I can wait forever - Seeing you again

„Ví tady z týhle místnosti vůbec někdo, o co se tu jedná?!“ otočil se na nás Hvízdal a když jsem vzhlédla k němu, zjistila jsem, že mě nepříjemně probodává pohledem. Ty jeho uhlově černé oči tomu dodávaly na intenzitě.
Zpoza mě se ozval Scott a já podvědomě začínala tušit, že právě TOHLE byl ten jediný Scott, kterého jsem znala.
„Jo, já vím, o co tu jde…“

**********************

„No, tak to by mě teda zajímalo,“ vyštěkl Hvízdal a netrpělivě čekal na vysvětlení. Scott si za mnou protáhnul ruce tak, až mu zapraskaly klouby a já v tu chvíli věděla na sto procent, že je to on. To gesto, které jsem ho celé ty tři roky snažila odnaučit, ho prozradilo. Upírala jsem zrak na své dlaně a uvědomovala si, jak moc se změnil. Vždyť jsem ho vůbec nepoznala! Brýle tehdy určitě nenosil! Vlasy měl delší a drobné vrásky okolo očí prozrazovaly, jak moc se na něm tahle jeho vysněná práce podepsala…
„Totiž, já a Colette jsme spolu chodili, když jí bylo patnáct, mě o dva roky víc. A trvalo to do té doby, než musela odjet do Paříže…“ shrnul to rychle a vydechl. Byla jsem mu nesmírně vděčná, že vynechal detaily.
„Počkej, takže to moje ségra byla ta holka, co ti na střední tak zamotala hlavu?“ vyvalil oči Jeffrey a já se překvapeně otočila na Scotta. Cože jsem mu? On si zřejmě mou grimasu vyložil tak, že chci slyšet vysvětlení, protože obranně pokrčil rameny v očích výraz říkající: „Já za to přece nemůžu!“
„Proč si něco neřekl? Nepřipadalo ti vhodný zmínit se o tom, když jsme se bavili o tom, že bychom měli Colette zavolat, aby pro nás pracovala?“ začínal vyšilovat Hvízdal.
„Kluci, já jsem pořád tady, jestli jste si nevšimli. Pokud chcete vést tenhle rozhovor o mně, já půjdu. Jen bych teď něco ráda dodala. Scott za nic nemůže. Já o tomhle neměla ani tušení. Ve Francii jsem žila jinak, svět showbyznysu šel absolutně mimo mě. Nevěděla jsem, že Scott je ve skupině s vámi. Chci říct, že to, co mezi mnou a Scottem tehdy bylo, je pryč a my dva nemáme v plánu se k tomu jakkoli vracet. Ale jestli tohle mám považovat za vyhazov, já se do deseti minut sbalím a odjíždím. V Paříži mě uvítají s náručí otevřenou,“ zvedla jsem se z gauče a za všudypřítomného ticha jsem odešla do svého pokoje. Nikdo se mě nesnažil zastavit. To mě ještě víc utvrdilo v tom, že se všechno podělalo. A to prvotřídně…
V koupelně jsem se opřela rukama o umyvadlo a podívala se na svůj odraz v zrcadle. Modré oči byly napuchlé a zalité slzami, které chtěly ven. Ještě při cestě hotelovou chodbou jsem se snažila tvářit se statečně, že mě nic nerozhodí. Tak, jak jsem si zvykla tvářit se od rozchodu se Scottem. Vybudovala jsem si okolo sebe stěnu, za níž jsem za těch dlouhých deset let nikoho nepustila. Kdybych si neuvědomila, jak moc jsem mu tenkrát ublížila a jaké následky to zanechalo, bylo by to jednodušší. Byla bych tou bezstarostnou, bezproblémovou Colette Stevens. Takovou, jakou si mě Scott pamatoval z dob, kdy jsme ještě tvořili pár.
Zhluboka jsem se nadechla a jakmile jsem zavřela oči, abych se na sebe nemusela dívat, slzy se mi spustily po tvářích. Jen tak jsem tam stála a uvažovala, co jsem si sakra myslela, když jsem tuhle práci brala. Všechno to mělo být jednoduché a mělo to jít jako po másle, neviděla jsem v přijmutí nového místa žádný problém. To jsem ale nevěděla, že se mi do cesty znovu připlete Scott.
„Colette?“ ozvalo se těsně za mnou a já vzhlédla k zrcadlu.
Stál tam opřený o futra, s rukama hluboko v kapsách tmavých riflí, a starostlivě se na mě díval. Tak, jak to uměl jenom on. Držel se zpátky. Z jeho postoje se dalo vyčíst, že neví, co dělat.
Neměla jsem náladu si povídat, ačkoli jsem moc dobře věděla, že právě to bych měla udělat. Snažila jsem se sebrat všechnu odvahu a říct mu, aby odešel, ale nebyla jsem schopná ani otevřít pusu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se, i když mě viděl, což mu určitě posloužilo jako dostatečná odpověď. Snažil se navázat řeč. Já ale pořád netušila, co se mi chce dřív. Jestli na něj zaječet, ať vypadne, že potřebuju být sama anebo mu narovinu vyčíst, proč mi to nenapsal, proč se o tom k čertu nezmínil ani jediným slovem.
„Colette, já… Omlouvám se, vím, že jsem ti to měl říct,“ podrbal se na hlavě a já bedlivě pozorovala jeho odraz v zrcadle. Stal se z něho jiný člověk, ale já ho pořád znala. Pořád to byl někdo, kdo toho o mně věděl ze všech lidí nejvíc. A ani to ho nepřinutilo ukončit ten podivný vztah, který se mezi námi začal rodit pár týdnů po našem rozchodu.
„Tos teda měl. Stačilo se zmínit v jednom z těch mailů,“ zakroutila jsem hlavou.
„Změnilo by to něco?“
„Změnilo by to hodně. Přinejmenším to, že bych na něco takovýho, co se právě stalo, byla připravená.“
„Připravená na co? Na Wendyinu otázku nebo na…“ zarazil se. Nevěděl, jestli to, co se právě chystá říct, té situaci akorát nepřitíží. Popravdě, já to také nevěděla. Ale byla jsem pevně rozhodnutá mu to říct. Nehledě na důsledky. Podívala jsem se mu v zrcadle do očí, do těch stejně modrých očí, jako jsem měla já. Na rozdíl od těch mých se ale v těch jeho cosi odráželo. Jen jsem nebyla schopná rozluštit co.
„Na to, že tě znovu uvidím.“ Ticho. Nekonečně dlouhé a příšerné ticho.
„Kdybych ti to napsal, přijala bys tu práci?“
„Já nevím, Scotte. Jak to mám vědět? Nenapsal jsi mi to. A měl jsi milión možností, těch mailů jsme si vyměnili několik set, od toho, co…“ zastavila jsem se v půli věty. Nechtěla jsem to říkat nahlas.
„Od toho, co ses se mnou rozešla.“
Nádech a výdech.
„Musela jsem. Dělily nás tisíce kilometrů. Jezdila jsem domů na Vánoce a zbytek času trávila v Paříži. Ten vztah neměl budoucnost, chápeš?“ otočila jsem se, že odejdu z místnosti, ale díky tomu, jak stál ve dveřích, neodvážila jsem se. Stoupla jsem si k němu zády.
„Colette, zadrž, prosím tě. Já ti nic nevyčítám. Chápu tě. Chápu, proč jsi to udělala. Věděl jsem to. Uvědomoval jsem si, že to nemá smysl. Jen jsem neměl sílu ukončit to. Víš, já ti o tom nenapsal z jednoho prostého důvodu. Chtěl jsem tě za každou cenu vidět a tušil jsem, že kdybych se ti o tom zmínil, nepřijela bys.“ V zrcadle jsem sledovala, jak se ke mně blíží. Neměla jsem kam couvnout. Za mnou stála vana. Otočila jsem se na něj.
„Změnila ses, víš to? Hodně. Ale tam…“ poklepal mi prstem na hrudník. „…tam jsi to pořád ty. Ustrašenější, nervóznější, se srdcem více zjizveným, ale stále ty.“ Svraštila jsem obočí a zatnula čelist. Pro osobu, kterou jsem ze sebe udělala, nebylo dobré mít na blízku někoho, kdo mě tak dobře znal. V těch mailech, které jsme si posílali, jsme si psali naprosto o všem. Věděl o všech mých úspěších, špatnostech a věcech, za něž jsem se styděla. Bála jsem se, že by je mohl použít proti mně. Stačilo by mu jen chtít. Jenže to by nebyl Scott…
„Chybělas mi,“ usmál se na mě. Po snaze přečíst jeho chování jsem se k němu vrhla a on mě schoval do objetí svých paží. Schovala jsem tvář do jeho černobílé palestiny, kterou měl omotanou ledabyle okolo krku a uvědomila si, jak moc se mi po tomhle člověku stýskalo. Znamenal pro mě hrozně moc. Ne tak, jako dřív. Ale byl to můj nejlepší přítel a to, co mezi námi tenkrát bylo, tomu všemu jen pomáhalo.
Od hlavních dveří mého pokoje se ozvalo zaklepání. Odtáhla jsem se od něj a šla otevřít.
Na chodbě stál Hvízdal a dlouhých pár vteřin nic neříkal. Jeho černé oči přejížděly ze mě na Scotta a opačně.
„Můžu? Potřebuju vám něco říct.“
„Pojď dál,“ ukázala jsem dovnitř a on vešel. Uvažovala jsem, co by asi tak mohl chtít. Vyjádřit se k tomu, co se stalo na pokoji 499? Poznamenat něco ohledně mě a Scotta?
„Vyskytlo se tu pár problémů ohledně večera.“ Aha, takže nic z toho.
„A to?“ zeptal se Scott a Charles pokračoval.
„Za prvé se budeme muset do haly dopravit sami. Autobus píchnul. Dole před hotelem prý budou čekat dvě auta s nastavenými GPSkami, abychom to našli. Klíčky si máme vyzvednout na recepci. Nepředpokládám, že by někdo z vás znal Frankfurt…“ naznačil a já vytušila nepřímou otázku.
„Já ne,“ odpověděla jsem a Scott zavrtěl hlavou.
„Fajn, takže budeme muset spoléhat jenom na ty GPSky. Za druhé nás na parkovišti před halou budou čekat bodyguardi, protože budeme muset projít normálně vchodem pro návštěvníky. Přesný důvod nikdo nezná, ale prý jsou zadní dveře zablokovaný nebo co. A za třetí, Colette, máš sebou foťák?“
„Jak obyčejný digitál, tak zrcadlovku. Proč?“
„Vezmi zrcadlovku. Odpadl nám fotograf, někdo nebyl schopný se s ním pořádně domluvit.“
„Dobře, není problém,“ pokrčila jsem rameny.
„OK. To je všechno. Vezměte si věci, musíme vyrazit co nejdřív. Sejdeme se dole. A Jeffrey říkal, že kdo dřív přijde, má lepší místo,“ dodal Hvízdal a zmizel. Se Scottem jsme se na sebe podívali a jakmile se mu na tváři objevil soutěživý výraz, pochopila jsem. Tohle byl náš soukromý závod. Vystartoval z mého pokoje ani za sebou nezavřel dveře. Já se vrhla ke svému kufru a začala jsem hledat velký obal na profesionální digitální zrcadlovku, kterou jsem si koupila za ušetřené peníze z prvních asi osmi výplat.
„Ty ještě nejsi? Tak to vypadá, že tam budu jako první!“ ozvalo se ze dveří a já se otočila. V jedné vteřině tam stál bratr a ve druhé už byla vidět znovu jenom chodba. Nabrala jsem větší rychlost, našla jsem pouzdro, přehodila si jeho popruh přes rameno, vyměnila mikinu za koženou bundu a popadla jsem kabelku. Zabouchla jsem za sebou pokojové dveře a rozběhla se k prvnímu výtahu, který jsem viděla. Chodba jinak zela prázdnotou. Doufala jsem, že nebudu dole jako poslední. Nedočkavě jsem vklouzla do výtahu a sjela až do přízemí. U recepce už stál Phillip a nervózně poklepával prsty o desku vysokého pultu.
„Co děláš, pako? Běžíme!“ signalizovala jsem rukou k východu, ale on mě zaskočil.
„Nemáme klíčky! A ty nemůže vyzvednout nikdo jiný, než ty. Jsou napsaný na tebe. Takže je hezky rychle vyzvedni, podepiš, co budeš muset, ale pamatuj si, že já tu byl jako první, takže jedny z těch klíčků patří mě,“ vysvětlil mi a já se začala smát.
„Dobrý večer, já jsem Colette Stevens. Měli bychom tu mít dvoje klíčky od aut,“ přeladila jsem do němčiny a mladík za pultem počkal, až vyndám z kabelky občanku. Zkontroloval ji, dal mi podepsat dva papíry a klíče mi vydal.
„Vypadá to, že už máme řidiče, co?“ usmál se na mě spiklenecky Phillip a já přikývla.
„Hele, máme na výběr. Je tu BMW a Audi. A já jsem tak hodná……“ nadechla jsem se. „…že ti nechám to BMW.“
„No, tak to ani náhodou! Já tu byl první!“
„Jenže klíčky mám já. Od obou aut,“ zvedla jsem obě ruce, jedny klíče v každé z nich. Ze schodů poblíž recepce se začal ozývat dupot, který by se dal přirovnat ke stádu slonů.
„Vypadá to, že se řítí další. Takže ber nebo nech být,“ hodila jsem mu klíče s přívěskem BMW a rozběhla jsem se před hotel směrem k parkovišti. Phillip běžel hned za mnou. Raději jsem se neotáčela, abych zjistila, kdo je nám v patách, ale připadala jsem si v tu chvíli jako teenager. Naposledy jsem o něco soutěžila asi na střední, a to o stipendium.
Doběhla jsem k parkovišti, vyskočila jsem na nízkou zídku a zmáčkla dálkové odemykání vozu. Rozhlížela jsem se kolem sebe a když jsem uviděla o pár řad přede mnou zablikat černou Audi Q7, musela jsem se usmát. Přesně takovou jsem měla doma v Montrealu. Tenhle model ale neměl na postranním skle dres Montreal Canadians, takže jsem se utvrdila v tom, že doopravdy moje auto nepřevezli přes oceán a nedovezli ho sem.
Seskočila jsem dolů, oběhla stříbrný Jaguar XJ, černý Aston Martin DB9 a rychle se usadila za volant svého prozatímního vozidla. Spokojeně jsem se rozhlédla kolem a zjistila, že Phillip svoje auto pořád hledá. Porozhlédla jsem se kolem a jediné BMW, které jsem viděla široko daleko byla bílá X6 stojící ob dvě auta po mé levici. Vystoupila jsem z auta a zamávala mu. Podíval se na mě a já ho nasměrovala k autu. Přikývl, vyzkoušel dálkové odemykání a mě zahřál pocit zadostiučinění, že jsem měla pravdu.
O pár vteřin později k němu do auta doběhli André a můj bratr, který se na zadním sedadle rozvalil tak, že už v jejich autě nezbylo žádné místo. Pozvedla jsem obočí a uvažovala, jestli to myslí vážně.
Na zídce, kde jsem před pár minutami stála já, se objevil Scott a hned vedle něj Hvízdal. Zahlédli ‚plně‘ obsazené BMW začali hledat to druhé auto. Skrčila jsem se pod palubní desku, aby mě neviděli, ale ten lotr Phillip mě prozradil. Stáhnul okýnko na straně řidiče a zahalekal přes celé parkoviště.
„Je to ta černá Audina!!!“ Ti dva se na sebe podívali, uběhl malinký zlomek vteřiny, a oni se vydali směrem ke mně. Nemělo smysl se skrývat a tak jsem se narovnala, zapnula pás, strčila klíčky do zapalování a zprovoznila navigaci.
V mžiku se na sedadle spolujezdce objevil Hvízdal a Scott si poraženecky sedl za něj dozadu. Otočila jsem se na něj a vyplázla na něj jazyk.
„Jedna nula pro mě! A tohle mi, prosím, podrž. Jestli ti to někde upadne, zabiju tě. Stálo to celej majlant!“ podala jsem mu dozadu tašku se zrcadlovkou a vedle něj hodila svou kabelku.
„Příště vyhraju já, neboj se,“ oznámil mi a já nastartovala…