Život můj a život tvůj

Když jsem otevřel oči, bodalo mě světlo. Měl jsem pocit, jako kdybych otevřel i uši, protože i ten podivný zvuk pípajícího přístroje se mi do nich zařízl prudce a bez varování. Když jsem polkl, myslel jsem, že umřu. Přišlo mi, jako kdybych byl na sahaře a minimálně 3 dny nepil. Pokusil jsem se posadit. Nešlo to.
Ano zkoušel. Sestřička ze mě pak byla na prášky, ale já nic nevěděl. A chtěl jsem vědět! Byl jsem totálně dezorientovaný!
Sama sestřička mi ovšem nic říci nemohla. Musel jsem čekat na svého ošetřujícího lékaře. Ten mi pak vylíčil naprosto vše, do jediného detailu. Až na jednu věc. Kdo mě zachránil.
Dřív bych po tom asi nepátral, ale tohle přeci jen byl přechod jisté smrti. Inu, jediné co mi doktor byl schopen říci, bylo: „ Tady si to přečti.“.
Možná pak litoval, že mi něco dával, protože já vypěnil. Naštěstí mi těch pár zranění nedovolilo ukvapenost. A tak jsem milý dopis schoval. Jak jsem se postupně ze všeho dostával, víc a víc jsem přemýšlel o svém zachránci. A víc a víc se mi do mysli vkrádala jedna dívka...
Maia.? Snad to je její jméno.
Rozhodl jsem se ji najít. Avšak jediným vodítkem pro mě byla zdravotní škola, do které před 3mi lety chodila a to, že její jméno začíná na M. Jo a vlastně i to, že nyní studuje na lékařské fakultě! Jak řekl doktor Murley, její zásah byl natolik precizní, že musela podstoupit minimálně roční studium první pomoci.
Maia. Byla to nádherná holka, která chodila na praxe k nám na anatomicko-patologický ústav. Studovala laboratorního asistenta. Paní laborantka z těch dětí nebyla moc nadšená, říkala, že to je slabí ročník. Ale Maiu vychvalovala. Říkala, že ta se neztratí, jen by jí neuškodilo víc se učit. To potvrdila i Maia na jednom našem rande. Jediném rande.
Napsala mi dopis a pak jsme si psali na skype. Naše hovory byly naprosto o ničem, ale bavily mě. Nevím proč jsem se na ní tenkrát vykašlal. Řekl jsem jí ošklivé věci. Velice ošklivé. O sobě a svém životě. No, konec konců to byla pravda.
Nikdy jsem neudržoval vztah, vždy šlo jen o sex. Nikdy jsem nechodil do baru. V práci jsem makal od rána od 6:00, do 22:00 v noci. Někdy i déle a s výjimkou přestávek na oběd. Můj život byl strohý. Byl a nyní vím, že bude dál, když se mi nevrátí.
Možná vás tedy bude zajímat, co jsem udělal. Ona sama mi neposkytla prakticky žádná vodítka. Jen písmeno M a dále pak pár věcí, které si ještě pamatuji. Navštěvovala zdravotnickou školu. A já jsem kdysi v této škole i učil...
Začal jsem tedy tam.