Aknaz, princezna kolineijská (3. díl)

Cesta ubíhala pomalu, nebylo mi nejveseleji. Čím blíže jsme byli hranicím, tím více se okolní příroda podobala divočině. Jindy by se mi zde určitě líbilo, ale nyní mi nepropustné, černé lesy s přelámanými kmeny, hlubokými stržemi a ze skal se řítícími vodopády připadaly děsuplné. Zde nás nemohlo potkat nic dobrého. Nemohla jsem přestat myslet na svoji včerejší noční můru.

Nejraději bych, abychom si pospíšili, jen ať už jsme proboha z tohohle hrozného místa pryč! Jasně jsem však viděla, že to není příliš realistická představa, cesta se místy ztrácela v houštinách a my ji pracně hledali opodál.

Nikdo nemluvil. Přála jsem si, aby Narim něco řekl. Nevěděla jsem proč, ale zatoužila jsem po tom slyšet jeho uklidňující hlas. Dnes však ani on zjevně nebyl ve své kůži. Vypadal nevyspale, byl bledý a zamlklý. Po chvíli jsme museli sesednout, abychom se lépe probili křovisky. Kráčela jsem vedle něj a po očku ho pozorovala. Takhle jsem ho ještě neviděla. Když se na mě obrátil, bezděky jsem se na něj usmála. Nemohla jsem se na něj takhle dívat, doufala jsem, že mu alespoň můj úsměv zvedne náladu. Krátce se usmál nazpět, ale vzápětí se opět plně soustředil na špatně viditelnou cestičku.

Náhle se cesta rozšířila a já se zarazila. Bylo to mrtvé jehličí. Široká cesta sypaná hnědými jehličkami smrti z mého snu! To ne. Prosím, to ne! Zoufale jsem chytila Narima za rukáv, neschopna pohnout se vpřed ani o píď. Ihned se na mne otočil, otázku v očích. „Tudy nemůžeme,“ šeptla jsem s očima rozšířenýma strachem. Doufala jsem, že už není pozdě a my se našemu osudu vyhneme. Nikdy jsem nevěřila na věštecké sny, ani je nemívala, ale tohle! To přece nemohlo být jen tak! Pomalu se ke mně se zřejmým zájmem přiblížil. „Co se děje,“ promluvil též šeptem. „Tudy nemůžeme, tudy ne,“ opakovala jsem a křečovitě se držela jeho ruky, „opusťme cestu, prosím!“ Na víc jsem se nezmohla.

Nevím, proč na mě dal. Možná vyčetl hrůzu z mých očí a měl jen obavu, abych se mu nezbláznila, pokud mne tudy
poveze, nebo měl sám zlou předtuchu. Bylo to jedno.
Sešli jsme z pěšiny, dali se více vlevo a mně se trochu ulevilo. Byli jsme už hodný kus od ní, přesto jsme však náhle zaslechli dusot mnoha koňských kopyt pádících po mrtvé stezce. Strnuli jsme v pohybu. Narimovi muži se v rychlosti seskupili do bojového postavení, my zůstali uprostřed. Princ mě pevněji objal kolem pasu a neslyšně tasil meč. I naši koně v tu chvíli jakoby nedýchali. Zvuky kopyt nepřátelských jezdců nejdříve zesílily, za několik minut však zmizely do ztracena. Minuli nás? Minuli nás? Bože. Zůstali jsme nehnutě ještě dlouho, než jsme usoudili, že nebezpečí pominulo.

Měla jsem pocit, že jsem teprve teď konečně vydechla. Natočila jsem hlavu trochu k Narimovi sedícímu za mnou a v tu chvíli jsem na své skráni ucítila jeho horký dech a snad – i letmý polibek? Neměla jsem čas ani sílu nad tím uvažovat. Narim rychle obrátil koně a opatrně jsme začali postupovat vpřed vstříc vše pohlcujícím pařátům tohohle černočerného hvozdu. Často jsme se zastavovali a naslouchali zvukům lesa. Doufali jsme, že na nás někde nečekají. Smrákalo se a my se museli utábořit. Nebylo už vidět ani na krok. Oheň jsme nerozdělávali. Snědli jsme něco nasušeného masa, které nám dal na cestu hostinský, a zachumlali se do dek. Byla zima.

Nemohla jsem spát. Opírala jsem se skrčená o kmen stromu a občas se otřásla chladem. Narim byl první na stráži. Pozorovala jsem ho, jak tiše obchází naše malé ležení, než ho jiný muž vystřídal. Princ poté zamířil váhavým krokem ke mně. „Měla by ses vyspat, princezno.“ „Vím, ale nemůžu.“ „Smím si přisednout?“ Přikývla jsem a on se posadil ke stromu těsně vedle mne. „Věděla jsi to.“ Tušila jsem, na co naráží, ale neznala přesnou odpověď na jeho otázku. Pokrčila jsem rameny a zpola zakroutila hlavou. „Zdál se mi sen. Všichni bychom zemřeli.“ Dál jsem neměla chuť se o tom bavit. Poznal to a už se nevyptával.

Opět jsem se zachvěla. Na nic se nezeptal, vzal mě kolem ramen, přitáhl si mě na svou širokou hruď a přehodil přes nás svoji přikrývku. Odmítavě jsem se ošila, když se mne dotkl. Řekl ale jen: „Zahřeješ se.“ Nenapadlo mě nic na protest. Šíleně jsem mrzla a z něj sálalo teplo. Za chvíli mi bylo téměř horko, nedovolil mi ale vybalit se z deky. Teplo mě ukolébalo a než jsem se znovu mohla ohradit proti takovému zacházení, spánek mě přemohl. Neviděla jsem už, jak mému nepovedenému vzdoru tiše zasmál.

Dnes žádný sen, noc byla klidná. Všichni jsme se probudili živi. Když jsem procitla, stále mě objímal. Chtěla jsem se od něj okamžitě odsunout, nikdo by nás přece takhle neměl vidět. Třeba je zasnoubený, či dokonce ženatý. Moc jsem toho o něm koneckonců nevěděla. Naše přikrývky však byly tak propletené, že bych ho zcela jistě probudila, kdybych se pokusila vyprostit, a to jsem nechtěla. Zůstala jsem tedy ještě nějakou dobu nehybně ležet, dokud i on neotevřel oči. Já jsem ale nyní dělala, že spím. Nevěděla jsem, jak bych se měla zachovat, pokud by zjistil, že jsem u něj takto zůstala, přestože už jsem byla vzhůru. Opatrně mě trochu nadzvedl, načež se mu podařilo se zpod deky jednoduše vysoukat. Myslela jsem, že ihned odejde, ale on stál ještě dlouho kousek ode mne, než odešel k muži na hlídce. Mrzelo mne, že skrz zavřená víčka není vidět. Zajímalo by mne, kam se díval, když tu tak postával. Bylo možné, že mě ve spánku sledoval? A tam v lese... Byl to polibek? Poslední polibek a zároveň první? Byla jsem ze všeho zmatená. Jen co byl pryč, otevřela jsem oči a začala se připravovat na další cestu.