I can wait forever - Apology

Probudila jsem se přesně ve chvíli, kdy autobus zastavil. Mikinu, kterou jsem byla přikrytá, jsem si přehodila přes ruku, popadla kabelku a vydala se dopředu za zbytkem osazenstva. Podívala jsem se na hodinky a zhrozila jsem se. Ručičky ukazovaly šest čtyřicet. To jsem toho dneska naspala, zamrkala jsem unaveně do nového, teprve začínajícího dne.
Venku nemohlo být více než deset dvanáct stupňů Celsia. Na rukou mi ihned vyskočila husí kůže a teprve teď jsem si uvědomila, že v ruce držím šedý kus oblečení. Rozhlédla jsem se a zhodnotila, že jediný blázen pouze v tričku byl Hvízdal stojící opodál. Došla jsem k němu, a aniž bych se na něj podívala, jsem na něj tu mikinu hodila.
„Díky, ale já nic takovýho nepotřebuju!“
„Nech si jí, je ti zima,“ řekl bezvýrazně a ukázal na mé paže, na nichž mi stály snad všechny chlupy v pozoru. Podívala jsem se na něj, ale než jsem s naštvaným výrazem vyhledala jeho černočerné oči, zmizel ve dveřích vedoucích do rádia. Prudce jsem vydechla. Mám já tohle zapotřebí?!
Jenomže ještě než jsem se ke dveřím dostala já, onu značkovou mikinu jsem měla na sobě. Udělala jsem stupidní chybu a nic jiného na sebe si nevzala. Zimou mi začínaly dokonce drkotat zuby.
Bod pro Hvízdala. Dostal mě.
„Vítám vás všechny tady. Já se jmenuju Karl Dietrich a hned zezačátku bych se vás rád zeptal, jestli by bylo možné, aby naše rádio zprostředkovalo našim posluchačům možnost vyhrát s vámi setkání na dnešní akustické show?“ představil se nám moderátor a ihned na nás vyvalil nečekanou otázku. Mluvil plynně anglicky.
Slova se ujal Hvízdal, na němž nebyl vidět absolutně žádný důkaz o divoké noci, kterou prožil. Vypadal úplně normálně. Dokonce mnohem svěžeji než já, na příklad. Potom, co jsem se viděla v zrcadle, jsem spíš já vypadala, jako kdybych propila celou noc a těch pár hodin mezi příchodem na pokoj a příjezdem do rádia strávila s hlavou v záchodové míse. A navíc se choval tak, jako kdyby celou noc prospal na svém hotelovém pokoji. Ani zmínka, ani pohled, kterým by jakkoli reagoval na to, že jsem ho v ranních hodinách hlídala, dávala na něj pozor. Neskutečně mě tím vytáčel. Snad mnohem víc, než kdykoli před tím.
Nevím, jestli jsem čekala puget růži jako děkovné gesto. Asi ne. Jakýkoli náznak omluvy, díků by stačil. Jenže já ho viděla jako člověka, který je příliš hrdý na to, aby přiznal svou chybu nebo, v krajním případě, skutečnost, že na něco nestačil sám a musel mu pomoct někdo jiný.
„Já si myslím, že v tom by neměl být problém. O kolik výherců by se jednalo?“
„Přemýšleli jsme, že vás je pět, tak že i našich výherců by mohlo být pět.“
„Dobře. Jak budou moct soutěž vyhrát? A jste si jistý, že nás takhle po ránu bude poslouchat vůbec někdo, kdo o to setkání bude stát?“
„Zaprvé, Tough Improvisation způsobuje už hezkou řádku let v celém Německu národní šílenství, takže bych se vůbec nebál, že o vašem dnešním rozhovoru nikdo neví. A ta soutěž by spočívala v nějaké otázce, kterou bychom položili a pět nejrychlejších správných odpovědí by vyhrálo setkání s vámi.“
„Platí. A ta otázka?“
„Jaký je vztah mezi Jeffreym a Colette. Od zveřejnění toho videa, kde jsme to říkali, uběhlo jenom pár hodin. Takže to budou vědět ti nejvěrnější fanoušci. Něco za něco,“ vmísil se do rozhovoru Phillip a podíval se na mě. Pokrčila jsem rameny.
„A možnosti? Za a) sestřenice, b) manželka, c) sestra,“ přidal se André. A ačkoli všichni přítomní, vyjma moderátora, trochu ztuhnuli při v pořadí druhé možné odpovědi, dohodli jsme veškeré podrobnosti a vysílání mohlo začít.
Posadila jsem se do už zdálky pohodlně vypadajícího gauče a vytáhla svůj mobil. Připojila jsem se na internet a na skupinový účet na Twitteru zveřejnila update o rozhovoru pro rádio Cool a přidala i link na poslech po síti.
Jakmile kluci začali mluvit o perfektním koncertě předchozí den, došlo mi, co jsem totálně zazdila a následující hodinu strávila potvrzováním žádostí o přátelství na jedné z nejpoužívanějších sociálních sítí na světě. Přečetla jsem si deset příchozích zpráv, z nichž jedna byla od Anneken, Němky, s níž jsem se poznala před koncertem ve Frankfurt Aréně, a druhá od Elisy, její hnědovlasé kamarádky. Oběma jsem jim odepsala, že fotku zveřejním ještě dneska. A to už na mě na Twitteru naléhal i Lee z No Second Above, abych mu poslala pro změnu naší společnou fotku. K tomu všemu jsem přidala status, že se moc omlouvám za zpoždění a že se do budoucnosti polepším.
Na konci vysílání jsem si do svého Blackberry pečlivě napsala jména všech výherců a postupně jsme se rozloučili. Posedali jsme si v autobuse dozadu, ale já opět usnula ještě než se kluci dohodli, že se půjdou projít po městě a nabídli mi, ať jdu s nimi.
Vysadili nás na hotelu a já, na rozdíl od svých zaměstnavatelů zapadla rovnou do postele. Ani jsem se nesvlékla. A to jsem v pokoji měla už druhou Hvízdalovu mikinu. Z toho tu nověji a opět nechtěně získanou, na sobě…
Díkybohu mi okolo třetí hodiny začal zvonit telefon, jinak bych prospala snad celý den. Ospale jsem zvedla příchozí hovor a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že nadšením naplněný hlas patří Scottovi.
„Colette! Tomu nebudeš věřit! Právě jsme narazili na dvě fanynky, které byly včera na koncertě, jdou na dnešní akustickou show a obě vyhrály dnešní setkání s námi! To je šílený!“
„Hm…“ zavřela jsem znovu oči, ale mobil jsem i nadále držela u ucha.
„Neříkej mi, že ještě spíš!“ zděsil se upřímně a já pro jistotu nic neříkala. Ani jsem nemusela. Měl pravdu.
„Hele, okamžitě se vyhrabej z postele, sejdeme se na recepci. Půjdeš s náma ven!“
„Scotte Leroyi, znáš mě dost dlouho na to, abych překousla, že mi něco přikazuješ. Ale tohle, a ani to, že jsme spolu chodili, neznamená, že tě poslechnu. Navíc, musím dát fotky na internet a čeká mě i článek ohledně zbytku turné, který měl být na oficiálním webu už asi před miliardou let…“
„Fajn, došly mi argumenty. Tak víš co? Za půl hodiny jsem u tebe. A když jsi mě neposlechla před chvílí, vyčerpala jsi možnost odmítnutí. Zbývá jen přijmout mou nabídku. Takže se uvidíme za chvíli. Zatím se měj. A neusni zase!“ ukončil hovor a já odhodila telefon na druhou půlku manželské postele. Někdy dokázal být pěkně otravný…
Zbytek odpoledne jsem strávila se Scottem u mě na pokoji. Přidávala jsem na internet fotky, napsala jeden delší článek na oficiální web a poslala jsem Leemu fotku, po níž tolik toužil. Scott mi mezitím vyprávěl, jaké je město, jaký se mu zdál moderátor z rádia a jak by mělo vypadat setkání s fanoušky.
Před šestou hodinou Scott odešel k sobě. Dokončila jsem rozdělanou práci, osprchovala se a vyměnila dosavadní oblečení za něco lepšího. Ráno jsem se oblékala ve spěchu a bylo to vidět.
Vzpomněla jsem si na dvě mikiny, které obě ležely na malé pohovce a tak jsem je vzala do ruky, přibrala jsem všechny věci, o nichž jsem byla přesvědčená, že je budu ten večer potřebovat a vydala jsem se k pokoji číslo čtyři sta devadesát osm. Zhluboka jsem se nadechla a zaklepala. Chvíli trvalo, než se dveře otevřely.
„Colette? Děje se něco?“ vypadal dost překvapeně. Asi jsem patřila do skupiny lidí, které Hvízdal za dveřmi nečekal. V žádném případě. Ani kdyby se něco stalo.
„Co by se podle tebe mělo dít? Nic se neděje. Jdu ti vrátit tohle. Díky,“ podala jsem mu obě mikiny, a aniž bych se na něj pořádně podívala, obrátila jsem se a odešla.
Cesta autobusem na místo určení trvala asi půl hodiny. Panovala mezi námi dobrá nálada a všichni jsme byli předsvědčení si jí nenechat ničím a nikým zkazit. Proto jsem se držela od Hvízdala co nejdál. Kluci odzkoušeli kytary, ozvučení a já se s Andrém, který měl během akustických show jako bubeník volný program, odebrala k vyvýšenému baru, od nějž bylo nádherně vidět na pódium. Objednali jsme si pití, ale nakonec jsme se oba rozhodli, že se nenápadně vmísíme do davu a budeme čekat, jestli nás někdo pozná. O pět minut později už byli kluci v zákulisí a do sálu začali přicházet první fanoušci. Stejně jako předchozí den se málem poprali o místa přímo před mikrofony, ale jak jsme zjistili o chvíli později, zase tolik lidí nemělo tu možnost sem přijít. Klub byl malý a počet vstupenek byl zcela jistě omezený.
„Jak je to s těmi výherci?“ naklonil se ke mně André.
„No, bylo řečeno, že ti rychlejší a nedočkavější mě můžou najít už v průběhu show a se zbytkem se mám sejít u baru po skončení koncertu,“ odpověděla jsem a on přikývnul.
„Ty VIP visačky teda máš.“
„Svojí tady,“ zamávala jsem mu jí před nosem. „…a ten zbytek v kabelce. Mimochodem, kde ty máš tu svojí?“
„Tady,“ vytáhl si jí ze zadní kapsy tmavých riflí, ale znovu jí tam vrátil. „Nesnášim, když jí musím mít na krku.“
„Hele, už!“ začali vykřikovat fanoušci, když se otevřely jedny ze zadních dveří a kluci si začali před všemi nastavovat své nástroje k první písničce. To už André měl v sobě třetí pivo a já dopíjela druhé Frisco. Všichni začali tleskat a tak jsme se přidali, abychom na sebe zbytečně neupozorňovali.
„Ahooooj všichni!“ zakřičel do mikrofonu Hvízdal a přibližně polovina osazenstva v publiku mu odpověděla.
„Přiznejte se, kolik z vás bylo včera na koncertě?“ zeptal se Phillip a oči mu jen zářily. Přejela jsem pohledem od Scotta sedícího úplně vpravo, přes Hvízdala, Phillipa až po Jeffreyho nalevo a až tenkrát jsem si uvědomila, jak moc to prožívají. Splnil se jim jejich dětský sen. Do takové míry, že se živí hraním a zpíváním pro lidi, kteří je milují. Kdo by v takovou chvíli nebyl šťastný…
Přes tři čtvrtiny fanoušků v publiku zvedlo ruku.
„A je tu někdo, kdo bude na zítřejší show v Berlíně, naší poslední show v Německu na tomhle turné?“ položil další otázku Scott. Dalších pár desítek zvednutých rukou. Vlastně mě to ani nepřekvapovalo, ten moderátor z rádia přece říkal, že Tough Improvisation způsobují národní šílenství. Ten pojem se mi zdál legrační, ale evidentně byl více výstižný, než kterýkoli jiný.
„Tak to je skvělý! Jsme moc rádi, že jste tady, lidi. A taky, že my jsme tady. Protože nebýt vás, nic z tohohle by se nestalo! Takže si zatleskejte,“ usmál se Hvízdal a já si uvědomila, že tohle je poprvé, co jsem ho viděla se takhle usmívat.
„Fajn, tak začneme. Tahle další písnička pro nás znamenala hodně. Je z minulého alba a na rozdíl od těch ostatních, má jiný styl. Jsme rádi, nebo vlastně Phillip je rád, protože to on prohlásil, že tenhle song bude hit. A ono bum! Přes šestnáct milionů zhlédnutí na YouTube a dva měsíce na první příčce v hitparádě Top100 v USA! Takže tady to je. Tři, dva, jedna…“
Koncert probíhal naprosto úžasně. Tentokrát to bylo něco jiného. Nemusela jsem pobíhat pod pódiem se zrcadlovkou a tak jsem mohla vnímat všechno, co k tomu patřilo. Některé texty jsem si pamatovala z předchozího dne, takže jsem si pobrukovala s Hvízdalem. Když kluci vtipkovali, smála jsem se. Tleskala jsem spolu s fanoušky. A po třetím Friscu jsem dokonce při jedné z nejenergičtějších písniček spolu s fanoušky a Andrém skákala jako blázen do rytmu. Kluci zahráli deset písniček a v průběhu té předposlední, jedné z nadcházejícího alba, vypadl Hvízdalovi text a kluci si museli navzájem pomoct, aby se znovu chytli. Když dohrály poslední tóny onoho songu, všichni se začali smát. A my s nimi.
„Ne, že to vy dva dáte na Twitter!“ ukázal Hvízdal na nás, pořád ještě vysmátý od ucha k uchu.
„Jak by tě to mohlo napadnout!“ ozval se André a já vytáhla z kapsy telefon a ihned zveřejnila zbrusu nový tweet.
„Tvé přání je mi rozkazem!“ zamávala jsem svítícím mobilem tak, aby viděl logo Twitteru a on jen zakroutil hlavou.
„Ano, jen tak mimochodem. Jak jste si jistě všimli, dnešní show hrajeme bez Andrého. Chudák to s těmi bicími vyhrál, no. Ale je tu s námi. Stojí přesně tamhle mezi vámi spolu s Colette. K ní ať se pak po ukončení show dostaví výherci dnešního Meet&Greet, ano? Tak jo, tady je poslední písnička! Je výjimečná, protože na desce je plná energie a když ji hrajeme akusticky, je úplně jiná. Not Think About Tomorrow! A ještě než začneme hrát, všem vám moc děkujeme, že jste přišli, že nás podporujete a že jste tak skvělí fanoušci. Jsme si jistí, že žádná jiná skupina nemá lepší fanoušky než my! Ještě jednou díky a doufáme, že se zase někdy uvidíme!“ rozloučil se za všechny Charles a kluci začali hrát.
Scottovo kytarové sólo hned na začátku mě nějak zvláštně přinutilo tuhle písničku vnímat víc, než ty předchozí. Do toho začal Hvízdal hrát na tamburínu. Později se přidal i bratr a Phillip.
„Někdy cítím, že každý má problémy, někdy se mi zdá, že je nikdo nechce řešit…“ začal zpíval Hvízdal a já si ani neuvědomila, že na něj zírám, vnímám každé jeho slovo, každý jeho pohyb.
„Vezmi mě dnes večer za ruku, nemysleme na zítřek…“
Byl úplně jiný, když zpíval a soustředil se na hudbu. Z jeho očí nevyzařoval vševědoucí pohled, z jeho postoje nebylo cítit, že on všechno zvládne sám a cizí pomoc nepotřebuje. Začínala jsem chápat, proč po něm fanynky tak šílí. Černé oči, černé nagelované vlasy, vysoká sportovní postava. K tomu všemu uměl zpívat a ten upřímný úsměv, který si pohrával na jeho rtech když zachytil pohled někoho z publika…
„Colette…..Colette… Colette, slyšíš mě?“
„Cože?“ vrátila jsem se do reality potom, co do mě André drknul.
„Kdes byla? V jiný dimenzi?“ začal se mi smát a já jen zakroutila hlavou. Všimla jsem si, že okolo mě stojí už jen pár fanoušků a z toho pět dívek ve věku přibližně dvanáct až dvacet.
„Ahoj, vy asi budete výherci setkání s kapelou, že jo?“ usmála jsem se na ně a ony přikývly. Když jsem si uvědomila, že jsou mezi nimi i Anneken a její kamarádka Elisa, mrkla jsem na ně. Zkontrolovala jsem si jejich jména a dovedla je do zákulisí, kde na ně čekali kluci.
Zašla jsem si na bar koupit další Frisco a chvíli se bavila s barmany. Za pár minut jsem uslyšela kluky, jak spolu s výherkyněmi přešli do sálu. Přetočila jsem se na barové židli tak, abych na ně viděla a chvíli je pozorovala.
Došla jsem k závěru, že se Hvízdal tak nepříjemně chová evidentně jenom v mojí přítomnosti. Normálně nebyl takový, za jakého jsem ho považovala. Choval se tak ke mně a já si myslela, že je takový pořád. Momentálně se ale snažil, aby vyhověl co nejvíce požadavkům na focení, podepisování a do toho aby stíhal odpovídat na všudypřítomné otázky. A to všechno zvládal s upřímným úsměvem a občasným zavtipkováním. Slyšela jsem ho, jak odpovídá na otázku, proč si myslí, že přitahuje tolik holek, že je to tím francouzsko-kanadským šarmem. Vyprskla jsem smíchy a raději se dál věnovala svému pití.
Najednou mi někdo zaklepal na rameno. S lahví na rtech jsem se otočila.
„Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptal se. Pozvedla jsem obočí a pokrčila rameny, v gestu říkajícím, ať si dělá, co chce.
„Ne tady, prosím,“ ukázal ke dveřím vedoucím kamsi ven a já šla za ním. Skončili jsme na jakémsi malém balkóně, z nějž bylo nádherně vidět noční panorama města. Opřela jsem se o zábradlí, položila Frisco vedle sebe a vyčkávala. Ať si začne sám. To on chtěl mluvit se mnou.
„Chtěl jsem…“ začal, ale nedořekl to. Podívala jsem se na něj a on zachytil můj pohled.
„Chtěl jsem se ti omluvit, za to, co se stalo dneska ráno.“
Pod námi projelo auto. Ulice se poté znovu ponořila do ticha. Široko daleko nikdo.
Bylo to divné tam s ním stát. Ještě před hodinou jsem ho považovala za někoho jiného. Protivného, neskutečně arogantního Hvízdala.
„S tím pitím jsem to přehnal. A hlavně…………… hlavně s těmi nadávkami. Měl jsem držet hubu. Choval jsem se jako vůl. Strašně se omlouvám.“
Já ale nic neřekla, na což on s největší pravděpodobností čekal.
„Je mi to moc líto,“ řekl tak, že ho skoro nebylo slyšet a vrátil se dovnitř. Zhluboka jsem se nadechla a vypila najednou zbytek lahve.
Stála jsem tam a dívala se na noční Frankfurt. Opravdu se mi Hvízdal právě omluvil anebo jsem toho Frisca měla moc?!