Možná se zblázním, miláčku...

Z nebe se snášely kapky deště. Schoulila jsem se do klubíčka. Byla mi zima.
,,Nechceš něco jíst?" ozvalo se z druhé strany té malé světničky. Zavrtěla jsem hlavou. Ta stará dáma, stále půvabná takovým babičkovským způsobem, bezmocně vrtěla hlavou. Prošedivělé vlasy jí spadaly do očí a ona se je bezmocně snažila zkrotit sponkou.
,,Je ti zima? Mám ti donést přikrývku?" zkusila to jinak. Přikývla jsem, protože mě ovládal nekontrolovatelný třes.
Otázkou je, jestli za to mohla jen zima.
Moje tělo přikryla modrá deka. Trochu kousala, ale bylo mi to jedno.
Obdivovala jsem tu ženu, protože ačkoliv o mně nevěděla vůbec nic , pustila si mě do domu a starala se o mě. Jen jsem měla obavy, aby se jí ta důvěřivost zle nevyplatila. Patrně jsem ji uvrhla do velkého nebezpečí a ona tušila jen obrysy toho, co pro mě bylo jako noční můra.


V dálce uhodil blesk a hrom, který následoval, mě vyděsil až jsem nadskočila. Provinile jsem se podívala jejím směrem, ale ona v místnosti nebyla. Zaposlouchala jsem se a najednou mi připadalo, že kromě deště je nějak nezvyklé ticho - takové, ze kterého mrazí. Kam mohla jít? Napadlo mě, že třeba na toaletu, to bych ale nesměla mít tak tíživý pocit. Nebo už jsem vážně paranoidní? Opatrně jsem vstala z křesla a rozhlédla se po místnosti, potemnělé díky bouřce a osvětlené pouze zbloudilými blesky. Předtím jsem si nevšimla, jak moc se setmělo.
Tak moc jsem se tu sama bála, že jsem se po té dámě rozhodla porozhlédnout. Někde tu být musí.
V tu chvíli mě napadla taková myšlenka, že se mi chtělo až hystericky smát. Totiž - co když jsem si ji jen vybájila? Co když tu nikdy nebyla?
Moje myšlenky přerušil hovor.


,,Kdo jste? Co tu chcete?" poznala jsem hlas té paní.
,,Chtěl jsem se vás zeptat, jestli jste tu neviděla dívku," zněla odpověd. A já ho poznala. Byl to on!
,,Kdo jste?" opakovala. Ale to už jsem se vydala za jejich hlasy. Šla jsem pomalu a trochu se bála.
,,Jsem její známý, který ji hledá. A věřte mi, bylo by lepší, kdybych ji našel já a ne někdo jiný."
,,Tady jsem," zamumlala jsem a on vzhlédl mým směrem. Už bylo pozdě váhat či litovat.
,,Alexandro!" vydechl překvapeně.