Ankah a Lamvis (4.díl)

Dojedla jsem a přesunula se k oknu, chtěla jsem si vše promyslet, než udělám nějakou hloupost, které bych později mohla trpce litovat, jenže ten čas mi nebyl dopřán. Ozvalo se tiché zaklepání a vzápětí vstoupil Lamvis. Moc mu to slušelo. Jeho bílá rozhalenka jen zdůrazňovala mužnost jeho postavy. Zaujaly mě jeho nádherné, vypracované paže, zatoužila jsem, aby mne opět objal. Světle hnědé vlasy měl dnes trochu rozcuchané, což na mě v kombinaci s předešlým působilo skutečně neodolatelně. Jen málokdy jsem o někom takhle přemýšlela. Líbil se mi. Mohla bych ho nakonec i já milovat?

Přistoupil blíž a vypadal, jakoby náhle nevěděl, co říct. Rychle jsem ho předešla, abychom tam tak na sebe nečinně necivěli. „Nechtěla jsem tě rušit v rozmluvě a procházet předpokojem, ale teď bych ráda šla ven a,“ nenechal mě domluvit a skočil mi do řeči: „Vrátíš se?“ „Chtěla jsem vyhledat jednu svoji přítelkyni a zůstat nějaký čas u ní, než se mi podaří najít mé věci. Tábor je rozlehlý, však víš, hledání mi může zabrat pár dní, ale nechci tě tu dlouho obtěžovat.“ „Byl bych moc rád, kdybys zůstala,“ řekl mírně a postoupil o krok blíže směrem ke mně. S napjetím ve tváři po chvíli dodal: „Napořád.“

Zaskočil mě. Přes to, co jsem potají vyslechla, jsem nečekala, že mi něco takového nabídne. Tak brzy. Asi chtěl být upřímný. Musela jsem se pousmát, nejspíš jak v čem. Možná si myslí, že kdyby mi řekl, že je kníže, skočím po něm jak po kusu uzenýho, jedno, zda k němu něco cítím, či ne. Ach, ty předsudky. Nevěděla jsem kam s očima a zopakovala, že se potřebuji projít a rozmyslet se. „Jak dlouho? Pět dní, týden?“ zeptal se s nadějí v hlase. „Dva dny, dva dny mi budou stačit.“ Potřebovala jsem se rychle dostat pryč. Být sama a přemýšlet.

Hledala jsem kamarádku Lonelu všude možně, ale podle očekávání bezúspěšně. Navečer jsem tedy už jen tak bezděky bloudila lesy okolo tábora a hloubala nad tím, co dělat. Ani mi to netrvalo moc dlouho a došla jsem k závěru, že dám Lamvisovi šanci. Znám ho sice kratičce, ale s nikým mi ještě nikdy nebylo tak dobře. Nu, což. Brát si ho přece hned nemusím ne? Pokud zjistím, že mi nevyhovuje, odejdu. Nehodlám se nikomu podřizovat jako Lonela a ostatní, co chtěly být rychle pod čepcem a nyní jenom skuhrají. Měla jsem chuť se radostně rozběhnout, ale vtom jsem kdesi před sebou ve stínu stromů spatřila několik tmavě oděných postav, které o něčem bouřlivě diskutovaly.

Rychle jsem se skrčila za nejbližším stromem. Jako strážní tihle nevypadají, ani se tak nechovají… „Už mám dost toho věčnýho otročení bez trochy vděku…,“ okamžitě jsem ten hlas poznala! Byl to ten velitel z rána. „Knížátka si vymejšlí pátý přes devátý, lítám jak hadr na holi, jen abych se jim zavděčil, a ještě dostanu vynadáno za ty pitomý bosorky, co se nechaly chytit! Prej, víš co se mohlo stát?! Hah, já bych těm děvenkám ukázal, co se mohlo stát, něco takovýho ještě v životě nezažily, hech. Jestli mi nějaká přijde pod ruku, tak já…!“ „Ale neblázni přece, celej plán by kvůli tvýmu povyraženíčku přišel vniveč,“ snažil se ho druhý hlas uklidnit. „Já vím, já vím. Brzo budou mít utrum a my se pomějeme tak jako tak.“ Muži nato začali mluvit o běžných věcech, hlasy se pomalu vzdalovaly a já tam ještě chvíli stála jako opařená a přemýšlela, co to proboha mělo být?!

Vždy jsem měla sklon myslet na nejhorší, a tak mě jen napadlo – vzpoura?! Něco mi říkalo, že se nepletu. Pospíchala jsem do Lamvisova domku a horečně přitom přemýšlela, co vlastně budu dělat. Nemůžu přece za ním přijít a - víš miláčku, tvůj velitel, no však víš, ten co tu byl ráno, a ne, neboj, vůbec jsem tehdy neposlouchala za dveřmi, o čem byla řeč, no, víš, myslím, že se tě chystá zbavit. Směšné. Velitel, co knížatům pravděpodobně slouží léta a já, téměř cizí holka, bych mu zčistajasna řekla tohle? Ani nevím, jak se ten zatracenej podvraťáckej chlap jmenuje, nikdy jsem ho neviděla, poznám ho jen po hlase. Kruci. A navíc ti ostatní. Měla jsem za to, že tam byli ještě další dva muži, kromě toho, co na velitele promluvil. Ach ne, do čeho já se to vždycky zapletu?! Začínám toho mít dost.

A třeba jsem se spletla… Třeba jsem se jen spletla a vůbec to není tak, jak si myslím. Snažila jsem se o tom sama sebe přesvědčit, a i když se mi to moc nedařilo, řekla jsem si, že nebudu dělat ukvapené závěry. Pokusím se být Lamvisovi nablízku, což by nyní nemělo být tak těžké. Tak by se mi mohlo poštěstit zjistit, kdo je onen velitel a zkusit o něm zkusit něco zjistit. Rozhodně lepší, než ze sebe udělat přede všemi blázna bez důkazů. Jediné z čeho jsem ale měla ve skutečnosti strach, bylo hlavně to, aby se Lamvisovi mezitím nestihla přihodit nějaká podivná nehoda. Podvědomě jsem zrychlila.

Okny loupežnické chatky vesele problikávala světla svíček. Pozorovala jsem ty tančící plamínky a málem jsem vyjekla zděšením, když se přede mnou z lavičky na zápraží tiše vztyčil Lamvis. „Nečekal jsem tě tak brzo,“ slabě se pousmál. Vydechla jsem a úsměv mu oplatila. „Zůstanu,“ řekla jsem jen. Šťastně se zasmál a vzal mě do náruče. „Smím tě políbit, lásko?“ Překvapilo mě, že to oslovení patřilo mně, ale vyslovil to tak mile a vroucně, že si na to nejspíš velmi rychle zvyknu. Kývla jsem na souhlas a naše rty se po chvilce zlehýnka dotkly, aby se ten letmý polibek vzápětí mohl zopakovat, jen s o něco větším důrazem. Měl tak horké rty. Málem se mi z toho zatočila hlava. V tu chvíli mi rozhodně na mysl žádné blížící se nebezpečí nepřišlo…