I can wait forever - Taking care

Zkouška probíhala podle plánu. Za pár desítek minut bylo odzkoušeno, paměťová karta v mé digitální zrcadlovce byla z podstatné části zaplněna fotkami a kluci se uchýlili do šatny, aby se před začátkem show najedli, napili a tak dále.
Zrovna když začali pouštět lidi dovnitř, stála jsem v zákulisí a snažila se najít místo, odkud by bylo dobré udělat fotku s nejlepším nasvícením. Přímo k zábranám oddělujícím hlediště od pódia se řítili fanoušci a měli hroznou radost, když se dostali na místo, které jen tak někdo nezíská – první řadu.
Pozorovala jsem jejich rozzářené oči a to, jak štelují mobily a fotoaparáty k focení a nahrávání, když jsem za sebou uslyšela něčí hlas. Otočila jsem se.
„Jsem zvědavej, jak to tam vypadá. Ve Frankfurtu jsme ještě nehráli,“ poplácal nervózně vysoký mladík svého černovlasého kolegu.
„Znají nás tady vůbec?“
„Hele, tebe znám! Colette Stevens, že jo?“ usmál se na mě dlouhán a já přikývla.
„Lee Goodale,“ podal mi ruku a já jí stiskla. To jméno mi něco říkalo. Jen jsem si nemohla vybavit co. A k mé škodě to na mém výrazu asi bylo dost poznat.
„No Second Above,“ dodal a mně se rozsvítilo.
„Vaší písničku mám nastavenou jako vyzvánění budíku! Líp se mi vstává, když slyším nějaký skvělý energií nabitý song!“
„A jakou?“ zajímal se Lee, lídr skupiny.
„Goodbye, Staten Island!“
„Můj osobní favorit z posledního alba. Jak se jinak vede? První den v práci, co?“
„Přesně. Takže trochu zmatek, ale jinak to jde. Jen se chci zeptat, odkud mě znáš? Tys to video už taky viděl nebo co?“
„A kdo ne? Tough Improvisation jsou pojem. Každý je zná. Mají milióny fanoušků! Ty videa, který dávají na internet z cest, mají ve většině případů okolo dvaceti tisíc zhlédnutí. Oficiální videoklipy i přes patnáct miliónů. Není se čemu divit.“ Měl naprostou pravdu.
„Můžu vás vyfotit?“ zeptala jsem se jen tak mimochodem s potutelným úsměvem na tváři.
„Jasně. S podmínkou, že pak se vyfotíš s náma a tu fotku mi pošleš,“ souhlasil Lee a já přikývla. Nenašla jsem jediný důvod, proč bych to neměla dělat. Byla jsem poctěna, že se se mnou chce Lee vyfotit. Kdybych pracovala pro překladatelskou firmu v Paříži, takové štěstí bych určitě neměla.
Udělala jsem pár fotek a Lee nakonec vytáhl iPhone, aby mě okamžitě následoval na Twitteru. Jeho spoluhráči ze skupiny nakukovali přes závěsy na davy lidí, které se zatím nahromadily v hledišti. V zákulisí jsme pomalu měli problém slyšet svého vlastního slova.
„No nic, je čas. Uvidíme se v Berlíně,“ mrknul na mě Lee a já se usmála. Byl moc fajn a já marně uvažovala nad tím, jak někdo může být proti němu a na Facebooku organizovat pitomé skupiny o tom, jak chtějí pro skupinu jiného zpěváka.
Kluci vběhli na pódium a způsobili naprosté šílenství. Dav začal skandovat a já si vzpomněla na jejich poznámku o tom, jestli je ve Frankfurtu vůbec někdo zná. Dokonce jsem v publiku zahlédla pár transparentů se jménem kapely.
„První písničku bych chtěl věnovat Colette Stevens, kterou už všichni moc dobře znáte. Potkal jsem jí v zákulisí a musím říct, že je úžasná. Pro kluky z Tough Improvisation určitě hodně znamená. A já už chápu proč. Takže, Colette, tahle je pro tebe,“ ukázal na mě do zákulisí a já na něj celou dobu stupidně valila oči. Div jsem neotevřela pusu dokořán.
„Do prdele,“ zaslechla jsem někde za sebou tlumeně a ohlédla se. Uviděla jsem Hvízdala, jak si to štráduje směrem k šatně. Vydala jsem se za ním, zastavila jsem se ale těsně před otevřenými dveřmi.
„Předběhli nás. Goodale jí věnoval první písničku.“
„Oni jí znají?“
„Můžeš mi říct, kdo jí nezná?!“ ohradil se Hvízdal na Phillipa. Nemusel na něj být tak hrubý, usoudila jsem. On přece za nic nemohl.
„No, nedá se nic dělat,“ zhodnotil André a já se raději vydala zpátky pozorovat své nové přátele z No Second Above. Po celou dobu jejich vystoupení jsem si podupovala do rytmu, prozpěvovala s nimi a neuvěřitelně se bavila. Asi o půl hodiny později za mnou přišli kluci z šatny a chvíli se dívali taky. Přišel čas střídání.
„Klidně můžeš jít i dolů. Nejlepší fotky jsou zpod pódia,“ drcnul do mě Phillip a já mu věnovala úsměv. Byl ke mně hodný a toho jsem si vážila. Vlastně ke mně byli milí všichni, kromě zpěváka ...
„Hele, Hvízdale! Nezapomeň na tu sázku! Prohrál jsi a ty moc dobře víš, co to znamená. Mám to nahrát na svůj telefon a zveřejnit to zvlášť anebo na tvůj iPhone, aby to bylo jednodušší?“ vzpomněla jsem si na scénu při cestě do haly a celou dobu se potutelně usmívala.
„Doufám, že sis vzal nějaký boxerky, který se budou fanynkám líbit!“ mrkla jsem na něj a jen tak tak se mi podařilo chytit Hvízdalův mobil, jenž na mě on sám hodil.
„Tak hodně štěstí,“ popřála jsem jim a když předskokani odešli z pódia, o pár minut později přišla řada na mé zaměstnavatele. A to byl teprve poprask. Jestli si Lee a jeho banda vysloužili obrovský potlesk, tak ohlasy na Tough Improvisation přinejmenším narušily statiku haly. Já s úsměvem od ucha k uchu sešla dolů a ukázala bodyguardům legitimaci prokazující, že se můžu volně pohybovat jak po hale, tak hlavně přímo pod pódiem, kam jsem směla jen já a pár vyvolených fotografů z místních novin a webových portálů.
Po koncertě netrvalo dlouho a naše partička se ocitla v nedalekém baru a připíjela si na náš první společný úspěch. Phillip, který stál přímo vedle mě, zastavil mou ruku právě včas, než jsem se stačila napít drahého šampaňského.
„Co blbneš?“ nechápala jsem. Ostatní si připili, jen my dva nic.
„Úděl řidičů, nebo si nepamatuješ?“
„No jo, na to jsem úplně zapomněla. Ještě, že mi ten chlápek na recepci zdůraznil, abychom zaparkovali na hotelovém parkovišti a abych mu klíčky vrátila potom, co se vrátíme z koncertu. Asi by neměl radost, kdybych mu místo toho dala adresu haly a řekla, ať si auta vyzvedne sám,“ zašklebila jsem se na něj a on přikývnul.
„Takže dneska bez alkoholu,“ pokrčil rameny. Holt, někdo nás dovést zpátky musel. A protentokrát jsme to byli já a basák skupiny.
„Colette, pojď si zatancovat!“ vytáhnul mě na nohy Scott a držíce mé zápěstí mě nelítostně táhnul na taneční parket. Zrovna vyhrávali Pink a já si všimla, jak těsně před tím, než se ke mně Scott dostal, do sebe nalil už asi čtvrtého panáka nějakého burbonu.
„Ty seš votravnej!“ praštila jsem ho do ramene, ale tancovat jsem šla. Zbytek skupiny byl někde rozlezlý po celém baru a já tam seděla sama.
Protančili jsme se Scottem celou noc. Od rychlých tanečních pecek až po ploužáky Bryana Adamse nebo klasiky jako Nothing Else Matters od Metalliky. Náš taneční maraton nám překazily jen občasné pauzy na záchod nebo cesty k barmanům pro další pití – pro mě nealko, pro Scotta další panáky. Absolutní konec přišel, až když mě při jedné z nespočtu pomalých písniček poplácal po zádech Phillip. Otočila jsem hlavu dosud se opírající čelem o Scottovu klíční kost směrem k nově příchozímu, ale ploužit jsme se nepřestali.
„Co se děje?“
„Měli bychom asi jet,“ pokynul hlavou směrem k baru a já chvíli přejížděla očima přes tamní osazenstvo. Pochopila jsem, když jsem uviděla Hvízdala snažícího se okouzlit svými opileckými řečmi nějakou slečnu, které muselo být čerstvých osmnáct. Asi ho nepoznala, protože jinak by se přestala uhýbat jeho pohledu a nehledala by nejrychlejší únikovou cestu. Ovšem, i já ho měla v tomhle stavu problém rozeznat od ostatních opilců potácejících se všude kolem.
„Takhle zřízenýho jsem ho ještě nikdy neviděl,“ zakroutil hlavou Scott, ale ruce z mých zad nespouštěl. Pořád mě tiskl k sobě.
„A měl nějaký důvod k tomu se takhle ožrat?“ položila jsem kontrolní otázku.
„O ničem nevím,“ odpověděl Scott a já musela uznat, že na to, kolik toho sám vypil, se najednou choval úplně v pořádku. Ani jazyk se mu nemotal. Za což jsem ho obdivovala. Mně na rozdíl od něj, stačilo málo a začalo to být špatné. V mnoha ohledech.
„Dobře, takže ty najdeš bráchu s Andrém a já odvezu Scotta s Hvízdalem, ok? Sejdeme se na recepci, klíčky od aut musím odevzdat já,“ udělila jsem pokyny a oni přikývli.
„Pomůžu ti s Charlesem. Nech to na mě, jo?“ řekl odevzdaně Scott a já mu pohledem poděkovala.
„Čau, kámo! Hele, kde máš číslo ze šatny?“ přistoupil k němu kamarádsky kytarista a Hvízdal se na něj s přimhouřeným pohledem podíval.
„V kapse. Zadní… Proč?“
„Ty vole, koukni se na tu kočku tamhle za barem!“ ukázal do neurčita Scott a jeho kamarád udělal přesně to, co čekal, že udělá. Naklonil se přes pult a já tak měla šanci trochu nemotorně z jeho kapsy vyndat plastové kolečko s číslem osmdesát. Ukázala jsem ho Scottovi, ten mi podal svoje číslo a já došla pro bundy, zatímco můj bývalý přítel dostal lídra Tough Improvisation na ulici. Tam už jsem čekala já a podepřela Hvízdala z druhé strany. Cesta k autu trvala dvakrát déle než cesta z koncertní haly do klubu, ale když už jsme se dostali na parkoviště, měli jsme vyhráno. Phillipovo BMW už tam dávno nestálo.
Společnými silami jsme Charlese usadili na zadní sedadlo a Scott se posadil vedle něj. Celou dobu jsem nechávala otevřená všechna okýnka, aby nedošlo k žádnému pozvracení interiéru auta. Těsně před hotelem jsem ale nakonec musela zastavit, aby Scott stihnul otevřít dveře, aby Hvízdal mohl vyprázdnit svůj žaludek z auta přímo na silnici.
Na recepci jsem vrátila klíčky od aut a dostali jsme toho nejvíce opilého do výtahu, kde si ho zbytek naší skupinky zkoumavě prohlížel.
„Asi bychom ho měli hlídat. Tahle klidná fáze za chvíli skončí a přijde to nejhorší,“ zhodnotil situaci Jeffrey.
„A to je jaká fáze?“ zeptala jsem se.
„Zvracení, odmlouvání, stavění se na hlavu. To poslední samozřejmě myslím obrazně. Všechno by mělo být po jeho, a tak podobně.“
„Já s ním zůstanu,“ nabídl se Scott.
„Na to zapomeň, vy se běžte pořádně vyspat. Já ho uložím ještě dřív, než se stihne pořádně probrat k životu. Zítra od sedmi máte rozhovor v rádiu, musíte být v pohodě. Sejdeme se ráno na snídani, jo?“ pokusila jsem se o úsměv a klukům přišlo mé řešení rozumné. Pomohli mi dotáhnout Hvízdala až ke dveřím jeho pokoje a pak se rozešli pryč.
„Kde máš kartu od pokoje?“ drkla jsem do něj.
„To kdybych věděl,“ přidrzle se zasmál a já si povzdechla. Znamenalo to dvě možnosti. Zavrhla jsem rozčilování se nad tím, kde ta karta může být, a následné osahávání všech jeho kapes, a vybrala si druhou možnost.
„Stůj! Co to děláš?!“ zvýšila jsem na něj hlas, když si začal rozepínat pásek nad mojí postelí. To snad nemyslí vážně, zhrozila jsem se.
„Neřvi na mě! Potřebuju na záchod!“ Skoro mu nebylo rozumět, jak mumlal. Ráznost v jeho hlase ale byla pořád. Stejně jako pokaždé, když se mnou mluvil. Asi to používal záměrně…
„Koupelna je ale tamhle,“ nasměrovala jsem ho do dveří a mezitím co jsem čekala na zvuk potvrzující, že se doopravdy strefil do mísy a nespletl si to třeba se sprchovým koutem, jsem elektronicky zatáhla žaluzii na jediném obrovském okně v pokoji.
O pár vteřin později se mi ulevilo, že záchod ještě v onom stavu rozpoznat dovede, ale za chvíli jsem slyšela, jak klesl na zem a začíná znovu zvracet. Ze skříně vedle prostorné postele jsem vytáhla čistý ručník, z nočního stolku vzala lahev s vodou a ručník namočila.
„Tady máš,“ strčila jsem ruku s kusem froté látky do koupelny, aniž bych se tam podívala. Nestála jsem o to vidět jeho spodní prádlo.
„Já nic nechci! Nepotřebuju žádnou pomoc. Natož tu tvojí!“ ohradil se teď už naprosto srozumitelně. Překvapilo mě to. Takže bratr měl pravdu. Přichází ta nejhorší fáze. Hodila jsem dovnitř namočený ručník a s PET lahví v ruce jsem se posadila ke zdi u pootevřených dveří do koupelny. Veškeré komentáře jsem si raději nechala pro sebe.
Do doby, než jsem uslyšela vůbec nějaký pohyb, ještě párkrát zvracel. Nakoukla jsem dovnitř a všimla si, že ručník zmizel. Pousmála jsem se. Přece jenom se mu hodí.
„Ještě tu mám obyčejnou vodu, jestli chceš,“ poslala jsem jí k němu po podlaze.
„Do prdele, dej mi pokoj, Stevens! Nestojím o žádnej podělanej soucit. Zvládnu to sám! Nikdo se tě neprosil o to, aby sis tady hrála na nějakou debilní chůvu. Myslíš, že se mi tohle stalo poprvý? Nestalo. Takže můžeš klidně zmlknout a vypadnout. Zvládnu to sám. Jako vždycky. Nazdar, štětko!“
Stiskla jsem čelist pevně k sobě a snažila se ho nevnímat. Uráželo mě to, jak se mnou mluvil. Myslela jsem si, že jsem dost silná na to, abych zvládla překousnout cokoli. Ale tohle mě stálo přímo nadlidské úsilí, abych nic neřekla a zůstala sedět nehybně na jednom a tom samém místě. Přejde ho to, ujišťovala jsem se. Jenže ono to pokračovalo. A v mnohem horší verzi. Po pár minutách chrlení nadávek na mou osobu ho zatavilo až další nutkání obejmout mísu.
Honil se mi hlavou asi milión otázek, ale ani na jednu jsem neznala odpověď. Možná jsem je ani nechtěla znát. Proč mě nevyhodí, když mě teda tak nesnáší? Musí se asi hodně přetvařovat, aby mi podobně neříkal i normálně… Vždyť já jen nechci, aby se mu něco stalo! Za to na mě nemusí být tak protivnej, zakroutila jsem umanutě hlavou.
Když jsem se podívala na hodinky, bylo tři čtvrtě na pět. Z koupelny se ozývaly jen tlumené, dlouhé nádechy a skoro neslyšitelné výdechy. Asi se bál, aby nemusel znovu zvracet. Odhodlala jsem se opustit svět svých myšlenek a pomalu jsem se zvedla. V nohách se mi rozlezli mravenci, jak jsem je měla skrčené v tureckém sedu. Vešla jsem dovnitř a obrnila se notnou dávkou trpělivosti. K mému údivu se ale Hvízdal nezmohl na další pojmenovávání mě, a tak jsem se k němu opatrně sehnula. Vypadalo to, že spí opřený o kachličky, které obkládaly celou koupelnu. Chladí, napadlo mně. Proto zaujal tu divnou pozici.
„Charlesi?“ promluvila jsem tiše a on pomalu otevřel oči. Ani jsem nepostřehla, že jsem mu řekla jménem a ne přezdívkou. Podíval se na mě a já čekala, že spustí.
„Hm?“
„Už jsi v pohodě?“
„Snad,“ zmohl se na jedno slovo a zhluboka se nadechl.
„Fajn. Zvedneš se sám, nebo ti mám pomoct? Nemůžeš tu ležet celou noc.“
„Já to zvládnu sám.“ Ano, typický Hvízdal.
Jenže postavit se nedokázal. Takže jsem ho podepřela a dovedla ho k posteli. Pomohla jsem mu sundat si červenou mikinu, kterou jsem hodila na gauč za mnou. Boty si z nohou skopnul sám. Pomalu se položil do postele, a když dolehl na polštář, vydechl úlevou. Přehodila jsem přes něj bíle povlečenou peřinu, zhasnula světlo v koupelně a sama se uložila na malou pohovku pod oknem. Skrčila jsem nohy tak, abych se tam vůbec vešla, ale usnula jsem až za hodně dlouho. A to jsem se ještě každou chvíli budila, abych zkontrolovala Charlese, jestli je v pořádku.
„Colette? Colette, vstávej. Před hotelem na nás čeká autobus. Máme přece jet do toho rádia,“ pohladil mě někdo po vlasech a já ztěžka otevřela oči. Přímo nade mnou stál Scott. Pohledem jsem sklouzla ke své posteli a zděsila se.
„Kde je Hvízdal?“ A, přechod ke staré dobré přezdívce, uvědomila jsem si.
„Sedí v autobusu s klukama. Včera to přehnal, ale jak jsi ho dostala do jeho pokoje, asi se z toho sám vyspal,“ usmál se na mě.
„Jo, to bude ono. Dej mi minutku, hned jsem dole,“ zvedla jsem se z pohovky a zhodnotila, že šlo o pěkně blbý nápad, ustlat si právě tam. Bolela mě záda a za krkem při každém sebemenším pohybu.
„Namasíruju tě, jestli chceš. A proč jsi vlastně spala tady?“
„Ne, ať se nečeká ještě dýl. Chtěla jsem to zkusit,“ použila jsem první výmluvu, která mě napadla. Z kufru jsem vyndala modré kalhoty a černé tričko s tříčtvrtečními rukávy. V koupelně jsem se převlékla, do koše s prádlem hodila stále ještě mokrý ručník, rozčesala si vlasy a při cestě ke dveřím jsem do kabelky házela všechno potřebné. Nakonec jsem si okolo krku omotala černobílou palestinu, kterou jsme se Scottem měli stejnou, a vydala se za ním.
„Máš novou mikinu? Vypadá dobře!“ zhodnotil Scott a ukázal na červenou mikinu ležící na pohovce.
„Ne, nemám,“ zakroutila jsem hlavou, ale jakmile jsem uviděla Hvízdalův kus oblečení na mém gauči, pochopila jsem, jakou myslí.
„Jo, tuhle. Ta je nová, no,“ zavřela za námi dveře a během pár minut jsme byli dole u autobusu. Všichni byli uvnitř.
„Ahoj. Omlouvám se, že jste museli čekat,“ pokusila jsem se omluvně usmát, ale kluci nad tím jen mávli rukou. Na Hvízdala jsem se ani nepodívala. První, co se mi vybavilo při vzpomínce na ono divoké ráno, byly jeho nadávky. Zalezla jsem si dozadu do autobusu, kde nikdo nebyl, a sedla si na kožené sedadlo v rohu. Netrvalo to dlouho a neměla jsem sebemenší ponětí o okolním světě…