Comme des enfants VII.

„Tak jak se ti líbil konec světa?“ odvážila jsem se zeptat až při závěrečných titulcích.
„Herečky nic moc...“
„Neptala jsem se na herečky, ale na konec světa.“
„S tim herečky souvisej.“
„Rozumím.“
„Nelíbila se mi ani jedna, obě maj v sobě něco koňskýho.“ Řekl s vážnou tváří. Začala jsem se smát a zvedat se ze sedadla. Blbý tah. Musela jsem se posadit zpátky a dostatečně se vysmát.
„Takže se ti film nelíbil kvůli koňským herečkám?“ povytáhla jsem obočí.
„Hm...“
„To mně se líbil začátek, hodně. Kamera. A taky hudba.“
„Wagner.“
„Ty posloucháš vážnou hudbu?“ myslím, že údivem jsem nechala otevřenou pusu, jaký div, že mi do ní Max nehodil popcorn, abych se mohla udusit.
„Náhodou todle znám.“ Řekl, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě, že poznáte Wagnera. Podle mého to mohl být kterýkoliv skladatel, jen jsem registrovala tu krásnou linku melodie a úžasnou gradaci. Mezitím jsme se dostali ze sálu, venku byla úplná tma a nákupní centrum bylo děsivě prázdné. V jedné ruce jsem svírala krabici se zbytky popcornu, druhou mi drtil Max a lehce se usmíval.
„Co s načatým večerem?“ zeptala jsem se.
„Co jen chceš.“
„Takže budeš tančit nahý na stole?“ zkoušela jsem jeho pozornost, skoro mě neposlouchal. Slyšela jsem, jak si brouká nějakou melodii a bylo mu ukradené, co povídám.
„Hmm...“ udělal jen. Nijak jsem to nekomentovala, nemělo to cenu, stejně by mě neslyšel. Takže jsem mířila ke vchodu a trochu se zaměřila na to jeho broukání si. Znělo to fajn, místy si dokonce i pískal.
„Hele, proč nic neříkáš?“ zeptal se po chvilce zmateně Max, no jo, nejspíš slyšel, jak chroupu praženou kukuřici. Jo, to už asi bylo moc, jestli bych se mu náhodou neměla omluvit.
„Nahoď téma, odpovídej víc než dvěma slovy a rozjedu diskuzi.“
„Máš dobrej hlas, nezpíváš třeba?“ zkusil.
„Zpívám. Ve sprše, když luxuju, když mě nikdo neslyší a taky, když se pořádně opiju. A lichotky si nechej. To já budu lichotit dneska tobě, když budeš tančit nahý na stole, jak jsi před chvílí souhlasil. Máš nějaký speciální výběr na bar?“ zašklebila jsem se na něj, když se zastavil a vyděšeně koukal.
„Cože?!“
„Tohle bylo jenom jedno slovo, řekla jsem, že když budeš odpovídat víc než dvěma, můžeme rozjet pořádnou diskuzi. A čemu z toho mého proslovu nebylo rozumět?“ usmála jsem se sladce. Představila jsem si sama sebe jako děcko, co právě rozflákalo okno a tvrdí s úsměvem na rtech, že to ten zlý kluk odnaproti.
„Ztrácím se v tom, co řikáš. Hele, vůbec nechápu, kdes vzala, že budu tančit nahej, nebo co.“
„Takže nebudeš?“ hrála jsem si na zklamanou a pásla se na jeho rozpacích. To máš za to, frajere! Vlastně jsem nevěděla za co to má, ale strašně mě to bavilo. I když bych se vůbec nedivila, kdyby mě po tomhle vymáchal v nějaké louži, kterých bylo plno.
„Soukromý představení možná, ale myslim, že odhalování se na veřejnosti je tu trestný.“ Přišel na systém mého popichování. Hm, zkazil mi to.
„Tak to budeme po večerech při svitu monitoru studovat zákony.“ Zvláštní, jak bylo centrum osvětlené, takže jsem mohla dobře vidět jeho nevěřícný výraz.
„Hele, teď si ze mě střílíš, že jo?“
„Ne, myslím to vážně.“ Odtušila jsem s kamennou tváří, jako bych netušila, proč bych si já měla snad z někoho střílet. Nepochopitelné! Jenže Max vycenil zuby v úsměvu od ucha k uchu a nahlas se zasmál.
„Ze zákona si nikdo srandu ne...“ chtěla jsem začít plamenný proslov, když mě přidusil svými rty. Po chvilce se odtáhnul a já si rádoby znechuceně otřela rty.
„Fuj, tohle slintání, že má být sexy, nebo co?!“ stihla jsem říct, než mě přidusil znovu. Krabici jsem pustila na zem a začala se mu probírat ve vlasech. Jak rychle začal, tak stejně rychle se odtáhnul.
„Tohle slintání má bejt příjemný, ale s tebou už to radši nevyzkoušim.“ Použil na mě mou vlastní medicínu. Ohoho!
„Nevíš, o co se ochuzuješ!“ dělala jsem dotčenou.
„Tebe to nebere, takže proč se snažit?“ Začala jsem se smát a radši se sehnula pro tu krabici. Ségra si zítra odpoledne určitě s chutí dá zbytky, musím je jenom přesypat do nějakého sáčku, aby nenavlhly.
„Nikdy bych nevěřila, že na mě budeš takhle hnusný.“ Kroutila jsem hlavou. Asi uznal, že tohle je spíš moje parketa a šinul si to k místní mládeží oblíbenému baru.
„Takže to svlíkání dneska bude, jo?“ tipla jsem si s nadějí v hlavě, když mě potřetí umlčel jedinou metodou, která existovala. Zajistit málo kyslíku a hodně vzrušení.