Comme des enfants X.

S plynovým pedálem přitlačeným k podlaze a The Pretty Reckless osolenými naplno jsem nakonec přijela na letiště s ani ne hodinovým zpožděním. Rychle jsem proběhla halou a šinula si to do kavárny hledat sestru, ale po blond kštici ani vidu, ani slechu. Cože? Podívala jsem se znovu kolik je hodin. Zkontrolovala jsem datum. Všechno sedělo, měla tady už být, tak kde se fláká, sakra?! Sešla jsem znovu do haly a prodírala se davem zjevně nespokojených lidí. Všichni něco vykřikovali, drželi mobily u ucha a vztekle brebentili. Podívala jsem se na tabuli s přílety. Jasně, zpoždění. Unaveně jsem si našla místo na sezení a zhroutila se na nepohodlnou sedačku. Jediné, po čem jsem teď toužila, byl velký hrnek kafe. A trocha ticha. Musela jsem vypadat vážně blbě, protože vedle sedící starší muž se mě zeptal, jestli jsem v pořádku. Na moji zápornou odpověď reagoval pozváním do letištní kavárny. Trochu nejistě jsem se na něj podívala, ale nakonec jsem se nechala pozvat. Nevypadal jako úchylák, jen se mi nad kafem a jídlem svěřil, že čeká na manželku s vnučkou, které se vrací z plavby po Karibiku. Příjemně mi vymyl mozek svými kecy, já necítila potřebu s někým sdílet zmatek v mojí hlavě. Po hlášení, že mnou očekávané letadlo konečně přistálo, jsem se zvedla, velmi Gerhardovi, jak jsem ho překřtila, poděkovala a odporoučela se.

Sestra se mi vrhla do náruče, div, že mě tím vším, co držela, neporazila. Vykoupila snad celou duty free zónu? Vypadalo to tak. A navíc si nechala ostříhat vlasy úplně na krátko. Trochu jsem jí záviděla, vypadala jako Edie Sedgwick v nejlepší formě. A že Edie byla pořádná kočka. Pískla jsem jako to dělávají chlapi.
„Čičičíííí...“ udělala jsem navíc tu nechutnou věc, kterou jsem taky na ulicích slýchávala a sestra se začala smát. Bylo to fajn ji zase vidět. Znovu mě objala.
„Nazdar, nechci tě nějak buzerovat, ale čím dřív odsaď budem, tím líp.“ Řekla sestra a nenápadně se rozhlížela. Jenom jsem pokrčila rameny a pomohla jí s milionem tašek.
„Cos udělala?“ odvážila jsem se zeptat až venku. Vždycky, když cestovala, došlo k nějaké mimořádné situaci a ona dokázala ječet na personál tak dlouho, dokud všechno nebylo podle jejích představ.
„Letadlo mělo zpoždění!“
„To jsem sice viděla, ale cos udělala ty? Donutilas ubohého pilota startovat, i když venku řádilo tornádo?“ povytáhla jsem pobaveně koutek a začala cpát veškeré její krámy do kufru a na zadní sedadla. Nikdo by neuvěřil, že na pohled tak malý Mini Cooper, je schopný uvézt všechny věci, které sestra má.
„Nee... ale přece nebudu jenom tak sedět, ruce v klíně...“ začala opatrně a já se začala jenom potutelně usmívat. „No, takže jsem si řekla o náhradu škody...“
„Náhradu škody? Oni ti poškodili kufry?“ vyvalila jsem oči. To by bylo tóčo, jaké si nikdo kromě personálu nedokázal představit.
„Musela jsem tam čekat! Dlouho. Řekla jsem jim, že lidé potřebují jíst a tak... abych to zkrátila, dostala jsem voucher na jakékoliv zboží v duty free v hodnotě sto padesát éček.“ Shrnula to Nina a já jenom vzdychla. „A jak jsem byla nasraná, tak jsem nakoupila spoustu věcí a dárky, protože jinak jsem na to neměla ani myšlenky.“
„Jasně, protože jsi cukrovala s tím tvým sladkým chlapcem.“
„Neříkej mu sladký chlapec! Jmenuje se Josh.“
„Cukrovala jsi s Joshem, nebo ne?“ chechtala jsem se. Tušila jsem oči obrácené v sloup.
„A jak se máš ty?“ zaskočila mě otázkou.
„Kupodivu docela dobře, i když jsem teď v tvojí společnosti. Mrkni na net, jestli ještě někde poblíž nejsou lístky na Harryho. A neopovažuj se uvažovat nad německým dabingem!“ nezapomněla jsem dodat, protože takhle mi sestra zkazila zážitek z mnoha filmů a to jenom tím, že škodolibě vyhledávala jedině dabované filmy, které jsem nesnášela. Chvilku jsem čekala, než mi bylo oznámeno, že lístky na film s titulky jsou objednané na deset večer, což znamenalo dlouho noc po vídeňsku.

Další ráno, co jsem se probudila v přítomnosti jiného člověka, tentokrát jsem ovšem neměla pánskou společnost, což Nina dostatečně vyvažovala svým chrápáním. Paráda. Protřela jsem si oči a šla se zkulturnit, protože včerejšek se protáhl na pořádnou párty. Potkaly jsme pár známých a skončily jsme nad ránem samy v nonstopu, kde jsme si obě vylévaly srdce. Díky za taxíky! Vysprchovala jsem se, mokré vlasy lehce vyfénovala a v županu budila sestru, aby se připravila k odjezdu. Nechtělo se mi čekat někde v koloně, chtěla jsem být co nejdřív doma, možná bych pak ještě mohla zavolat Maxovi. Z přemýšlení mě vytrhnul vyzvánějící telefon. Neznámé číslo.
„Nikol.“ Oznámila jsem jenom svoje jméno.
„Čau lásko, ode dneška jsem doma, budeš mít na mě čas?“ ptal se mužský hlas. Hlasitě jsem se zasmála.
„Sice jsem měla jiné plány, miláčku, ale čas si najdu. Kolem šesté budeme se sestrou doma, tak přijď. Rády tě uvidíme.“ Souhlasila jsem se setkáním s Jakubem. Max má dneska smůlu.