé mikiny. Od zápěstí se mi k loktu táhly oblým písmem dvě věty napsané ve švédštině. A jejich význam znalo jen velmi málo lidí.
„Páni, ségra, to jsem netušil! Kdy sis to nechala udělat?“ V tom se do místnosti vřítil rozcuchaný mladík. Zahlídla jsem, jak si sedá vedle Hvízdala. Otočila jsem se zpátky.
„Měsíc nebo dva po nástupu na Sorbonnu,“ odpověděla jsem a rukáv jsem stáhla na původní místo.
„Fajn, ztracený člen skupiny se vrátil. Jsme kompletní,“ zhodnotil Charles a všichni jsme se obrátili znovu k obrazovce počítače. Chvíli jsme mlčeli, jak se každý snažil najít nějakou zajímavou otázku. Až po několika dlouhých vteřinách se objevila ta, co zaujala každého v hotelovém pokoji, a nahlas jí přečetl André.
„Ahoj, tady Wendy z Kanady. Mám otázku na Colette. Plánujete to dát se Scottem zase dohromady?“
První se z nás šesti vzpamatoval frontman skupiny.
„Wendy, čas bohužel vypršel, my budeme muset končit. Čeká nás koncert a my se ještě musíme dopravit na druhý konec města. Uvidíme se online zase někdy příští týden. Takže se mějte, lidi,“ přelezl mě Charles a rychle vypnul chat a kameru. Já zírala na počítač s pusou dokořán a absolutně nic jsem nechápala. A nebyla jsem sama.
„Ví tady z týhle místnosti vůbec někdo, o co se tu jedná?!“ otočil se na nás Hvízdal a když jsem vzhlédla k němu, zjistila jsem, že mě nepříjemně probodává pohledem. Ty jeho uhlově černé oči tomu dodávaly na intenzitě.
Zpoza mě se ozval Scott a já podvědomě začínala tušit, že právě TOHLE byl ten jediný Scott, kterého jsem znala.
„Jo, já vím, o co tu jde…“