Comme des enfants IV.

„Takže tady bydlíš...“ řekl dost nevýrazně Max. Byly to slyšiny, nebo jsem v jeho hlase zaslechla něco jako zklamání?
„Můžeš si kdykoliv přijít zaplavat, máme i mořský příboj.“ Zavtipkovala jsem a udělala pár temp. Ve chvíli, kdy jsem plavala kolem Maxe, mě chytil kolem pasu.
„Budeš topená...“ slíbil pomstychtivě. A vážně, nestačila jsem se ani nadechnout, když mi hlavu strčil na pár, pro mě dlouhých, vteřin pod vodu. Potom mě za paže vytáhl na hladinu. Začala jsem prskat chlorovanou vodu.
„Co to jako bylo?!“ zeptala jsem se naštvaně. Co to ty chlapy napadá?
„Křest ohněm, teda vodou.“
„Super, zatím jsem se nepoblila...“
„Coo?“
„Jako malá jsem se v kostele poblila, zrovna v tu chvíli, kdy ti farář lije něco na hlavu. Pěkné fotky...“ zasmála jsem se. „Ale, už mě, prosím, netop.“ Zaprosila jsem, jemu se beztak jen blýsklo v očích, objal mě a tlačil pod vodu. Celou vahou těla mě tlačil ke dnu, když jsem otevřela oči, neviděla jsem nic jiného než tmavou vodu a změť bublin, které prchavě utíkaly na vzduch, což bych taky ráda, ale držel mě pevně. Zoufale jsem se mu opřela do hrudníku, protože mi začal docházet kyslík a utopit ve vlastním bazénu jsem se opravdu nechtěla. Předtím, než mě pustil, přitisknul rty někam, kde myslel, že jsou nejspíš ty moje, ale strefil se spíš do koutku. Jakmile mě pustil, zoufale jsem se odrazila nohama a nad hladinou zoufale lapala po dechu. Noční vzduch mi udělal dobře, i když byl studený tak, že mi vstávaly chlupy na rukou. Za chvilku se vynořil vedle mě.
„Tohle už mi nedělej...“ poprosila jsem ho.
„A co konkrétně?“ Zazubil se.
„To tlačení ke dnu! Fakt jsem měla nahnané.“ Přiznala jsem. Pokrčil rameny, to jsem rozeznala, jinak jsem vážně nedokázala poznat, jak se tváří.
„Měl jsem to celý pod kontrolou.“
„To věřím.“ Broukla jsem ironicky a on se rozesmál.
„Neber to tak tragicky, Tříkolko. Škoda tý tmy, rád bych viděl tvůj nakrknutej obličej.“
„Ha ha.“ Udělala jsem a začala se soukat z vody. Nestála jsem o další výlet pod vodu. Díky, stačilo.
„Seš na mě naštvaná?“
„Trochu.“ Přiznala jsem. „Fakt jsem se bála. Zdají se mi noční můry, že se topím. Teď jsem si jednu prožila. Jen ta koncovka byla jiná. V té chvíli se totiž většinou celá zpocená probudím v posteli.“ Max se jenom zasmál. No jo, já si tady vylívám srdce a on se směje. Díky tomu traumatu, co mi způsobil, jsem ani nekomentovala vodní pusu.
„Promiň.“
„Teď jsem se asi přeslechla. Můžeš mi to zopakovat?“ Nevěřícně jsem si klekla u kraje bazénu, abych měla jeho hlavu aspoň zhruba v úrovni té svojí.
„Promiň.“ Zopakoval na mou žádost a rozhodil ruce. „Tomuhle se říká test osobnosti.“
„A dobrý jo? Prošla jsem?“ zeptala jsem se lehce ironicky. Test osobnosti? Křest ohněm? Buď mu ruplo v bedně, nebo jsem se moc nalokala vody a můj mozek plave v chlóru.
„Neřvala jsi na mě.“
„A nepoblila tě.“ Zvedla jsem prst, aby na takovou důležitou věc nezapomněl.
„Navíc.“
„Budeš chtít ručník, testovači nevinných panen?“
„Nepochybuj, vodní panno.“

Povídali jsme si zabalení do ručníků. Nebyla úplná zima, ale moje tělo šlo proti mé hlavě. Zuby se mi začaly drkotat.
„P...p...potřebuju k...k...kafe.“ Zvládla jsem akorát tak říct a šinout si to do domu, kde bylo podstatně tepleji. Otočila jsem se za sebe. „Chceš jít dovnitř?“ zeptala jsem se Maxe, který chvilku zvažoval svoje možnosti a pak se rozhodl, že pozvání přijme.