Comme des enfants VI.

„No tááák, pozvi mě do kina.“ Nutila jsem otravně Maxe magickým zaklínadlem, aby mě vzal do kina.
„Seš otravná.“ Ucedil a dál si četl noviny.
„Ale no tak! Prosím, pozvu se sama, jen pojď se mnou, konec světa ti udělá jenom dobře.“
„Vím, co by mi udělalo líp.“ Opáčil nevzrušeně.
„To ti klidně udělám taky.“ Zasmála jsem se. Tázavě zvedl obočí a vypadal, že to promýšlí.
„Hmmm, koupim ti lístek, ale s popcornem nepočítej...“ vyhrožoval. Nadšeně jsem se zvedla ze židle, obešla stůl a objala jej.
„Tolik radosti kvůli blbýmu kinu?“ zeptal se nevěřícně a já mu ucpala pusu rukou. Začali jsme se smát. Lidé se na nás občas vyděšeně dívali, tohle byl jeden z těch případů. Radši jsem ho pustila a šla si spořádaně usrkávat svoji kávu.
„Na jakej film se vůbec chystáš?“ zeptal se, když dočetl celý článek.
„Melancholia od von Triera. Nebo chceš jít na něco jiného?“
„Je mi to fuk, jdu jenom kvůli tobě.“ Zašklebil se.
„Jaká pocta!“ smála jsem se. Lehce mě nakopnul. „Bude se ti to líbit, teda doufám.“
„Doufej, jinak tě utopím.“
„V kalužích?“ poukázala jsem na venkovní deštivý stav. Jenom kývnul hlavou, no, jasně, čti si, v pohodě. Vzdychla jsem a začala smolit SMS ségře, kdy že mám dělat toho řidiče.

Pozorovala jsem Maxe, slušelo mu to, šedé tričko s dlouhým rukávem nenechávalo nikoho na pochybách, že bez trička by to bylo lepší. V džínách se mu pěkně rýsoval zadek a pilotky dodávaly jeho obličeji výraz á la bad guy. No jo, člověk prostě musel uznat, že má něco do sebe. Zvlášť když držel mě kolem pasu.
„Co je?“ zeptal se, když můj pohled hladového byl už moc dlouhý. Uchechtla jsem se.
„Nic, jenom se na tebe dívám.“ Pokrčila jsem rameny. Zakroutil hlavou. „Tak promiň, jestli se ti nelíbí, že se na tebe občas podívám, tak od teď se na tebe už dívat nebudu. Vůbec.“ Slíbila jsem mu a on se začal smát.
„Proč?“
„Proč co?“
„Proč všechno tak nafukuješ, Tříkolo?“
„Přestaň mi říkat Tříkolo a možná ti to tajemství taky povím.“
„Hele, měla by jsi se chovat slušně, když ti platim lístek. Takovejch peněz...“
„Tsssss.“ Udělala jsem uraženě a vyvlekla se z jeho objetí. Vydrželo mi to jenom chvilku, pak jsem ho čapla za ruku a táhla směr velký obchoďák. Usmál se na mě a lehce zatahal za pramen vlasů. Bylo to milé, i když to tahání si mohl nechat od cesty.
Čekání mě nikdy moc nebavilo, zvlášť když člověk čeká na něco, co má rezervované. A tahle řada byla pekelná, kolem nás byla spousta malých umazaných smradů, kteří se dožadovali pozornosti rodičů a všem ostatním šli pěkně na nervy. Max vypadal, že ho tohle nechává chladným. Vzdychla jsem a on se přesunul těsně za mě, hlavu mi zabořil do vlasů.
„Krásně voníš.“ Zašeptal mi do ucha.
„Díky, že můžu konečně odchodit mindráky o tom, že smrdím.“ Štípl mě do tváře.
„Seš divná. Neguješ cokoliv, co ti řeknu. I hezký věci, což je divný.“
„Ale evidentně tě bavím, takže si nestěžuj a vytáhni prachy.“ Po tomhle proslovu se otočila slečna, která stála přede mnou a lehce se zasmála.
„Jste vtipní! Za jak dlouho se člověk dostane do takového stadia vztahu?“ Zeptala se ta slečna a zamrkala.
„Jsme spolu od mých patnácti, takže za hodně dlouhou dobu.“ Dala jsem jí náš tip na šťastný vztah. Max se rozesmál, ale neřekl ani slovo.
„Tak dlouho?!“ nechápala holka. Vážně jsem pokývala hlavou.
„No... a protože je nám to pořád málo, tak spolu chceme být až do konce života, že miláčku?“ otočila jsem se na Maxe, kterému cukaly koutky, jak moc se přemáhal, ale zase neřekl ani slovo. Holka se na nás chvilku nevěřícně dívala, ale pak svůj výslech vzdala a otočila se zpátky.
„Tak do konce života?“ zeptal se Max, když jsme i s popcornem šli do sálu.
„No, jak taky jinak, že jo.“ Zasmála jsem se.
„Seš ohavná lhářka.“ Smál se mi.
„Zato ty sólo hráč, protože jsi mi vůbec nepomáhal!“
„S klidem jsi to zvládla sama.“
„No jasně, tak teď už pohni zadkem, ať si rychle sedneme.“ Doporučila jsem mu a strkala jej až do toho správného sálu. Po usazení mě políbil a pošeptal mi do ucha moc hezkou věc: „Nevydržel bych to s tebou v kuse ani do konce příštího týdne.“
„Protože jsi parchant! A vůbec, dej mi ruku, ať se mám čeho držet.“ Pronesla jsem polohlasně. Opřel se o mě ramenem a tu ruku mi skutečně podal.