Holka na zavoláni IV.

Letežela jsem tam v té vaně už půl třetí hodiny, byla jsem opilá, ale byla jsem za to moc ráda, ačkoliv jsem plakala.
Po chvíli říkam: "Chci s ním mluvit, měl by to vědět..!"
A sestra na mne jen sykla: "Zblázdnila jsi se?"
.."Tak alespoň počkáme, než zavolá."
Po chvíli zvonil telefon, šla ho zvednout sestra, ačkoliv jsem se urputně snažila se z vany vyškrábat ven, nepodařilo se. Byla pryč dlouhých pět minut, které mi přišly skoro nekonečné..
"Co říkal? Příjde..?"
"Ne, nepříjde.. Víš, musím Ti něco říct..On..on..on.."
"No? Vyklop to!"
"No..on Ti to nechtěl říkat, aby Ti moc neublížil, ale... Dneska večer v 10 odjíždí .."
Zmocnil se mne vztek a ukrutný pláč, protože jsem mu nestála ani za to, aby mi tohle řekl.
"Chci dojít alespoń na nádraží, naposled ho vidět.."
Sestře nezbývalo, než souhlasit, neměla na vybranou.. Tak mne pomalu začala vytahovat z vany, oblékla mě a nechala chvíli prospat, než mi bylo alespoň trochu lépe.
Tak jsme teda šli na nádraží, stál tam úplně sám, čekal na příjezd autobusu. Když mne viděl, vyhrkly mu, ale i mě do očí slzy. Já se to samozřejmně snažila skrývat. Nedokážu popsat, jak moc mi v tu chvíli bušilo srdce. Jako bych právě přicházela o nejdůležitější orgán. O něj. Objímal mne, držel v náručí.. Plakali jsme oba dva, protože jsme věděli, že už se neuvidíme, ale přez to všechno se bezmezně milujeme.
Pak mi najednou dal jen pusu na čelo, vzal si tašku, řekl .."Miluji Tě a vždy budu.." a odešel do autobusu...