Zamilovanost

Zamilovanost

Když jsem u nás ve škole začínala fotit, posílali mě na různé akce jen, aby byla činnost fakult vidět. A tak jsem se jednou ocitla na vědecké radě před zraky desítek stárnoucích důstojných pánů. Vše probíhalo dobře až do chvíle než jsem o cosi zakopla a na někoho upadla. Fotoaparát vletěl pod stůl, kde se pro něj vrhli dva muži a přitom se srazili hlavami, vznikl zmatek, který jsem využila a zmizela z místnosti.
Trapas, ale právě tato příhoda se stala impulsem vyslat mě na letiště do Mošnova pro nějaké výukové materiály. Tam jsem se seznámila s pohledným pilotem, který se stal mým přítelem pro příští dobu.
Petr byl krasavec, někdy jsme spolu jezdili autobusem a mi se zdálo, že mě pozoruje. Stál docela vzadu a svlékal mě očima.
Po několika náhodných setkáních v MHD, kdy mi vyprávěl vtipy, za mnou vystoupil a vzal mě za ruku. Stáli jsme, dívali se na sebe a já hledala v jeho očích něco, čím bych ospravedlnila to, co jsem chtěla udělat. Ale viděla jsem jen ty modré veselé panenky upřené na mě, jemný úsměv a cítila naléhavou ruku. bylo to tak příjemné. Protože jsem měla svůj byt, pozvala jsem ho k sobě.
Z toho večera si moc nepamatuji. Druhý den ráno jsem vstala, přistoupila k zrcadlu a pozorovala svůj obličej a krk. Přivřela oči a cítila na místech kam jsem se dříve dívala opět jeho rty. Zastyděla jsem se nad přívalem touhy a rychle vstoupila do koupelny, pustila sprchu a smývala ze sebe předešlou noc.
To, co pak přišlo se nepodobalo ničemu, co jsem dosud znala, trvalo několik měsíců, ale v době mé největší zamilovanosti začal jeho žár pohasínat.
A přece mě ještě jednou pozval fotit nějaký seminář, čekal u vchodu do místnosti a byl něžný, objal mě majetnicky kolem ramen a odvedl ke stolu, kde mě představil přátelům. Necítila jsem se moc dobře, ani potom, když mě v zahradě pod stromem líbal. Všechno krásné se sice na krátký čas vrátilo, jenže já už byla ostražitá.
A skutečně, pak začaly zase schůze a kamarádi a dlouhé noční směny.. Jeho důvěrnosti už nebyly tak příjemné, přišla i žárlivost, křik a hádky. Strašně to bolelo, byla jsem zoufalá a šíleně nešťastná a právě tehdy jsem poznala staršího pána, který se mi smál, když říkal: „Některé lásky jen hodně slibují“.
Podívala jsem se na sebe očima kolegů a musela se taky usmát,
„Co čekám? A chci to tak?“.