Nevím

Krev jí prudce proudila v těle a prudce jí tepalo v hlavě. Měla pocit jako kdyby měla každou chvíli prasknout, shořet na prach.

„Nezvládám to tvoje tempo…to tvoje pitomý nasazení!“
Mlčel, mrzelo ho to. To co říkala ho zraňovalo, ale věděl… co vlastně věděl? Věděl , že hodně sportuje, že dělá víc, než se po něm požaduje. Věděl , že chce něčeho dosáhnout. Věděl, že ho nestíhá. Věděl, že je… nemocná.

„Omlouvám se. Už tě nikdy nebudu zvát na tyhle oslavy.Je ti dobře?“
„ Je mi fajn ( malá a velká lež) ,ale tady nejde o oslavu.“
„ Já vím. Co jí říkáš?“
„ Oslavě?“
„Jo.“
„Je to fajn.“
„Vážně?“
„Hm.“

Sedla si k oknu a snažila se uklidnit pohledem na světélkující noční město.Pozoroval jí, měla rudě červené šaty a tmavé vlasy svázané do podivného okouzlujícího uzlu, úzký krk lemoval černý kožený provázek, který nosila co jí znal. Jednou se jí zeptal , proč ho nosí: „ Proč ho pořád nosíš?“ zeptal se jí. „Protože nejde sundat…“

Miloval na ní, jak si pohrávala s vlasy a jak přivírá oči, když přemýšlí. Přestala to dělat. Přestala si hrát s vlasy, přestala přemýšlet. Přestala žít. Byla nemocná , těžce nemocná…nikdy o tom nemluvila,ale nikdy pak už nežila. Stroze mu pověděla, že je nemocná a odešla domu se vyplakat
„Ahoj, co tu děláš tak brzo?“
„ Byla jsem u doktora, mám rakovinu.“
„Cože?“
„Jdu domů, ahoj.“

Nechala ho vypít sklenici do dna. Chvíli tam stál a přemýšlel. Převzal její grimasu přivírání očí.Nechala ho tam , jako by chtěla,aby si myslel, že je to jeho vina. Tohle nechtěla… jen se chtěla vyhnout rozhovoru co dál. Co dál? Copak to ví? Ví někdo, co teď bude? Neví a ona to nehodlá řešit.

Ze vzpomínání ho přerušil její hlas. Přistoupila k němu a objala ho.
„Na co myslíš?“
„Na tebe.“
„Proč?“
„Protože tě miluju.“
Chtěl jí pohladit po vlasech. Uhnula a pro jistotu si po vlasech přejela rukou. Byla to paruka. Své vlasy už dávno ztratila. Vždycky chtěla tmavě hnědé vlasy, teď si je splnila. Musela se hořce zasmát.
„ Promiň, zapomněl jsem.“
„ To nevadí.“

Políbila ho a prohrabovala se mu ve vlasech , snad jako trest, že on nemůže. Milovala ho, za to, že s ní je a za to, jaký je.
„Půjdeme domů?“
„Tak dobře.“

Pronajali si malý byt. Přes počáteční protesty rodičů si vydobyla, že s ním bude bydlet. Přece jí bylo 22 a studovala na vysoký, tak místo koleje zvolili pronájem. Když došli domů, byla šťastná, že může sundat neforemné šaty a sednout si. Měla na sobě jen spodní prádlo, viděl jak je hubená. Šel k ní, pohladil jí po ruce. Zachvěla se . Dotýkal se jejího plochého vyhublého břicha. Opatrně a něžně. Jemně ji na něj políbil. Po operaci se bála všech dotyků.
„ Zachraň mě.“
Políbil ji a prudce ji objal. Nevadilo jí to. Ani to, že její břicho se přitisklo k jeho tělu. Nebolelo to. Vždycky se bála, že by to bolelo.
„Prosím.“
…
Ráno je probralo slunce svými ostrými paprsky. Ležela klidně , ruku nataženou u jeho tváře. Probudil se dřív, sledoval její tvář. Nikdy nebyl typ člověka, který je schopný se vázat. Byl krásný a holky ho chtěly, ale on si vybral ji. Vypadalo to jako pohádka…pohádka se špatným koncem. Jeli na společně na dovolenou k moři. Milovala moře a on to věděl. Večer chodila sedávat k vlnám, běhala po pláži.

Pak zjistila, že je nemocná a jejich životy se změnily. On začal víc sportovat a věnovat se svému a ona čekala doma sama. Sama se svojí nemocí a bolestí. Vyčítá si to, měl strach, jenom obyčejný lidský strach, jenže to není omluva. Nevěděl jestli mu to vyčítá a zlobí se na něj,ale on jí miloval. Nedokázal zvládnout tíhu situace.

Je to už rok co byla u doktora, věděl jen nepodstatné zbytečnosti, neříkala mu vlastně jak pokročila léčba a on měl strach se zeptat. Chodila na chemoterapie a dodržovala poctivě léčbu. Vlasy ztratila, zhubla a chemoterapie ji brala síly. Neříkala mu informace, protože nechtěla, prostě nechtěla.
„ Je ti dobře?“
„Pořád jsi tak starostlivý.“
„Tak je ti dobře?“
„Ano, ano je.“
„Dobře.“

...

Měla jít k doktorovi ve čtvrt na čtyři. Šla tam a kolena se jí třásla , v ruce mačkala kapesník. Tohle mu řekla . Řekla mu, že jde k doktorovi. Dnes by měl vyhodnotit její léčbu – zda bude muset pokračovat a její cesta skončí na dně nebo jestli je na cestě k jejímu místu na slunci štěstí. Z ordinace vyšla jiná dívka, plachostí zalitýma očima. Zazvonila na dveře od bytu ačkoli měla klíče – nedokázala se strefit klíčkem do zámku. Otevřel a díval se na ní pevně a uvnitř se mu vše svíralo. Slzy jí tekly přes tváře, vrhla se mu do náruče, tohle nevydržel. Slza mu stekla do jejích vlasů, že ji ani nepostřehla. Úlevně plakala a objímala ho, křečovitě. Rozplakala se ještě víc ,ale její pláč pomalu přecházel v úlevný rozpustilý smích. Smála se a líbala ho. Nechápavě se od ní odtáhl.
„Co? Co se děje?“
Smála se ještě nějakou chvíli a pak promluvila.
„Já…já nevím. Vlastně ještě nic nevím.“
„Co nevíš?“
Nasadila doktorův hrubý hlas.

„ Chemoterapie je zakončena. Povedlo se nám odstranit nádor a úspěšně aplikovat léčbu. Nechci ve Vás ,ale zasazovat nějaké velké naděje. Může nastat recidiva, musíte dodržovat správný režim. Musíte se šetřit a být na sebe opatrná, chodit pravidelně na kontroly a bla bla bla…“

Opět se rozesmála, plakala zároveň. Rozesmál se i on. Jakoby z nich všechny starosti, strach…pfú...pryč. Leželi na zemi, smáli se a plakali. Báli se a byli odvážní. Stoupali a padali. Chtěli věřit v lepší a báli se horšího. Tančili a stáli. Báli se…

„Ještě to úplně nekončí, musíme se ještě hodně snažit.“
„Pomůžu ti se vším. Já už neuteču.“
„ Bojím se,že to není konec.“
„ Neboj se, prosím.“
„Miluju tě.“
„Miluju tě.“
Doufali v lepší začátek, pokračování. Slunce jim hladilo jejich tváře.