Život můj a život tvůj

Prolog

Všude je ticho. Ani šepot listí není v tu chvíli slyšet. Když najednou to ticho cosi prorazí! Zvuk gum, protáčejících se na silnici a rychle se vzdalujícího auta.
Moje nohy mě nesly směrem k anatomicko-patologickému ústavu, kde jsem měla mít hodinu. Jenže mi nebylo ten den souzeno, tam dojít...
V místě, kde cesta zatáčela k ústavu ležel člověk. Na nic jsem nemyslela a rozběhla se. Co se mu asi stalo? I když jsem již 3tím rokem studovala medicínu, nikdy jsem si nemyslela, že budu muset podávat první pomoc. Slabomyslné, že?
Tomu člověku jsem si v rychlosti klekla a podívala se na něho. Přes slzy jsem na něj pořádně neviděla, ale ohledala jsem kosti a našla zlomený radius na ruce a pár zlomených žeber. Ten muž krvácel z otevřené rány na boku a skoro nedýchal. Než jsem všechno stihla zaregistrovat, přestal dýchat úplně. V tu chvíli se mi do žil vlil adrenalin!
Bohužel ihned klesl, když jsem v té nekonečné vteřině poznala jeho tvář. Jestli jem předtím měla problém s první pomocí, to co jsem musela udělat, mě děsilo milionkrát víc díky němu!
Měl totiž nějakou překážku v krku a já mu musela zavést náhradní přívod vzduchu! Čili proříznout tracheu v určitém místě a zavést do ní trubičku. Přestože jsem musela sebrat všechny své síly a stálo mě to 14 dní na psychiatickém oddělení, zvládla jsem to.
Vydržela jsem se nesesypat do příjezdu záchranky. Zvládla jsem odpovídat na otázky. Dovedla jsem to. Ale v mých myšlenkách se vynořil zase na povrch...
Ondra...