I can wait forever - Perfect couple

Poslední koncert v Německu tohoto turné byl úspěšně za námi a tentokrát jsme s představou brzkého vstávání zapadli rovnou do autobusu a nechali se odvést na hotel.
Když jsem přišla na pokoj, hodinky na mé pravé ruce ukazovaly deset minut před dvanáctou. Zapnula jsem počítač, pustila si výběr svých nejoblíbenějších písniček a začala balit. Za necelou hodinu jsem ulehala do postele s vědomím, že mám ještě pár hodin na to, abych se vyspala.
Jenže to bych musela zabrat. Už druhou noc po sobě jsem nebyla schopná usnout a začínalo mě to pěkně vytáčet. Když už jsem se na chvíli ocitla v říši snů, netrvalo to dlouho a byla jsem zase vzhůru. Netušila jsem, co se to děje. Vždycky jsem měla problémy s usínáním, a jakmile jsem se ráno probudila více než jednou, nebyla jsem schopná znovu zabrat. Ale tohle bylo něco jiného.
Do té doby, než mi v půl čtvrté zazvonil nastavený budík, jsem se pouze převracela na posteli sem a tam. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím, co mi Hvízdal řekl tu noc, kdy byl opilý, nad tím, jak se mi omluvil, ale hlavně nad tím, že jsem si o něm evidentně hned ze začátku udělala špatný obrázek. Na druhou stranu, ty nadávky asi nebyly myšleny jen tak. A říká se, že alkohol je sérum pravdy. Něco tu nehrálo a já neměla absolutní ponětí co.
Oblékla jsme se do světlých riflí, bílého tílka přehozeného přes pohovku a na nohy obula hnědé letní kozačky. Zkontrolovala jsem kabelku, jestli v ní mám všechno, dotáhla kufry ke dveřím tak, abych ještě mohla projít ven a ohlédla se po pokoji, jestli jsem někde něco nenechala. Nikde nic. S pocitem uspokojení jsem vyšla ven na chodbu a zaklepala na pokoj naproti s číslem pět set dva. Když se nic neozývalo, vešla jsem dovnitř. Byla tam tma, dovnitř se vkrádalo jen jemné světlo z ulice. Došla jsem k posteli.
"Scotte, vstávej. Je pomalu čas vyrazit," promluvila jsem na něj potichu.
"Já ještě nechci vstávat, Charlesi. Nech mě ještě chvíli spát," zamumlal a já zalapala po dechu. To mám jako podobný hlas jako Hvízdal nebo co?! Anebo ještě hůř, to vypadám jako on?!?
"Nejsem žádnej Charles! Jsem Colette. A ty teď hezky vstaneš sám, nebo to půjde po zlým!"
"A po zlým by to bylo jak?"
Nemilosrdně jsem rozsvítila lampičku a zjistila, že se na mě Scott dívá s úšklebkem na rtech.
"Hele, klídek, Casanovo!" začala jsem se smát.
"S tebou není žádná sranda!"
"To víš, že jo. Autobus má být dole v půl páté, což je za půl hodiny. Ne, že pro tebe zase budu muset dojít."
"Rozkaz!" zasalutoval a já za sebou zavřela dveře. Následoval další pokoj. A čím blíž jsem byla k číslu čtyři sta devadesát osm, tím míň se mi tam chtělo.
"Phillipe, tady Colette, vstávej," zaklepala jsem na dveře sousedního pokoje.
"Jo, už jsem vzhůru," ozvalo se zevnitř.
"V půl pátý dole bude autobus, jo? Tak zatím."
André mi dokonce přišel otevřít. Sice měl na sobě ještě trenky a značně pomačkané modré tričko, ale už byl vzhůru.
Za to můj bratr, to byl oříšek. Nejdřív jsem mu jenom oznámila, že by měl vstát, ale na to se mi nedostalo žádné reakce. Potom, co jsem s ním mírně zacloumala, se jen otočil na druhou stranu.
"Hele, brácho, teď mě to právě přestalo bavit." V koupelně jsem si do hrsti napustila vodu z kohoutku a nemilosrdně jí hodila na Jeffreyho. Vylítl jako neřízená střela. A k tomu zařval jako holka, což mě přinutilo se začít smát.
"Ty ses dočista zbláznila!"
"A jak tě asi mám vzbudit? Spíš jak dřevo. Zajímalo by mě, jak tě budí Amanda," zmínila jsem jméno své švagrové.
"Ta mě vždycky nechává vyspat, víš? Není jako ty."
"Jasně. A zapomněl jsi dodat, že proto sis jí vzal. No nic, v půl pátý buď dole, bude tam autobus. Zatím čau," rozloučila jsem se a ocitla jsem se na hotelové chodbě. Čekal mě poslední pokoj. Pokoj, kam se mi chtělo ze všeho nejméně.
Zaklepala jsem.
Ticho.
Zkusila jsem to znovu. Stejná odezva. Ani třetí pokus nepomohl.
Pomalu jsem otevřela dveře a zjistila, že je uvnitř nezvykle světlo na to, aby Hvízdal ještě spal. Zarazila jsem se uprostřed pohybu a odkašlala si. Nic. Opět.
Zavřela jsem za sebou dveře a po pár krocích směrem k posteli zjistila, že svítí jenom lampička na stolku vedle pohovky, na níž spal Hvízdal a která měla stejný rozměr jako ta, na níž jsem spala já, když jsem ho hlídala. A už mně dělalo problémy se tam poskládat. On byl o více než deset centimetrů vyšší a hlavně jinak stavený, než já. Nohy měl překřížené přes sebe a položené na jednom z opěradel. O to druhé se opíral. Ruku měl přehozenou přes nějakou knížku. Popošla jsem blíž.
Tajemství od Rhondy Byrne. Asi jsem se přehlídla, napadlo mě. Že by zrovna Hvízdal četl něco takového? Párkrát jsem zamrkala, ale ani titul ani obal se nezměnily. Tu knihu jsem znala nazpaměť. Kamkoli jsem jela, brala jsem si jí vždycky sebou. I tenkrát jsem jí měla pečlivě schovanou v tašce od notebooku.
"Charlesi, vstávej." Připadalo mi nemístné zrovna při jeho buzení používat mnou vymyšlenou přezdívku. Žádná odezva.
"Charlesi, vstávej. Za dvacet minut přijede před hotel autobus, musíme vyrazit co nejdřív." Změnil pozici a kniha dopadla na zem. Přidřepla jsem si a zvedla jí. Když jsem se smířila s tím, že budu muset použít trochu radikálnější prostředek k buzení, podívala jsem se zpátky na Hvízdala. Mhouřil oči, nemohl si zvyknout na světlo v pokoji.
Beze slova jsem mu podala knížku. Přestal se mi dívat do očí a knihu si vzal. Narovnal se, ale zřejmě ho trápil ten samý problém, který jsem měla já poté, co jsem spala na stejném gauči akorát ve svém pokoji.
"Ta knížka je jenom půjčená," snažil se zamaskovat. Jenže on nevěděl, že když jsem jí zvedala ze země, všimla jsem si, že je na první straně napsané věnování přímo od autorky.
Pro Charlese Blanca, Rhonda Byrne.
"Mně nic vysvětlovat nemusíš," zvedla jsem se, ale stojíce v otevřených dveřích jsem se otočila zpátky na něj. Pořád seděl na pohovce a mnul si krk.
"Mimochodem, spát na gauči je vážně blbej nápad."
Jakmile jsem vyšla z pokoje, neubránila jsem se úsměvu. Celá ta scéna mi přišla komická. Nemohla jsem si pomoct.
Ve tři čtvrtě na pět už jsme byli všichni v autobusu. Jeffrey, André a Phillip si zabrali nejlepší provizorní postele a my ostatní si posedali vzadu na koženou sedačku lemující celý zadek tour busu. Nevypadalo to, že by se někdo z nás zbylých chystal jít spát.
Vzpomněla jsem si na video z koncertu ve Frankfurtu. Naklonila jsem se přes Scotta, abych zjistila, co Hvízdal dělá.
"Hele, budeš dávat to video z Frankfurtu na internet?"
"Dal bych, ale nemám u sebe počítač. Něco se tam musí sestříhat, je to moc dlouhý na to, abychom to dali na YouTube. A na to já v mobilu program nemám."
"Já komp mám, ale v noci jsem ho skoro vybila, takže asi budeš muset dopředu, tam je zásuvka."
"OK," pokrčil rameny a já se zvedla.
Cestou dopředu jsem ale uslyšela Jeffreyho hlas.
"A pozdravuj holky. Miluju tě."
A v tu chvíli jsem dostala nápad. Naprosto skvělý nápad. Jen s jeho realizací asi bude trochu problém, napadlo mě.
Vyndala jsem notebook z tašky, kterou jsem položila vedle místa, kde se Hvízdal usadil. Zadala jsem heslo a vypnula všechny nepotřebné programy spouštějící se automaticky.
"Hezká fotka," ukázal Hvízdal na obrazovku, kde se objevilo panorama noční Paříže, které jsem sama vyfotila. Na malou chvilku se mi po tom městě zastesklo. Prožila jsem tam krásné roky, i když se občas něco nepovedlo.
"Díky."
"Vrátila by ses tam?" zeptal se a já se na něj podívala.
"V rámci tohohle turné tam přece pojedeme, ne?" usmála jsem se a zapnula program na pracování s videi.
"Na to jsem se neptal," řekl potichu.
"Kdybys potřeboval myš, je uvnitř," ukázala jsem na tašku vedle něj a odešla dozadu za Scottem. Nasadil mi brouka do hlavy. Vrátila bych se, ráda. Jenže bych zase musela opustit tohle místo, a taková práce se neopouští. Navíc, asi by mi chyběli ti lidé tady. Svým způsobem by mi chyběl každý z nich. Každý jinak, ale i tak všichni. Kromě Garyho, se kterým jsem nepřišla do styku od té doby, co jsem mu v hale řekla, že nemám zapotřebí poslouchat, jak mi vyhrožuje.
Posadila jsem se vedle Scotta, který seděl uprostřed sedačky a něco psal na telefonu. Sundala jsem si boty, odhodila je do rohu, kde nikomu nepřekážely a skrčila si nohy pod sebe.
Scott odeslal nový update na Twitter a položil mobil na druhou stranu, než jsem seděla.
"Mohla bych si od tebe na chvíli půjčit telefon? Mně blbne baterka," poprosila jsem Scotta a on mi ho bez okolků podal. Poděkovala jsem mu a sešla po schodech dolů k řidiči, kde jsem věděla, že mě nikdo nemůže slyšet. Trvalo asi dvacet minut, než jsem se vrátila zpátky nahoru a opět se usadila vedle svého bývalého přítele.
"Ani jsi mi neřekla, jak to dopadlo s Louisem," podíval se na mě a já nahlas vydechla. Musel to vytahovat zrovna teď? Neměla jsem náladu bavit se o jedné z příčin, kvůli níž jsem z Paříže odjela ráda. Scott ale nic takového nevěděl.
"Nijak," odsekla jsem trochu víc naštvaně, než jsem musela. Ale jeho to nezarazilo. Byl zvyklý ještě z dob, když jsme byli spolu. Občas jsem to přehnala, když se mi něco příliš nezamlouvalo. Horlivost jsem zdědila po svém dědečkovi. Nikdo jiný z naší rodiny touhle vlastností neoplýval.
"Co bylo problémem tentokrát? Že o tebe stál?"
"Nech toho."
"Colette, no tak."
"Já se o tom nechci bavit, chápeš?"
"Ty snad nechceš žádný vztah nebo co?"
"Scotte, slyšel jsi, co jsem před chvílí řekla? Já se o tom nechci bavit. Jdu spát, nazdar," ukončila jsem náš nepříjemný rozhovor a vyhoupla se na jednu ze dvou vrchních postelí. Tu první obsadil Phillip. Jenže se opakovala situace předchozích dvou dní. A tak jsem se po půl hodině převalování se zvedla a poraženecky došla zase zpátky ke Scottovi.
"Co tu děláš? Nemůžeš spát?"
"Bingo," posadila jsem se vedle něj a položila si bradu na kolena skrčených nohou. V celém autobusu bylo ticho. Kluci pořád spali, Hvízdal seděl vepředu a pracoval na novém vlogu, a já se Scottem jsme už hodnou chvíli mlčeli.
"Pojď sem," promluvil nakonec Scott a já se k němu otočila. Měl jednu ruku zvednutou směrem ke mně, nohy položené na jednom ze tří kožených taburetů. Na sobě měl černé tričko a tmavé rifle, na očích dioptrické brýle s černými obroučky. Tmavé barvy mu prostě slušely.
Položila jsem hlavu na jeho hrudník a chvíli přemýšlela, co s nohama. Objal mě oběma rukama a já se zhluboka nadechla. Bylo to zvláštní zase na něm takhle ležet…
"Posuň ty nohy kousek, já nemám kam dát ty svoje," dloubla jsem do něj špičkou.
"Zapomeň," odpověděl a já naprosto přesně věděla, že se směje. Ten tón hlasu jsem znala moc dobře.
"Řekl sis o to sám!" varovala jsem ho a přehodila svoje nohy přes ty jeho. Mně to tak vyhovovalo, a jestli jemu ne, ať se s tím popere sám, rozhodla jsem se.
"Od kdy nosíš brýle?" zeptala jsem se.
"Už pár let, nevím, kdy to bylo přesně. Začal jsem hůř vidět a vyfasoval je. Normálně nosím čočky, ale když nemusím, beru si brýle. Proč?"
"Jen tak, zajímalo mě to. Když jsem tě viděla na tom pokoji poprvé, nepoznala jsem tě. Hrozně ses změnil."
"To ty ale taky. Kdy sis začala barvit vlasy?"
"Někdy ve druháku, myslím. Melír. A poslední rok na škole jsem radikálně změnila i střih. Teď jsem spokojená," položila jsem ruku pod svou tvář a cítila, jak Scottovi splašeně buší srdce.
Chvíli jsme jen tak leželi a každý přemýšlel o to svém, když jsem si najednou něco uvědomila. A aniž bych záměrně chtěla, řekla jsem to nahlas.
"Takhle jsme usínali dost často… Byli jsme…" zarazila jsem se v půli věty a skousla si ret.
"… perfektní pár," dodal Scott, po uplynutí pár vteřin.
A zepředu se ozvalo, jak Hvízdalovi na zem spadla moje taška na notebook……