Ankah a Lamvis (3. díl)

Probudil mě tichý šramot. Pomalu jsem otevřela oči a spatřila jeho siluetu. Svlékal si právě zbroj. Ponechal si pouze bílou halenu bez rukávů. Měl krásná široká ramena. Po chvíli se otočil mým směrem a já sklopila oči. Přišel až k mé posteli a posadil se. „Podívám se, zda nejsi zraněná,“ řekl tiše a zvedl k mé tváři svou dlaň. Nečekala jsem ten pohyb a rychle ucukla. „Neboj se, jen se podívám, ano?“ Nechala jsem ho, aby se dotkl mé nateklé tváře. Sykla jsem bolestí. Ten bastard, co mě uhodil, mi div nezlomil čelist!

Můj zachránce ze mne pak poodhrnul vlastní plášť a prohlédl si mé zhmožděniny na krku. „Brzy se ti to zahojí, není to nic vážného. Přinesu ti na tvář obklad. Bolí tě ještě něco?“ „Narazila jsem si záda, když se mnou smýkl na zem, ale to je dobré,“ nechtěla jsem mu přidělávat starosti. Trochu nesouhlasně se zamračil, nic ale neřekl.

Když odešel pro můj obklad, došlo mi, že vůbec nevím, kdo je, ani jak se jmenuje, natož kde se teď vůbec nacházíme. Taky mi došlo to nejdůležitější! Jsem nyní volná a musím dát našim lidem vědět, že Údolí není bezpečné. Navíc od něj musím vyzvědět, kde jsou ostatní loupežníci a zda neví něco o mých dvou společnicích. Už už jsem chtěla vstát z postele, když vkročil opět do místnosti. Kromě obkladu mi přinesl i nové šaty. Krátké, světlé, až na tu délku jak pro princeznu. Než jsem se převlékla, donesl i něco k jídlu. Když jsem byla konečně hotová, rychle jsem se zvedla, abych mu mohla položit všechny ty důležité otázky. Štěstí, že se v zrovna tu chvíli otočil od stolu a mohl mě zachytit, než jsem se skácela na zem. „Jsi potlučená a vyčerpaná, nemůžeš tu chtít hned poskakovat, Ankah,“ zlobil se, když mě poté, co mě vzkřísil, znovu ukládal do postele. Uvědomila jsem si přitom, že zná mé jméno. Nevím odkud.

Rychle jsem se oklepala, abych se mohla na vše zeptat, než zase někam zmizí. Dozvěděla jsem se, že naši neměli v plánu čekat, s jakými zprávami se vrátíme a půl dne po nás se vydali na cestu k Údolí. Mysleli, že nás vracející se se zprávami potkají a pokud ne, bylo by jim jasné, co mají očekávat. Jejich předsunutá hlídka, ke které patřil i on, ale na vyvrhele hodující u ohně narazila už před vstupem do Údolí. Viděli nás zajaté a poslali ihned pro posily. Vlastně jsme to našim válečníkům ulehčily. V kotlině by ty zloduchy nejspíš tak lehce neporazili. Mé souputnice jsou jinak prý v pořádku a teď se nacházíme v té loupežnické polní boudě. Skvělé, pomyslela jsem si. Alespoň, že nikdo neviděl, jak jednoduše nás dostali. To by byla ostuda.

Nato jsem si uvědomila, že neřekl téměř nic o sobě. Asi poznal z mého zkoumavého pohledu, o co mi jde: „Jsem Lamvis.“ To mi ale rozhodně nestačilo, mysl už jsem měla celkem jasnou, a tak mě zajímalo, proč nejsme s ostatními v táboře na kraji lesa, ale právě tady. „Mám jisté výhody,“ připustil a skoro omluvně se usmál. „Výhody?“ nechtěla jsem to nechat jen tak být. „Ano, jako ostatní velitelé.“ „Ty jsi velitel?“ netušila jsem, že kromě tří šlechticů tu jsou ještě nějací velitelé. „Takže to znáš tři knížata,“ neubránila jsem se ohromení. „Ano, to znám,“ přitakal s malým zaváháním, které jsem však postřehla. Pak se rychle zvedl a přinesl mi něco jídla do postele. Bylo mi jasné, že rozhovor na téma tři šlechtici, není jeho oblíbeným tématem. Trochu zklamaně jsem se pustila do jídla, čímž jsem ho ale očividně dost překvapila. Nejspíš čekal, že se ho budu jak nějaká zvědavá venkovanka vyptávat dál a dál. Ale to mě ani nenapadne!

Moc jsem toho nesnědla, ale cítila jsem se už plná. Spustila jsem se zpátky na slamník a poděkovala mu za večeři. Velitelé si opravdu žijí dobře, pomyslela jsem si, takhle výtečný pokrm už jsem dlouho nejedla. Když dojedl i on, ještě chvíli mě zkoumavě pozoroval. Zeptala jsem se, jak dlouho tu ještě můžu zůstat a on odvětil, že než odtud odejdeme, tak jak dlouho budu chtít. Pak mu zaplanulo pár čertovských jiskřiček v očích a on dodal, pokud mi tedy nevadí, že na lůžku v opačném rohu bude spát on. Doteď mi přišel spíš vážný a jeho změna mě příjemně překvapila, takže jsem se na něj zeširoka usmála a odvětila, že pokud zůstane ve svém rohu, vadit mi to nebude.

Netušila jsem však, jak vše dopadne. S výkřikem jsem se uprostřed noci prudce vztyčila na posteli. Zdál se mi šílený sen, ten zloduch od ohně mě všude pronásledoval a nemohla jsem se ho zbavit, zhluboka jsem oddychovala. V šeru jsem rozeznala Lamvisovu postavu na pelesti mé postele. „Křičela jsi ze spaní,“ dodal na vysvětlenou. Přisunula jsem se k němu blíž a položila si hlavu na jeho rameno. Jemně mě objal, snad aby mi neublížil a hladil mě po mých dlouhých hnědých vlasech. Uklidnila jsem se. Pomalu mě položil zpět na polštář a chystal se odejít. Chytila jsem ho ale za konečky prstů. „Mohl bys se mnou prosím zůstat?“ Pochopil, že nemluvím o jeho přítomnosti v téhle místnosti.

Posunula jsem se, abych mu udělala místo. Vlastně vůbec nechápu, co mě to napadlo, vzhledem k tomu že jsem k mužům jindy spíš odměřená a chladná. Lamvis ale ve mně podvědomě vzbuzoval důvěru. O pár minut později jsem usnula stulená na jeho hrudi. Po procitnutí jsem už byla sama. Nějaká žena vstoupila bez zaklepání do pokoje a připravila mi tam kromě snídaně i vodu na umytí. Když odcházela, nedovřela za sebou úplně dveře a já ze sousední místnosti za chvíli zaslechla vzrušené hlasy.

„Veliteli, jak jste tam mohl poslat ty dívky samotné? Zbláznil jste se? Víte, co se mohlo stát? Je to od vás čirá nezodpovědnost. S nikým jste se navíc neporadil. Pokud byli všichni muži zaměstnáni, mohlo se s tím počkat! Už nechci slyšet o žádném vašem podobně zbrklém rozhodnutí, rozumíte?“ Udivilo mě, jak zní Lamvis hrozivě. Nenapadlo by mě, že někdo tak milý jako on, může být tak příkrý. To ale nebylo jediné překvapení, které mě čekalo. Kritizovaný velitel se ozval: „Ale kníže…“ Dál už jsem nebyla schopná vnímat jeho ospravedlňující tirádu.

Kníže. Lamvis, je náš kníže. Proboha. Nemohla jsem tomu uvěřit. Mohlo mne to však napadnout. Velitel, pcha! Pouhý velitel by byl v jediném domku široko daleko a kníže v poli? Zároveň mě zamrzelo, že mi nedůvěřoval. Neřekl mi celou pravdu. No, vlastně proč by to dělal? Byla jsem pro něj jen obyčejná, navíc cizí holka z davu. Rozhodla jsem se, že po snídani zmizím.

Umyla jsem se, sedla si ke stolu, napila se mléka a
vzala si kus chleba se sýrem. Vyhubovaný velitel asi odešel, v domě bylo celkem ticho, ale po chvíli jsem opět uslyšela hovor. Byl tišší. Nedalo mi to a našpicovala jsem uši. Jeden hlas patřil Lamvisovi a druhý nejspíše nějakému jeho příteli, mluvili dost důvěrně a navíc - o mně!

„Neměl jsi na něj tak vyjet,“ říká ten druhý. „Co až se dozví, že ji tu máš? Bude se na tebe dívat jako na zamilovaného blázna a ztratíš u něj autoritu.“ „Máš pravdu, Gou, ale kvůli jeho pošetilé chybě jsem ji mohl ztratit. Neudržel jsem se.“ „Doufej, že si nedá dohromady, proč jsme se vydali z původního tábora sem tak brzy, bez čekání na zprávy z Údolí, a proč ses osobně přidal k předsunuté hlídce.“

Zapomněla jsem žvýkat. Je to možné? Lamvis hnal všechny do Údolí jen kvůli mně, protože měl o mne strach? Nechápala jsem to. Mohl mě milovat? Copak mne znal? V hlavě mi to šrotovalo. Mohl mne znát! V táboře je tolik lidí, že se navzájem neznáme, ale to mu také mohlo umožnit držet se v mé blízkosti, aniž bych si ho kdy více všimla. Možná jsme spolu i někdy hovořili, nevím. Udělalo se mi z toho trochu mdlo. Mohl mne pozorovat dlouhou dobu, co dělám, s kým a o čem mluvím. Ach ne. Kdoví, co se tak o mne nedozvěděl. Je to nespravedlivé. Já o něm nevím nic. Jen to, že mě zachránil. Nevěděla jsem, jestli mám po tom všech odejít, jak jsem plánovala, nebo zůstat.