Ankah a Lamvis (2. díl)

„Potřebujeme se nyní přesunout více na severovýchod, zde už není tak bezpečno, jako dříve. Budeme se ale nejspíš muset rozdělit. Cesta zdejšími hvozdy bude namáhavá a dlouhá, zvláště pro staré a nemocné. Ti by si ji mohli o něco zkrátit přejitím přes most nad Údolím hrdlořezů. Donedávna v něm byl klid, ale nyní si nejsme jisti, zda se tam opět neusídlili nějací lapkové. Vybrali jsme vás čtyři jako zvědy. Muži mají jinou práci. Jste mladé a rychlé. Buďte také nenápadné. Výcvik k tomu máte. Pokuste se přejít most. Jestli však narazíte na nebezpečí, okamžitě zmizte a postarejte se o to, abyste je nenavedli přímo na nás. Nepotřebujeme další problémy,“ zamračil se na nás výhružně. Nejmenší dívka vzápětí řekla, že si netroufá a rychle odešla. Muž to nekomentoval. Zbyly jsme tři a ihned jsme se měly vydat na cestu. Do Údolí to bylo den cesty. Zítra odpoledne bychom tam měly dorazit.

Vplížila jsme se až na začátek mostu a snažila se dohlédnout na dno Údolí. Vrazi většinou tábořili přímo pod mostem, aby jim neunikla případná kořist, která by si ho troufla přejít. Na jeho druhou stranu měli vcelku snadný přístup a na koních by chytili i ty, co se nakonec dali na ústup. Druhé dvě vyzvědačky se zatím skrývaly kus dál v lese. Doufala jsem, že na druhé straně mostu v šeru stromů nikdo nehlídá, zcela jistě by mě teď totiž musel spatřit, protože na mojí straně mostu a kolem strmého kraje hlubokého údolí tráva téměř nerostla, natož nějaký keř, za který bych se mohla schovat. A já se navíc musela nahnout nad okraj.

Náhle jsem za sebou zaslechla pohyb. To snad ne! Mé spoluvyzvědačky to zřejmě nevydržely a chtěly se jít podívat, co tu tak dlouho dělám, nebo mít také nějakou zásluhu. Husy! Ani se nenamáhaly s plazením. Vykračovaly si jak po návsi! Zvedla jsem se, nemělo to smysl. Pokud si mě někdo doteď nevšiml, tak teď už určitě. Nebudu se tu válet v hlíně. HUSY! Postoupila jsem dozadu a s nelibostí pozorovala, jak natahují krky jedna přes druhou, jen, aby něco viděly. Náhle se zdola ozval posměšný řev, který se nesl ozvěnou do dálky. HAAAA! HAAAA! Zdola se ozval řinkot zbroje a vzrušené hlasy mnoha mužů. Úplně jsem viděla nadšení ve tváři toho, kdo nás spatřil a tím chechtavým zvoláním zburcoval své druhy.

Nebylo na co čekat. Rozeběhly jsme se podél srázu, jak nejrychleji jsme mohly a doufaly jsme, že po seběhnutí z kopce dosáhneme ústí údolí dříve než oni, a pak se jim ztratíme. V polovině cesty jsem si uvědomila, že všechno děláme špatně. Měly jsme přece běžet na druhou stranu! Navíc nejlépe každá jinam. Už to ale nemělo cenu, sama jsem si pozdní reakcí ztížila situaci, a kdybych se teď obrátila nazpět, nemuselo by to vyjít. Takhle jsem se modlila, že se nám skutečně podaří proběhnout kolem vstupu do údolí dříve než těm zlotřilcům.

Vypadalo to, že vše dobře dopadne. Vbíhaly jsme do pole za údolím. Náhle se však za námi vyhrnula tlupa hnusných chlapů a my neutekly. Běžela jsem, seč se dalo, ale jeden mě strhl na zem. Snažila jsem se bránit, ale věděla jsem, že to nemá smysl. Za chvíli jsem měla svázané ruce a on mě hrubě zdvihl ze země. Holky jsem neviděla. Odvedli mě kousek stranou k malému remízku v poli. Stál tam malý zděný domek, který byl mezi stromy sotva vidět.

Kousek od něj rozdělali mohutný oheň a mě posadili k němu. Brzy ke mně přibyly i ony dvě. Nejraději bych jim zakroutila krkem, ale na co se namáhat, stejně nás to čeká všechny a předtím ještě něco horšího. Nechtěla jsem na to myslet. Cítila jsem se podivně prázdně a všechno vnímala jakoby zpomaleně. Ti otrapové se sesedli kolem ohně, mohlo jich být tak pětadvacet. Začali si čistit zbraně, na oheň dali maso, halasně se bavili a pobaveně po nás pokukovali. Snažila jsem se si jich nevšímat. Asi jsem si bláhově myslela, že si tak ani oni nebudou všímat mě.

Zase chyba. Po chvíli se jeden zvedl a přišel až ke mně. Chytl mě za paži a vytáhl na nohy, aspoň ty mi nespoutali, blesklo mi hlavou. Své šance na útěk jsem ale stejně viděla mizivě. Pokud se mi to nepovede, jen ho rozčílím. Přesto jsem si řekla, že to risknu. Tak jako tak by mě nic dobrého nečekalo. Ten smrdutec si mě přitáhl až k obličeji, mlsně se na mě podíval a tím nejúlisnějším hlasem mi řekl, že si spolu trochu užijeme. Pevně mě čapl za ruku a táhl mě kamsi za keře. Pořád jsem se plácala půl kroku za ním, sledovala jeho rytmus chůze, a když se mi podařilo sladit s ním tu moji a získat potřebnou stabilitu, vší silou jsem ho kopla zezadu pod koleno.

Ach ne! Okamžitě jsem věděla, že je to v pytli. Sotva se pozastavil. Když mu ale došlo, co jsem udělala, obrátil ke mně svůj odporný ksicht a vzápětí bych upadla, kdyby mě pořád nedržel. Udeřil mě do tváře takovou silou, že se mi udělaly hvězdičky před očima. Divila jsem se, že ještě žiju a sotva vnímala, jak si potěšeně mumlá: „Jsi ale divoká kočička, však já si tě rád zkrotím.“ Táhl mě za sebou ještě kus, než se mnou praštil do uschlé trávy. Skoro mi vyrazil dech, a to mi ještě přišlápl svou těžkou nohou hrdlo, když jsem se pokusila trochu nadzvednout.

Pořád mě dusil tou hnátou, když jsem zjistila, že si sahá do kalhot. „Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Vždycky jsem si myslela, že až tato situace, která byla za současných podmínek v naší zemi velice častá, nastane, zachovám klidnou hlavu. Nyní jsem ale byla naprosto vyděšená a přála jsem si, aby mě raději zabil. Místo toho si ke mně klekl a násilím mi roztáhl nohy, načež si mi sedl na stehna, aby mi znehybnil nohy. Myslela jsem, že mi prasknou kosti, musel vážit snad tunu. Alespoň jsem se ale už nedávila.

S hrůzou v očích jsem sledovala, co udělá dál. Vytáhl dlouhý nůž a začal si s ním pohrávat. Za poslední dva dny už jsem podruhé blízko smrti. Bylo toho na mě moc. Po tvářích mi tiše začaly stékat slzy. „Ale no tak, uvidíš, že se ti to bude líbit,“ opět sešklebil svůj obličej v hraném úsměvu a přiložil mi nůž ke krku. „No tak, řekni, že se ti to bude líbit.“ Kývla jsem očima. „To mi nestačí, kočičko,“ zatlačil nožem proti mé kůži „řekni, že se ti to bude líbit!“ Řekla jsem to.
Zvedl bodec a rozřízl mi s ním svrchní díl oděvu, ten pod ním prudce nadvakrát roztrhl. Byla jsem nahá.

Chvíli se na mě pásl nestoudným pohledem, a pak se ke mně jeho uslintaná ústa začala přibližovat. Vsst. Jeho hlava se válela kousek od těla, které s malým zaduněním spadlo stranou. Za tím chlívákem se tyčil ten samý muž, co mne odvedl z obsazeného hradu. Rychle zasunul zakrvácený meč do pochvy, a zatímco se ke mně skláněl, sundával si z ramen plášť, do kterého mne zahalil.

Pořád jsem ležela, neschopná pohybu. „Není ti nic?“ zeptal se s obavou v hlase, ale nečekal na moji odpověď. Než jsem stačila zakroutit hlavou, vzal mě něžně do náručí a kamsi odnášel. Nejspíš jsem na chvíli úlevou usnula, probrala jsem se, když mě opatrně pokládal na lůžko v nějakém malém pokojíku. „Děkuji,“ špitla jsem. Konejšivě, ale trochu smutně se na mě usmál. „Musím jít, brzy se vrátím.“ Pohladil mne po vlasech a odešel. Na nic jsem už nemyslela, stačilo mi, že vím, že přijde. Můj zachránce.