Život můj a život tvůj

„ Ahoj, Bulicu. Jak se máš?“ vyhrkl jsem na učitele biologie na zdrávce, když jsem otevřel dveře kabinetu 305..
Bakalář Buli se překvapeně otočil a chvíli mžoural, než vykřikl: „ Nazdar chlape! Jak se máš?! Co tu chceš?“ a spustil si brýle z nosu.
Usmál jsem se a zavřel za sebou dveře kabinetu: „ No. Měl bych prosbu. Před třemi lety tady maturovala jedna studentka v oboru laboratorní asistent! V té třídě jich bylo, já nevím, asi 17. Jediné co vím najisto je, že její jméno začíná na M. Potřeboval bych ji najít. Myslíš, že bys mi mohl pomoci?“
Buli si během řeči sundal brýle a začal je čistit. „ Vím jenom jméno jejich třídní. Ale nevím jestli ti to co k čemu bude...“
„ Sem s ním!“ skočil jsem mu do řeči.
Ovšem to by nebyl Buli, aby ihned nevyhrkl: „ Bendová“
„A kde má kabinet?“ nemohl jsem to vydržet.
„Kamaráde! Proč tak spěcháš? Dej si se mnou kafe ne?! Já tě neviděl tolik let! Od té doby cos odešel!“
Nechápejte mě lidi špatně. Tohle nebyl člověk s nímž jeden vydrží donekonečna! A tak jsem řekl: „ Ok. Sedím. Co mi nabídneš?“.
A Buli už stál u kávovaru a s čímsi šachoval. „ Udělám ti svoji speciálku. Bereš?“.
Jelikož mi dal první vodítko, tak jsem kývl. Jinak bych ovšem nikdy na jeho speciálku nekývl! Jedná se o něco neskutečně odporného. Buli z toho ovšem měl hroznou radost. Kdykoliv ji mohl udělat, byl blahem bez sebe. Opravdu jsem se hodně změnil. Dřív bych se s ním neobtěžoval. Byl by pro mě nedůležitý hmyz.
Trvalo půl druhé hodiny než jsem mohl odejít. Buli měl stále co vykládat. O tom, jak jsou studenti nemožní. Jak se mu jedna studentka líbí a jak neví co s tím. Jak na něho ředitelka tlačí. A k tomu starosti se spravováním jednoho maturitního fondu. Hrůza!
Když jsem konečně vypadl, tak jsem byl radostí bez sebe... Na vrátnici mi řekli, že magistra Bendová již odešla, ale... Můj další kamarád v technickém kabinetu vyčaroval její telefonní číslo! Takže jsem si došel spokojeně k autu a sedl za volant. Chtěl jsem jí okamžitě zavolat, ale pak jsem si řekl, že může někde nakupovat a já jí budu rušit. Mohla by mě odbít...
Ale nakonec neodbila.
Telefon ta milá žena zvedla na podruhé: „ Halo?“
„ Dobrý den slečno Bendová. Tady je doktor Ondřej Darf. Volám vám kvůli jednomu dotazu.“
„ Ano?“
„ Sháním kontakt na jednu dívku od vás ze třídy. Ale ta třída maturovala před 3mi lety!“
„ Hm, hm. A můžete mi tu dívku alespoň popsat?“. Přímo jsem slyšel to soustředění v telefonu.
„ No. Vím, že její jméno začíná písmenkem M. A vím, že ji bavila histologie.“ s napětím jsem čekal.
„ Hm. To bude Martina. Bohužel vám víc nepomohu. Na příjmení si již nevzpomínám! Ale jediná ve třídě, co k tomu opravdu měla vztah, byla Martina.“ a čekala.
„ Každopádně děkuji! Moc jste mi pomohla... Přeji vám hezký večer a na slyšenou.“
„ Nashle.“ a zavěsila...
Co z toho vyplývá pro mě? Změnil jsem se na optimistu. Říkám si... Už znám křestní jméno! A snažím se potlačit tu touhu to vzdát!