Dnes budu vyprávět příběh...

Na městečko pomalu dopadal závoj soumraku. Stíny na náměstí se zvolna prodlužovaly a deformovaly. Na okraji kašny seděla s nohama elegantně zkříženýma mladá žena. Spletené černé vlasy jí sahaly přes okraj téměř až k hladině, ženské oblečení vyměnila už dávno za pohodlné kalhoty, vysoké boty a košili. Nazývali ji mnoha jmény, ale nejčastěji jí říkali prostě Vypravěčka.
Rozhodně tu dnes nebyla sama. Její návštěva byla vždy vítaným zpestřením kulturního života maloměsta. Děti se pomalu scházely stejně ochotně jako jejich starší sourozenci, rodiče či prarodiče a dokonce i mladé páry si při večerní schůzce rády poslechly příběhy sesbírané na vzdálených místech.
Vypravěčka se pomalu natáhla a zapálila oheň v kovové misce vedle sebe, načež se lehce zavrtěla hledajíc si nepohodlnější pozici k sezení na studeném kameni. Její nádech tichý jako našlapování kočičích tlapek náhle uvrhl náměstí do nedočkavého ticha.
„Dnes jsem tu, abych vám vyprávěla příběh…“

Dnes jsem tu, abych vám vyprávěla příběh, jak to ostatně vypravěči většinou dělají. Není ani zbrusu nový, ale vlastně ani tak úplně starý. Kde že se stal? Co třeba tady?
Ten příběh se stal jedné obyčejné dívce, protože ne každá z nás může být princeznou. Nebyla nijak zvlášť krásná, ani úžasně milá, ale vynahrazovala si to mrštným jazykem a jistou dávkou moudrosti a dobré nálady. V životě to neměla o moc složitější než jiní lidé. Tím nechci říci, že její osud nebyl zajímavý, právě naopak. Veškerá dobrodružství života však ještě stále ležela daleko před ní toho dne, kdy se poprvé doopravdy zamilovala. Tehdy vlastně ještě byla hloupá malá holka. Skoro nevěděla, co to vlastně láska znamená, ale ten kluk byl prostě fajn. Konečně si s někým z těch hrozných taškářů mohla normálně popovídat. Sice si nebyli zrovna dvakrát blízcí, ale byla to příjemná změna, seznámit se s druhou stranou barikády.
V ten okamžik se ale čas nezastavil. Plynul si spokojeně dál a dívka s chlapcem rostli a našli si nové přátele, a přestože byli stále stejně blízko, nakonec spolu nemluvili vůbec. Necítila se kvůli tomu špatně. Prostě se to stalo. Přirozeně. Nepřipadala jí to špatné nebo smutné. Jen si někde cestou sem uvědomila, jak to vlastně všechno skutečně bylo. Začala postupně nazývat věci jmény, které jim přidělili dospělí, a ta stará dětská radost změnila svůj název na „láska“. Takhle přece řeší věci dospělí. Říkají jim pravými jmény a marně se na ně snaží dosáhnout. Stejně tak se i ona dívka snažila dosáhnout na chlapce, kterého si v duchu zvolila, pak se snažila zapomenout, ale i to vzdala. Lidé už takoví jsou. Bojí se bojovat za to, po čem touží, a zároveň se obávají, že to ztratí.
Ten příběh je starý jako svět sám, ale slýchám ho často na všech místech, kam zavítám. Nesmrtelný příběh první neopětované lásky. Znám stovky konců smutných, šťastných, humorných i tragických. Svůj konec znám. Dnes však chci, abyste mi pokračování vypověděly vy, dámy, protože mnohé jistě víte, jak tohle končí. Vaše dcery a vnučky, ty to budou jednou vědět také.

Ještě dlouho poté, co slunce zapadlo, a muži odvedli děti domů, si ženy každého věku od mladých dívek po moudré báby vyprávěly za svitu měsíce a jediného plamene dávno zapomenuté příběhy. Některé měly úsměv na rtech, jiné slzy v očích, ale všechny viděly vzdáleným pohledem kousek své paměti, který skrýval vzpomínky na muže, který nevědomky zanechal hluboký dojem v jejich srdcích. A každý z těch příběhů zanechal dojem i v mysli Vypravěčky. Protože každý příběh je jedinečný, přestože na světě jsou tisíce podobných.
Mladá žena se zahleděla do hlubin temné oblohy a věděla, že je ještě mnoho příběhů, které chce vyslechnout a věděla, že až se sem vrátí, bude znát stovky nových příběhů. A ona je chtěla vyprávět, i kdyby sama ten příběh, který tak ráda vypráví, neměla nikdy sama zažít…