Comme des enfants IX.

Probudila jsem se podivně zkroucená, s pocitem, že nemůžu dýchat. Pomalu jsem otevřela oči, které mi málem vypadly z důlků. Nahý Max se roztahoval v mojí posteli, jednu ruku měl přehozenou přes můj bok, tu druhou použil místo polštáře. Hlasitě jsem polkla. Panebože... Fajn, za světla bylo všechno mnohem... hmmm, víc viditelné, abych tak řekla. Snažila jsem se nemyslet na to, co všechno vedlo k tomu, abychom skončili tady. Opatrně jsem ze sebe sundala jeho ruku a sešla dolů, kde jsem matně tušila svoji kabelku. Vyhrabala jsem z ní mobil a nestačila se divit.
„Do hajzlu...“ vypadlo ze mě. Bylo plno hodin, už dávno jsem měla sedět v autě směr Schwechat. Sebrala jsem veškeré svršky a běžela nahoru. Musela jsem vymyslet plán, bylo jasné, že to nestihnu, to bych musela okamžitě vyjet. Takže náhradní plán, umýt se, vzbudit Maxe, obléct se, vypakovat Maxe a odjet. A to vše do hodiny. Doufala jsem, že provoz bude v pohodě a že parkoviště před letištěm nebude narvané. Do pokoje jsem doběhla celá zadýchaná, to se nezdá tyhle naše schody. Max pořád spal, byl na něj hodně fajn pohled. Uchechtla jsem se, ségra se nezblázní, nepochybovala jsem o tom, že si klidně půjde sednout do kavárny. Rozumí se samo sebou, že platit budu já. Zaplula jsem do koupelny, v rychlosti si vyčistila zuby a zabalila se do ručníku. Budu muset projít pokojem, ve skříni najít oblečení a pak jít zpátky. Do sprchy. Když jsem vešla do pokoje, Max se opíral o čelo postele a dost pobaveně se usmíval. No, paráda.
„Dobrý ráno.“ Pozdravil.
„Dobré, dobré.“
„Co se děje?“ zeptal se, když viděl moje zběsilé hrabání se ve skříni. Možná čekal pusu?
„Zaspala jsem. Mám jet pro ségru...“ musela jsem zesílit hlas, protože se vybatolil z postele a nakráčel si to do koupelny. Ten kluk snad nemá žádný stud?! Já bych ho, být jím, teda neměla.
„Hmm, nemáš ani chviličku?“ Chviličku jsem teda neměla. Vlasy mi smrděly kouřem a pokud mě zrcadlo neklamalo, vypadala jsem jako po pořádně divoké pařbě, na které chlast teče proudem, bílý prášek se do lajn urovnává platinovou kartou American Express a šňupe stoeurovkou. Snad proto jsem ze skříně vytáhla černou košili s dlouhým rukávem a černé džínové šortky, z kterých mi lezl zadek. Svoji dnešní barvu můžu vydávat za styl. Na postel jsem vysypala kabelku a ze změti krámů vytáhla mobil, klíče a peněženku. Klíčky od auta jsem měla na nočním stolku. Paráda. Všechno jsem si přendala do jiné kabelky a hodila ji na křeslo. Se spodním prádlem jsem si to napochodovala do koupelny. Stud, nestud. Max si zrovna prstem čistil zuby a pastu měl i na bradě. Vyplivl ji, opláchl a vymyl si pusu.
„Je to tak horký s tim spěchem?“ zeptal se a přešel těsně přede mě. Jenom jsem neurčitě kývla hlavou. Docela mě zajímalo, co bude. Navíc teď už nezáleželo na nějakých pár minutách. Zpoždění jsem měla tak jako tak.
„Nebudeš mít čas ani na rychlovku?“ zašeptal mi do ucha a já trochu zčervenala. Navíc jsem se musela zasmát. Šel na to... ale ne, to nebyl on, kdo by na něco šel, že jo. On jenom logicky vyvozoval ze situace, v které jsme se včera ocitli. Radši jsem nechala svou osušku spadnout na zem a zacouvala do pokoje. Kachličky totiž studí a tlačí.

Dala jsem Maxovi poslední pusu a zdejchla se do sprchy. Snažila jsem se umýt co nejrychleji, nijak jsem se s tím nemazala, stejně jako se on nemazal s předehrou. K čemu? V rychlosti jsem si prosušila vlasy, aby z nich nekapala voda a stála je do neuspořádaného drdolu, oblekla jsem se, ohrnula rukávy na košili a na závěr přední část zastrčila za pásek. Voilá. Člověk! Řasy jsem si přejela řasenkou, i když to bylo skoro zbytečné, když si stejně nasadím sluneční brýle. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a neskromně musela uznat, že nejen šaty dělají člověka. Když jsem vešla, Max hvízdnul a uznale se usmál.
„Když hneš svým moc pěkným zadkem, zavezu tě až před dům.“ Nabídla jsem mu. Na trenky si natáhl džíny, chvíli hledal tričko a pak zakryl i ten poslední zbytek své nahoty. No, škoda, ale co se dá dělat. Vybrala jsem si tyrkysové visací náušnice, masivní prsten, pilotky, všechno to na sebe navěšela a bosá se hrnula ke dveřím.

„Promiň...“ omlouvala jsem se Maxovi v autě. „Nechtěla jsem tě tak rychle vykopat, ale fakt spěchám a pak taky... promiň... za včerejšek.“ Lezlo ze mě jako z chlupaté deky. Chtěla jsem se omluvit za svou opilost a to, co z ní vzešlo. I když ne, že bych toho nějak litovala. Stalo se, i když to bylo trochu trapné. Jenom se uchechtl.
„To je dobrý, jsem velkej kluk, asi to zvládnu.“ Posmíval se. „Ale pro případ, že ne, tak mi brnkni, abych to zvlád.“ Radši jsem to nijak neironizovala. „Tady mi zastav.“ Poručil si.
„Jo, dobře.“ Zastavila jsem auto na jeho povel.
„A Nikol?“
„Hm?“
„Zavolej, až budeš zpátky, zopakujeme to.“ Blýsknul zuby, přidusil mě a za chvíli byl pryč.