Volání do tmy

Snila jsem o tobě už od svého dětství. Chodila jsem ulicemi a volala tě, i když jsem neznala tvé jméno. Jednou jsi byl vysoký a podruhé zase menší. Jednou jsi byl blonďák a pak zase brunet. Měls hnědé oči, jindy zase měly barvu moře. Ale pokaždé jsem věděla, že jsi ten můj, kterého jsem si vysnila.
Vím, jaký jsi. Miluješ mě. Jsi ke mně upřímný a čestný. Staráš se o mě, jsi můj bezpečný přístav. Jsi nejlepší přítel a můj milenec. Jsi krásný, když se směješ, a je k uzoufání, když jsi smutný. Když se mračíš, jde z tebe hrůza, ale nikdy se nezlobíš na mě. Jak bys mohl. Nikdy jsme si nedělali naschvály, kterými bychom se navzájem trápili. Obdivuju tě za to, že stále zvládáš poslouchat mé strasti a ještě tě to neomrzelo. Jsem ráda, že když pláču, jen otevřeš náruč a necháš mě se vyplakat, i když nemáš rád mé slzy. Mám ráda, když jen tak sedíme a smějeme se tomu, co nám v tu chvíli přijde směšné. Mám ráda, když se milujeme. Mám ráda, když spolu jen tak jsme a mluvíme o tom, co jednou bude. Jsem ráda, když tě mám u sebe, a ani nemusíš nic dělat. Jsem klidná, když tu jsi. Miluju ten pocit lásky, domova a zázemí, který mi dáváš. Jsem ráda, že nejsi na ničem závislý a nemusíš mi lhát. Žasnu nad tím, že se mnou sdílíš svůj život a raduješ se mnou. Jsem ráda, že jsi mě pustil do svého života a naučil mě ti věřit natolik, že si nedovedu představit, že by tomu teď už bylo jinak. Miluju tě a jsi mou součástí, stejně jako já tvou.
Stále nevím, kdo jsi a kde tě hledat. Chodím a volám tvé jméno a vím, že už teď s tebou sdílím celý svůj život a čekám, až jednou uslyšíš mé volaní, přijdeš a už ode mě neodejdeš.