I can wait forever - Prague, video clip & kiss

Cesta trvala přes čtyři hodiny, protože jakmile jsme se přiblížili k jakémukoli většímu městu, bylo znát, že je všední den a lidé se vydávají do práce. Spala jsem jako mimino. Probudilo mě až to, jak se Scott snažil protáhnout se.
Zamrkala jsem do světla všedního dne a rozhlédla se kolem. Vypadalo to, jako by se od doby, co jsem usnula, nic nezměnilo. Celou tu dobu jsem ležela na chudákovi Scottovi, který pode mnou zřejmě usnul chvíli po mně, kluci měli u svých postelí pořád zatažené závěsy, aby jim do ne moc prostorných kójí nesvítilo.
Sedla jsem si pořádně na sedačku a opřela si záda o opěradlo, abych nechala kytaristu Tough Improvisation náležitě se narovnat. Naklonila jsem se tak, abych viděla dopředu, kde ještě před pár hodinami seděl Hvízdal. Ze své pozice jsem ho neviděla a tak jsem se zvedla a šla se tam podívat.
Byl natažený přes celou sedačku, na stole zaklapnutý můj notebook, vedle něj Hvízdalův iPhone položený na té samé knížce, s níž jsem ho nachytala u něj v pokoji. Tahle ale byla moje. Vzpomněla jsem si, že jsem jí měla schovanou v tašce na počítač, ale ta spadla na zem těsně před tím, než jsem vzadu usnula ve Scottově společnosti. Pousmála jsem se a vrátila se zpátky.
Obula jsem si kozačky a s kabelkou se posadila vedle kytaristy, který se pořád nějak nemohl probrat.
„Vyspala ses alespoň trochu?“ zeptal se a já se na něj otočila s kartáčkem řasenky v ruce.
„Víc, než za posledních pár dní dohromady,“ utrousila jsem a opět se věnovala nanášením barvy na řasy.
„Víš, kde jsme?“ podíval se z okna a já pokrčila rameny.
„Někde v České republice, hádám.“
„Ty jo, fakt? To jsem teda nečekal, když z Berlína jedeme do Prahy!“ vyvalil na mě oči a po pár uplynulých vteřinách jsme se oba začali smát.
„Hele, vy dva! Buďte tam zticha, my chceme spát!“ ozval se najednou Jeffrey. Přiložila jsem si ke rtům ukazováček a Scott přikývnul. Ukázala jsem mu, ať jde za mnou a on mě následoval. Na prstech jsem začala odpočítávat.
Tři… dva… jedna…
A oba jsme odtáhli závěsy u tří obsazených postelí.
„Vstávat a cvičit!“ zahlásil Scott a mně do tváře udeřil polštář.
„Tak to jsme si nedomluvili!“ varovala jsem Phillipa a hodila po něm polštář zpátky, což se zvrhlo v nečekanou polštářovou bitvu. Připadala jsem si jako malé dítě. Šťastné malé dítě momentálně majíc všechno, co potřebuje k životu – hračky a někoho, s kým si hrát.
„Jak malí parchanti!“ objevila se zpoza postelí Hvízdalova černovlasá, rozcuchaná hlava.
„Neříkej dvakrát,“ mrštila jsem po něm jednu z provizorních měkkých zbraní a on se k nám bez rozmýšlení připojil. Bylo to všichni proti všem, ale netrvalo dlouho a já ležela na podlaze autobusu a nade mnou se tyčil sám Hvízdal s napřaženým polštářem, který třímal v jeho potetované levé ruce.
Díval se mi upřeně do očí a já přemýšlela, co se mu asi může honit hlavou. Okolo nás zuřila bitva a nemyslím si, že by si nás někdo vůbec všimnul.
„Mám zase čekat nějaké nadávky?“ zvedla jsem varovně obočí. Z jeho tváře vymizel jakýkoli dětsky nadšený bojový výraz a nahradila ho pro něj tak typická neprostupná maska. Uvědomila jsem si, že jsem to asi přehnala.
„Přibližně za deset minut budeme na místě,“ promluvil do mikrofonu jeden z řidičů a bitva ustala. Hvízdal ze mě slezl a bez jakéhokoli slova si odešel sednout zpátky dopředu, kde po zbytek cesty střídavě sledoval cestu a odepisoval fanouškům na Twitteru.
„Dobré ráno, já se jmenuji Libor Brázda a jsem tady jménem nejposlouchanějšího rádia v ČR, Svět 1, které jak jistě víte, zaštiťuje celý váš pobyt v republice,“ představil se nám sympatický blonďatý muž přibližně v našem věku, když jsme všichni vylezli z tour busu ven.
„Budu po celou dobu s vámi, takže kdybyste cokoli potřebovali, stačí říct,“ usmál se poté, co si s námi všemi stisknul ruku.
„Kufry vám autobus odveze na hotel, a my můžeme pokračovat na místo určení. Za rohem na nás čeká minibus. Režisér Fred Berry a ostatní už tam na nás čekají,“ pokračoval v informování Libor, my si vzali osobní věci a spolu s ním došli k minibusu.
Netrvalo dlouho a ocitli jsme se před moderní vilou. Parkoviště před domem bylo plné různých aut a všude okolo se motali lidé ze štábu. Před plotem stálo dokonce několik fotografů, kteří i přes snahu utajit místo natáčení nového klipu, zjistili, že se jedná o prázdninové sídlo režiséra.
„Vítám vás tady!“ přiběhnul zevnitř muž, kterému nemohlo být o moc víc než tomu nejstaršímu z naší bandy. Široký, upřímný úsměv o něm hodně vypovídal. A když se o chvíli později naskytla šance chvíli s ním mluvit, uznala jsem, že tentokrát první dojem nezklamal. Byl přesně takový, jaký se jevil.
„Poprosím všechny, aby se shromáždili v obýváku. Vejdete dovnitř, v chodbě zahnete otevřenými dveřmi doleva a jste tam. Já dorazím za chvíli, ještě si musím promluvit s kameramanem,“ nasměroval nás a my ho poslechli. Zatím nikdo moc nemluvil. Ani jeden z nás se moc nevyspal a bylo to na nás určitě poznat. Proto každý přijal nabízenou kávu nebo jeden ze dvou typů energetických drinků. Posadila jsem se vedle Scotta a Fred opravdu za chvíli přiběhl. Z něj oproti nám doslova vyzařovala energie.
„Takže… Jsem moc rád, že jste tady. Scénář s vámi projedou asistenti mezitím, co se budete převlékat a pak bude nutné udělat make-up. Můžeme začít?“ vysvětlil nám Fred. Za celou dobu se ani jednou nepřestal usmívat. Toho člověka nejde nemít rád.
„OK. Takže kluci mají místnost přímo tamhle,“ ukázal na protější dveře. „Oblečení, make-up, ale vy ještě klidně seďte, já vám pak řeknu. V kuchyni je připravené jídlo, pití. Charlesi, ty se jdi připravit jako první. Colette, na tebe čeká Daniel nahoře, první dveře vpravo. Až budete hotoví, sejdeme se zase tady, ano?“ rozdělil poslední pokyny a my se odebrali tam, kam nás Fred poslal.
Vyšlapala jsem schody do poschodí a nahlédla do pootevřených dveří. Z moderně zařízené pracovny se ozývalo poslední album Tough Improvisation a tak jsem zaklepala.
„Ty budeš Colette,“ objevil se za mnou muž oblečený do černých riflí a košile stejné barvy s vyhrnutými rukávy. Díky jeho ostře řezaným rysům, blonďatým, schválně rozcuchaným vlasům si člověk musel myslet, že je mu sotva třicet.
„To jsem,“ přikývla jsem a stiskla nabízenou ruku.
„Daniel Holden, moc mě těší,“ představil se a se pustil do přebírání hromady oblečení na bílém koženém gauči. O pár minut později se k nám připojil Wilson se scénářem v ruce.
„Dane, točíme teda tu druhou verzi, že jo?“ zeptal se Wilson.
„Jo, ta první padla.“
„Moment, jaká druhá verze?“ pozvedla jsem obočí.
„No, kluci před pár dny volali a změnili to. Fred z toho moc nadšený nebyl,“ vzhlédl od oblečení Daniel. To jako změnili něco kvůli mně?! Tak proč mě do toho videa obsazovali, když museli měnit scénář? To si jako myslí, že tu původní verzi nezvládnu nebo co?
Zuřila jsem. Vyběhla jsem z pokoje a během pár vteřin jsem vrazila do pokoje, kde se připravoval Hvízdal. Zrovna si přes hlavu přetahoval modré tričko s krátkým rukávem.
„Co se děje?“ nechápal.
„Proč jste kvůli mně změnili verzi klipu? To si myslíte, že to nezvládnu?! Tak proč jste mě do toho vůbec tahali, když na to podle vás nestačím?“
„Colette, uklidni se. Mysleli jsme, že to takhle bude lepší,“ odpověděl rozvážně a stáhnul si tričko dolů.
„O co jde?“ vešel dovnitř Fred.
„Já mám na to, aby se natočila první verze klipu!“ zkřížila jsem si uraženě ruce na prsou.
„Charlesi, já osobně jsem taky vždycky byl pro tu první verzi. Takže se omlouvám, ale já se stavím na stranu tady Colette,“ objal mě okolo ramen a Hvízdal pokrčil rameny.
„Jak chcete,“ prohlásil nakonec a kluci, kteří poslouchali za dveřmi, začali povykovat.
„Vy dva se teď běžte připravit. Začneme se scénou, kde je Charles v ložnici, pak scéna s Colette v pracovně tady dole. Všechno kromě vás je připravené. Tak šup!“ rozehnal nás a já vyběhla schody nahoru.
„První verze?“ odhadl správně Daniel. Zakývala jsem hlavou a Wilson spiklenecky začal tleskat rukama.
„Dobře, musíme hned začít. Takže, obleč se do tohohle. Pak ti něco musíme udělat s vlasy a nakonec make-up,“ pustili se do své práce a já je pozorně poslouchala.
Když jsem scházela dolů v botách na vysokém podpatku, nalíčená, s natočenými vlasy, oblečená do zlatého topu a černých úzkých džínů, dole už se natáčelo. Abych nevlezla do záběru, jsem se raději posadila na jeden z horních schodů a sledovala, co se dělo dole.
Právě točili Hvízdala, jak sedí na gauči a v rukou drží nějaký rámeček. Odněkud si ke mně přisedl Phillip a dívali jsme se spolu.
„Sluší ti to,“ pochválil mi můj vylepšený vzhled a já se usmála.
„Děkuju. Phillipe, jak vlastně vypadá ta první verze videa? Nějak jsme se k tomu vůbec nedostali. V podstatě jste mi nic neřekli ani o té druhé.“
„Ta druhá se nikomu nelíbila, prostě to nebylo ono. Ale všichni jsme s tím souhlasili, protože jsme nevěděli, jak bys reagovala ty. A v tý první jde o to, že se dva lidé rozešli kvůli tomu, že ten kluk, Charles, řekl něco ošklivýho tý holce. A dal by cokoli za to, aby mohl vrátit zpátky to, co jí, teda tobě, řekl. Pak se bude natáčet scéna, kde jsi jenom ty, jak pracuješ, snažíš se nemyslet na to, co se stalo. Pak se budete muset převlíct, ty přemalovat, a natočí jakoby Charlesovu vzpomínku, když jste ještě byli spolu…“
Lituje, jak jí něco řekl? Chtěl by to vrátit? Kdybych nevěděla, že ta písnička byla napsaná mnohem dřív, než jsme se s Hvízdalem vůbec potkali, uvažovala bych nad tím, jestli tím nechce něco říct.
„A vlastně se střídají scény, jak on na tebe vzpomíná, jak v obýváku hraje kapela a vzpomínky, co jste spolu zažili, budou černobílý.“
Jsem já to ale husa blbá! A můžu si za to sama, nadávala jsem si v duchu. Že jsi mermomocí chtěla první verzi, pako jedno!
„Tak jo, hotovo. Kde mám Colette?“ rozhlížel se Fred a já se ozvala. Během necelých čtyřiceti minut byla část klipu se mnou natočená a mě s Hvízdalem poslali se převléct. A abych toho nelitovala málo, oblékli mě do pánské kostkované košile, což byl jediný kus oblečení větší než spodní prádlo.
V ložnici, kam mě poslali, nikdo nebyl. Došla jsem k oknu a jen tak se dívala ven, odkud byl nádherný výhled na Prahu. Najednou jsem za sebou uslyšela pomalu se blížící kroky tlumené měkkým kobercem. Otočila jsem se a musela jsem se ovládnout, aby se nic neříkající výraz na mé tváři nezměnil. O kousek za mnou stál Hvízdal v černých značkových teplácích. Nešlo si nevšimnout jeho vypracované postavy, ale hlavně dalšího tetování, které se mu táhlo po celém pravém boku zpoza kalhot.
„Mám se tě zeptat, jestli u sebe máš mobil. Prý ho budeš potřebovat,“ promluvil tiše.
„Leda že bych ho měla schovaný v kalhotkách..."
Hvízdal se podíval na mou spodní polovinu. Vůl, usoudila jsem.
„A to vážně nemám!“ pokrčila jsem rameny tak, že se košile díky tomu pohybu vyhrnula nahoru a spadla zase na své původní místo. Ignorovala jsem Hvízdalův pohled.
„Mám tu jedině svůj,“ podal mi ho a já si ho od něj vzala.
„Dobře, jste tu oba dva. Takže půjde o tohle. Colette bude sedět na posteli a telefonovat. Charlesi, ty bude sedět v tomhle křesle, dívat se na ní a usmívat se. Jednoduché jako facka. Můžeme začít?“ vešel dovnitř Fred a my oba přikývli. Triviální scéna byla ale natočena až na čtvrtý pokus. Poprvé nebylo vhodné světlo, podruhé jsem to nevydržela a začala se smát Hvízdalovu výrazu a na potřetí mi začal v ruce vyzvánět iPhone zrovna když jsem předstírala, že s někým po telefonu mluvím.
Po obědě, natočení části klipu, kde se s mým naoko přítelem hádáme a všech scén s celou kapelou, včetně té, jak sedíme v obývacím pokoji, bavíme se, popíjíme a my se k sobě s Hvízdalem po celou dobu máme, mě s Charlesem poslali naposledy se převléct. Vyžehlili mi vlasy, předělali make-up, navlékli mě do riflí, béžových kozaček, černého trička a béžového svetříku, a poslali mě do minibusu, v němž jsme přijeli. Čekalo nás posledních pár scén, a jak jsem slyšela, ty se měly natáčet v centru Prahy. Za pár minut si ke mně dozadu přisedl Hvízdal v riflích a černé kožené bundě, z níž mu vykukovala kapuce šedé mikiny.
Trvalo přes půl hodiny, než jsme vystoupili z vozidla ven a došli jsme na Karlův most.
„Páni,“ neubránila jsem se zapísknutí. Obdivně jsem se zastavila na úpatí mostu a rozhlédla se. Ostatní pokračovali dál.
„Colette, pojď,“ otočil se na mně Hvízdal a já k němu doběhla.
„Asi jsem se do toho města zamilovala,“ připustila jsem a neustále se dívala kolem.
„Tak to počkej, až budeme na Hradě,“ zastavil se a já ho následovala.
„Tamhle,“ postavil se těsně za mě a ukázal směrem k uskupení osvětlených budov. „A celé tamto, to jsou Hradčany.“
„Ty už jsi tu byl, viď?“ zeptala jsem se ho.
„Dvakrát jsme tu s klukama hráli, jednou jsme přes Prahu jeli, tak jsme prošli pár památek a loni jsem tu byl na dovolené s Adrienem, toho už znáš. Z letiště ten první den. Ale když jsem tu byl poprvé, reagoval jsem přesně jako ty. Něco s takovouhle atmosférou jen tak nenajdeš,“ rozpovídal se a já přikývla. Měl pravdu, něco podobného jsem ještě nikdy neviděla.
Když jsme se otočili, že budeme pokračovat v cestě za Fredem, všimli jsme si, že stojí za kameramanem, který nás celou tu dobu natáčel. Fred na sebe upozorňoval neustálým skákáním a signalizoval, abychom se chytili za ruce a šli směrem k němu. Hvízdal pochopil, co po nás režisér chtěl mnohem rychleji než já a tak propletl prsty mezi těmi mými a vykročil. Abychom nemuseli záběr opakovat, snažila jsem se vžít do role zamilované holky co nejvíc.
Pro natočení konečné scény jsme se odebrali na Pražský hrad, kde už na nás čekali kluci z kapely. Prý si nechtěli nechat ujít výhled na Prahu. Jasně...
Fred udělil pokyny k poslednímu šotu a nasměroval nás na nové zámecké schody. Klapka padla a my s Charlesem vešli do záběru. Měl ruku omotanou okolo mého pasu, já okolo jeho. A přesně když Fred lusknul prsty, vymanila jsem se z Hvízdalova sevření a skočila mu na záda. Opatrně jsme v téhle pozici sešli tři schody. Po dalším lusknutí jsem seskočila dolů a jako malá holka doběhla k nejbližší svítící lampě. Pomalu ke mně došel s rukama v kapsách od kalhot a chvíli se na mě jen tak díval. Sledovala jsem, jak zvedá ruku směrem k mé tváři. Cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce.
Přejel palcem po mých rtech a já zvedla hlavu tak, abych viděla do těch jeho černočerných očí. Skousla jsem si spodní ret.
Nad námi proletěl pták.
Rukou zajel do mých povlávajících vlasů.
Z větví přepadlých přes protější zeď se díky větru vzneslo pár listů, které dolétly až na nás.
A pak mně políbil……