Comme des enfants XI.

Pozorovala jsem Nikol, jak se baví s Jakubem. Byla přirozená, což v překladu znamená ironická, cynická, uštěpačná a hlavně jedovatá. Hodně se smála a píchala prstem do různých částí jeho těla. Kromě ostře růžových plavek, dlouhého černého tílka s hlubokými výkroji a pilotek na sobě nic neměla. Přesto vypadala líp než většina holek z plakátů, byla totiž sama sebou, pořád mokré vlasy si po Jakubově příchodu stáhla do neuspořádaného chumlu, zuby se jí bělaly v kontrastu s opáleným obličejem. Pila radlera přímo z lahve, stejně jako Jakub. Znali se, co jsem si pamatovala, chodil k nám domů pravidelně, když byli oba na gymplu a našel si na ni čas, i když pak už na gympl nechodil. Netušila jsem, jestli spolu chodí, spí nebo jenom kamarádí. Možná v tom v jejich pojetí nebyl žádný rozdíl. Hodili by se k sobě, to jim říkal každý, kdo je někdy viděl. On byl vysoký, hezký a hlavně potetovaný. Nevím, kdy začal, ale na obou jeho rukou bylo snad nemožné najít bílé místo, teda ne, že bych se o to někdy pokoušela. Vyhovovalo mi líně polehávat na lehátku v bazénu a pozorovat starší sestru, jak se baví. Občas ke mně něco prohodili, ale vystačili si sami, vždycky. I když teď mě ani jeden nebral za nezvaného hosta, jako když jsem byla malá.
„Chceš něco přinést?“ zeptala se ochotně sestra.
„Cuba libre!“ křikla jsem za ní. Nevěřícně se otočila.
„A můžeš vůbec pít, když ti ještě nebylo osmnáct?“ zdůraznila schválně, že narozeniny mám až za pár dní.
„Mám tady přece dospělý dozor.“ Prskla jsem po ní a ona se podívala po Jakubovi a letmo prohodila: „Dívej, jak je ten spratek drzý.“ Oba se rozesmáli.
„Tak co Nino, jak bylo?“ zeptal se po chvilce Jakub. Měl hodně hluboký hlas, kdysi jsem byla do jeho hlasu zamilovaná.
„Reykjavík je fajn, ale dva měsíce stačily.“
„No jo, dík za pohled.“ Poděkoval, jenom jsem pokrčila rameny, že žádný problém.
„Vidíš, ještě jsi mi o tom nic moc neříkala, tak povídej...“ pobídla mě sestra, která se posadila na okraj bazénu, do ruky mi vrazila drink a dva další postavila vedle sebe. Chtě nechtě jsem musela začít.


„Co to děláš?“ křikla jsem po Nině, když začala roztahovat závěsy, které bránily protivnému slunci, aby na mě svítilo. Rukou jsem si stínila obličej, aby to nebylo tak otravné.
„Vstávej, pojedeme po vinařských stezkách.“
„Co?“ nechápala jsem.
„Pojedeme se na kole projet po vinařských stezkách.“ Zopakovala. Stejně jsem to moc nepobírala. Prostě se pojedeme projet na kole po vinařských stezkách, jasně. Ani se nezeptala, jestli chci. Dobře, no, očividně chci.
„Uděláš mi kafe?“ škemrala jsem.
„Jo, ale hni sebou.“ Tak jsem sebou teda hnula, radši. Ještě by na mě začala ječet. Ranní hygiena byla nezbytná. Koukla jsem se na hodinky a nestačila se divit. Sedm?! Zbláznilo se to dítě?! No jasně, chce mě zničit a veškerý majetek shrábnout sama. Tiše jsem se zasmála, svým nápadům a taky tomu, že včera jsme to s Kubou protáhli, spala jsem přesně tři a půl hodiny. Natřela jsem se opalovacím krémem, natáhla na sebe zelené tričko s límečkem, černé krátké kraťase z měkké látky, řasy jsem si přetřela řasenkou a byla hotová. Jen najít boty a vzpomenout si, kde je kolo. A to rychle, ať není křik.

Výlet probíhal kupodivu celkem fajn, i když po zdolání už několikátého kopce jsem se vzmohla jenom na zakvílení: „Mám hlad a žízeň.“ Podívala jsem se na hodinky, bylo půl jedné a absolutně jsem netušila, kde vůbec jsme. Podle výrazu to netušila ani sestra. Sledovaly jsme totiž nějaké pitomé šipky a netušily, kam nás dovedou. Omyl, já to nevěděla a moje sportem moc nepoznamenané tělo už vůbec ne. Jediným pozitivem byl vrchní díl plavek, který jsem si prozíravě vzala a nemusela se teď potit prý v cyklo tričku, které měla sestra. Pohledy lidí, kteří nás míjeli, nebo předjížděli, mi byly jedno. Klidně se koukněte. Funěla jsem jako prase před porážkou, když utíká řezníkovi.
„Dívej, tamhle je šipka! Centrum- 500 metrů.“ Upozornila jsem a vypadala se po té šipce, která slibovala centrum. V centru by měl být nějaký obchod. Ne by měl, ale musel tam být! A naštěstí byl, večerka ve stylu máme všechno, tedy od hřebíků po zmrzlinu. Z chladícího boxu jsem si vytáhla plechovku piva a koly. Sestra vzala ještě velkou petku s vodou.
„Dáme si zmrzlinu?“ zeptala se sestra, jako by nevěděla, že já si rozhodně dám.
„Jo.“ Kývla jsem. „Hmmm, dám si jeden kopeček té oranžové a dva kopečky šmoulové.“ Poručila jsem si. Kluk, kterého bych tipovala tak na šestnáct, sedmnáct zvedl oči z mých prsou, krytých jenom neonově růžovou látkou a s nevěřícným výrazem zopakoval: „Šmoulové?“
„Jo, šmoulové, taková ta modrá, tady, dva kopečky,“ ukázala jsem mu dva prsty. „A jeden kopec té oranžové zmrzliny,“ pomáhala jsem si znovu jedním prstem, jako s debilem, ach jo. Ségra se začala strašně smát a smáli se i dva kluci za námi. Hošík za pultem byl celý rudý, špatně nám namarkoval, nebo spíš skoro vůbec nenamarkoval, co měl.
„Proč sis vůbec dávala šmoulovou?“ nechápala sestra, když jsme před tímhle superobchodem lízala každá svou zmrzlinu.
„Protože v ní cítím rum.“ Uzemnila jsem ji. Nebudu se jí svěřovat, že šmoulová je nejlepší, že jo. Ti dva, co stáli za náma v řadě se mezitím posadili opodál a nepokrytě čuměli.
„Vy jste ještě neobědvali?“ křikla jsem po nich, když jejich pohledy byly hodně okaté a nepříjemné. Oba jenom nechápavě kývali hlavou, asi v gestu, že oběd už měli.
„Tak proč tak hladově čumíte, když už jste jedli. Snad nechcete nášup?!“ Na sestru už to bylo moc a smála se tak vehementně, až se její zmrzlina rozplácla na vyhřátý beton. Zakroutila jsem nad tím nemehlem hlavou a namířila na ni prst.
„Ale pro novou si jdeš už sama, nebo by ten chlapec vevnitř brzo zkrachoval.“
„Já už snad další ani nechci...“ vykrucovala se, jasně, nechtěla přijít o show. Jenže chlapec si vylezl ven zakouřit. V tu ránu jsem dostala chuť na cigaretu taky. Podle bílého filtru bylo poznat, že v ruce nedrží žádné šméčko, takže jsem vstala a šla za ním. Nenápadně začal ustupovat dovnitř. V očích hanbu.
„Ahoj, nemáš náhodou cigáro navíc, prosím?“ somrovala jsem.
„J-j-jo.“ Koktal.
„A nemohla bych ho dostat já?“ mrkla jsem na něj. Třásly se mu ruce, když ze zástěry vytahoval krabičku a nabídl mi. Jednu cigaretu jsem si vytáhla a strčila si ji do koutku.
„A připálíš mi ještě? Slibuju, že už pak nebudu otravovat.“ Vytáhl ještě zapalovač a já lačně nasála nikotin, dehet a všechnu tu sračku, co se schovávala v bílé tubičce.
„Neotravuješ.“ Odvážil se promluvit jedním slovem.
„To jsem ráda, protože, kdybys byl tak hodný a řekl mi, kde se tady dají najít nějaké, no, ničí meruňky, tak by ti byla víc než vděčná.“ Usmála jsem se a znovu si potáhla. Kluk se osmělil, vysvětlil mi zhruba cestu. Poděkovala jsem mu, sesbírala plechovky, vhodila je do vaku na rámu kola, pobídla sestru, zamávala těm dvěma klukům, kteří udiveně pozorovali, jak chlapci z večerky posílám vzdušnou pusu a volám, že se brzo uvidíme. Se sestrou jsme se tomu smály ještě celou cestu domů. Tedy po tom, co jsme obraly něčí strom, na kterém se krásně oranžověly meruňky. S pivem ideální kombinace, mňam.