Ankah a Lamvis (1. díl)

Stáli jsme na rozlehlém nádvoří v několika těsně semknutých hloučcích a neustále jsme měli zacíleno na naše nepřátele, kteří už nás stejně měli v hrsti. Chtěli jsme si tento už dávno zničený hrad obhlédnout jako místo našeho příštího útočiště a doufali jsme najít zde snad i něco k snědku. Jak se ale ukázalo, tenhle už byl obsazen jinou skupinou. Jejich muži se objevili zcela znenadání, ještě než jsme mohli začít s obhlídkou pevnosti. Byli jsme zahnáni na nádvoří a oni se vyrojili na hradebních ochozech všude kolem. Po několika minutách vzájemného ostřelování z kuší někdo z věže krátce zařval STAČÍÍ!

Byla jsem asi se šesti dalšími od nás téměř přímo pod ní. Všichni od nich v tu ránu přestali pálit a my jsme se snažili zahlédnout původce toho hlasu. Zcela určitě nás zachránil před jistou smrtí. Na tomto velkém prostranství jsme totiž byli před jejich střelami zcela nechráněni. Zřejmě však zdejší vůdce hodlal předejít i ztrátám na své straně, proto nás ušetřil. Čím více bojovníků každá družina má, tím lépe pro ni a většina velitelů se v těchto časech snaží ztráty minimalizovat, pokud to jde. Jsou i horší nepřátelé, proti kterým je třeba se bránit, než ostatní potulné družiny vyhnanců.
Raději jsem ale svoji kuši měla stále v pozoru, co když byl můj odhad špatný a teď teprve se do nás pustí plnou silou? Stále nás zpovzdálí pozorovali s napřaženými zbraněmi. Trvalo to snad celou věčnost, až jsem došla k názoru, že jsem se mýlila a blíží se ne má poslední hodinka, ale minuta. Nechtěla jsem se dívat, jak ke mně letí smrtící šipka a natočila jsem se raději bokem k muži, co stál těsně za mnou a svým tělem přikrýval dvě starší ženy krčící se za jeho zády. Spustila jsem svoji kuši podél těla a čekala na osudný svistot. Všichni okolo si nejspíš mysleli totéž, celý náš hlouček se semkl ještě blíže, jako by to snad mohlo pomoct. Nechtěla jsem ale ještě umřít!

Muž chránící ty dvě ženy, vedle něhož jsem nyní stála, mě náhle volnou rukou objal kolem pasu. Byla jsem ráda. Nezemřu alespoň osamocená. Položila jsem si klidně ruku na jeho rameno a dál sveřepě upírala pohled na kamenné dláždění. Stále jsme však neumírali, nic se nedělo. Po chvíli jsem to nevydržela a vzhlédla. Jejich střelci už neměli zbraně v pozoru a vypadalo to, že odchází. Ten muž to nejspíš taky zpozoroval. Vmžiku mě chytil za ruku, šeptl jen Rychle! a táhl mě k nejbližší hradební zdi. Nejspíš také netušil, zda si tuto shovívavost naši přemožitelé nerozmyslí a nezabijí nás na útěku.

Chvatně jsme kličkovali podél zdi, až jsme se dostali k bráně. Ostatní z naší družiny nám byli v patách. Postávalo tam ještě pár našich koní, co se nenechalo odehnat. Můj společník se vyhoupl na toho nejbližšího a podal mi ruku. Nasedla jsem si za něj a dříve než jsem se stačila pevně zachytit jeho pláště, jsme vyrazili prašnou cestou pryč do polí. Když jsme byli dost daleko, zpomalil. Postavil mě na zem a řekl, že se vrátí pro ostatní. Jen jsem kývla a vydala se pomalu směrem, kde naše neúspěšná a notně potupená průzkumná skupina zanechala tábořit zbytek našich lidí, než se vydala prozkoumat hrad.

Pomalu jsem se tam došourala a za hodnou chvíli dorazili i ostatní prchající. Neměla jsem náladu se s nikým bavit. Tenhle svět mě už štval. Bylo mi 21 a posledních pár let svého života jsem byla neustále útěku, stejně tak jako většina obyvatel této rozlehlé a kdysi velmi prosperující země. Po vraždě stařičkého a mírumilovného krále Arothara se jeho rytíři začali hádat o to, kdo z nich bude vládnout, jelikož Arothar neměl dědice. Země se ocitla ve válce, všichni chtěli trůn, ale nikomu se nepodařilo jednoznačně zvítězit. Jejich dlouhotrvající boje měly za následek úplné zpustošení naší země. Celá města byla srovnána se zemí, o vsích nemluvě. Nedobytých hradů bylo po málu a lid se neměl kde skrýt před plenícími vojsky bývalých královských rytířů, kteří hledali zásoby pro svá nová tažení, ani bandami loupežníků a dalších vyvrhelů, kteří si chtěli trochu přilepšit.

Tak jsem i já přišla o svůj domov. Naše krásné rodinné sídlo bylo poničeno a stalo se zcela neobyvatelným, a tak jsem se přidala k družině tří spřátelených, nižších šlechticů, kteří se jako jedni z mála uvolili své poddané skutečně chránit. Nemohli s nimi ale zůstat ve svém kraji, protože právě ten padl nejčastěji za oběť loupeživých nájezdů. Stejně jako další páni, kteří však s sebou místo obyčejného lidu brali pouze válečníky, začali i oni putovat zemí a pokoutně si shánět prostředky na živobytí. Zůstat dlouho na jednom místě znamenalo příliš velké riziko přepadení. I naše skupina však měla své bojovníky, mezi něž jsem patřila i já, Ankah.

Nevynikala jsem sice silou, ale byla jsem celkem chytrá, navíc obratná ve střelbě z kuše a oproti ostatním ženám i odvážná, což si muži cenili, proto mě jako jednu z mála vzali mezi sebe. Připadala jsem si tak užitečná. Vaření a praní jsem nesnášela, tak jsem to ráda přenechala jiným. Zúčastňovala jsem se tedy s muži vybraných, méně nebezpečných akcí, jako té na hradě, která se nám bohužel vymkla z rukou. Naši velitelé ale měli v zásobě vždy vícero plánů, a tak je jeden malý nezdar nesrazil na kolena.

Hm, musela jsem se usmát nad mými úvahami. Nikdo vlastně nevěděl, kdo přesně jsou ti naši velitelé. Bylo nás více než dvě stě a oni k nám nikdy jako ke shromáždění nepromluvili. Zprávy o nich a jejich povelech se šířily vždy od jednoho člověka k druhému, ale neznám nikoho, kdo by je osobně znal, či aspoň spatřil na vlastní oči. Protože ale vycházelo vcelku vše, co ti tři vymysleli a my zůstávali relativně v bezpečí, lidé ani neměli potřebu shánět se po tom, kdo jejich dobrodinci jsou. Kdyby se však nedařilo, jsem si jistá, že by si je rychle našli a ti by pak nedopadli nejlépe. Pro dobrotu na žebrotu, že?

Jak jsem tak nad vším rozjímala, přiběhl za mnou malý kluk, že prý je ode mne něco potřeba. Netušila jsem sice, o čem mluví, ale šla jsem s ním. Přivedl mě k tmavovlasému, vysokému muži v plné zbroji, po jehož boku stáli dva mladíci v prostých košilích. Zastavila jsem se u tří dalších dívek, které si teď onen muž pozorně prohlížel, a čekala, co bude dál. „Mám pro vás úkol,“ pravil po chvíli.