I can wait forever - Miss wet T-shirt

Nad námi proletěl pták.
Rukou zajel do mých povlávajících vlasů.
Z větví přepadlých přes protější zeď se díky větru vzneslo pár listů, které dolétly až na nás.
A pak mně políbil……


***

Trvalo to dlouho, než se odněkud z dáli ozval Fredův hlas.
Bylo to divné. Celá ta situace. Připadalo mi to jako v nějakém špatném, béčkovém filmu. Tohle byl přece Hvízdal, člověk, proti němuž jsem byla už nějakou tu dobu pořádně vysazená. Arogantní frajírek. Alespoň jsem ho za něj celkem dlouho měla. Ale především to byl někdo, kdo mě v průběhu jedné hodiny pojmenoval tolika nadávkami, že bych je nestačila spočítat na prstech všech končetin. A teď má ruku v mých vlasech, druhou omotanou okolo mého pasu a co víc, a to především, své rty na těch mých.
Nejparadoxnější na tom všem asi bylo, že jsem ho nepřestala líbat já, ale to on se ode mě odtáhnul. Ať to bylo způsobeno čímkoli, nemohla jsem se na něj ani podívat. Vymanila jsem se z jeho sevření, nechala ho tam stát a sama jsem se vydala zpátky k režisérovi a zbytku kapely.
Během cesty na hotel a pár desítkách minut, než jsem se dostala do postele, jsem sama sebe stihla přesvědčit, že se nic nestalo.
Ráno jsem se probudila přesně včas, abych ze sebe stihla udělat člověka a v přízemí vešla do jídelny přesně ve chvíli, kdy ještě byla poloprázdná. Rozhlédla jsem se a pohled mi spočinul na Scottovi. Seděl u stolu sám a tak jsem se k němu vydala. Po cestě jsem si ze švédských stolů vzala hrnek s kafem a nějaký jogurt.
„Ahoj, můžu si přisednout?“
Vzhlédnul a já měla na zlomek vteřiny možnost vidět jeho jakýmsi způsobem utrápený výraz. Ten se ale změnil, jakmile mě uviděl. Přikývnul.
„Co ten obličej? Před námi je den volna a není ani tak brzo, takže netuším, proč bys momentálně neměl mít dobrou náladu,“ upřela jsem na něj oči a on se pousmál.
„Včera jsem nějak nemohl spát, to je všechno. Proto jsem tady tak brzo,“ podíval se na hodinky a zakroutil hlavou.
„No jo, vlastně. Já zapomněla, že nejsi ranní ptáče,“ otevřela jsem jogurt a nabrala si na okraj lžíce.
„To jo. Ale ať jsem vstával jakkoli pozdě, když jsme byli spolu, ležela jsi vedle mě. S knížkou, telefonem, nebo jsi na mě celou dobu jenom koukala, při čemž mimochodem nešlo spát. Vždycky jsi tam byla, ať se dělo cokoli.“
Vzhlédla jsem od plastového kelímku a nejistě se podívala na Scotta. Žmoulal mezi prsty rukáv svého černošedého pruhovaného svetru a sledoval před ním položený talíř s krajícem chleba se šunkou.
„Scotte, já si nemyslím, že je dobré, pro nás pro oba, o tom…“ začala jsem nejistě, ale on mě přerušil.
„Chybí mi to…“
„Tohle neříkej, prosím.“
„Co nemám říkat, Colette? To, co si myslím? To, co cítím? Asi si zapomněla jaký jsem,“ zadíval se na mě upřeně a pokračoval.
„To já prostě neumím, víš? Nedokážu neříkat pravdu, ať je jakákoli. A měla bys vědět ještě něco, Colette, když už jsme u toho. Když jsi tenkrát v pokoji mluvila o tom, že se k sobě neplánujeme vrátit…. Měla jsi na mysli jen sebe. Já totiž nikdy nic takového neřekl…..“ zvedl se a odešel.
Dívala jsem se za ním ještě hodně dlouho. Ve dveřích, z nichž Scott vyšel, se objevil pořád rozespalý Phillip. Když mě uviděl, zamířil rovnou ke mně.
„Tebe jsem tu nečekal tak brzo,“ divil se. Pokrčila jsem rameny.
„Budeš ten jogurt jíst, nemluvo? Nějak se v tom rýpeš,“ snažil se navázat řeč.
„Ne, klidně si ho vezmi. Nějak mě přešla chuť,“ odstrčila jsem jahodovou Jogobellu směrem k němu. Opřela jsem se o opěradlo židle, složila si ruce na prsou a hlasitě vydechla.
„Děje se něco, Colette? Vypadáš nějak ustaraně,“ prohodil ledabyle Phillip mezi nabráním další lžičky a spolknutí jejího obsahu. Zakroutila jsem hlavou.
„Stalo se ti někdy, že sis nebyl jistý tím, cos právě dělal? Že by tě okolnosti donutily pochybovat o rozhodnutí, které sis myslel, že je správné, ale ono se začalo ukazovat, že zase až tak správné nebylo?“ pozvedla jsem obočí a trpělivě vyčkávala jeho odpověď. Nakrčil čelo a na chvíli se zamyslel. Vypadal trochu vtipně. Ale byl to Phillip, věděla jsem, že z něj nic vtipného nevyleze. Ne ve chvíli, kdy v jeho blízkosti sedí někdo, kdo má problém. To už jsem se za tu chvíli strávenou ve společnosti členů Tough Improvisation naučila. Každý byl jiný. Každý z nich měl odlišné vlastnosti, charakter. A to se mi na nich líbilo. Ano, byla jsem ve společnosti pěti mužů, ale nikdy mě to nenutilo cítit se špatně. A když ano, vždy se našel někdo, kdo si mé přítomnosti byl vědom a situaci zachránil.
„Víš, spíš bych to řekl takhle. Nikdy jsem si nebyl jistý tím, co dělám a už vůbec ne tím, jestli dělám správnou věc. Ale můj táta mi vždycky říkal, že život stojí za nic, když člověk nevyužije šancí, kterých se mu dostává. A má pravdu. Kdybych tenkrát nešel s klukama do založení kapely, pravděpodobně bych teď seděl někde v Mekáči a i nadále přijímal a vyřizoval objednávky, po případě bych se naštval a možná se přihlásil na vejšku. Nebo v případě mojí bejvalky, kdybych se nerozhoupal a nerozešel se s ní, pořád bych byl tam, kde jsme byli. Tudíž v takový tý fázi vztahu, kdy už jste si na sebe zvykli, už k sobě nic necítíte, ale nechcete se rozejít, protože vám vyhovuje všem říkat, že jste zadaní. Vlastně nevím, proč jsem se tomu rozchodu vyhýbal. Byl to vztah o ničem. Asi jsem jí nikdy ani nemiloval. Nevím. Jenže nikdo z nás nikdy nebude vědět, jak to skončí. A nejvtipnější na tom asi je to, že kdybychom to něco neudělali, litovali bychom toho. Stejně, jako ve většině případů nakonec lituješ toho, co jsi udělal. Takže pokud se s tím nesmíříš, nevyrovnáš, lítost přijde tak i tak. Takže hlavu vzhůru,“ mrknul na mě a já se usmála.
„Ty asi budeš v kapele ten, co uděluje užitečná životní moudra, viď?“
„No, on se mě na ně nikdo neptá. Ale kdykoli bys něco potřebovala, víš, kde mě najít. Ta role pozorného posluchače a poradce mě baví.“
„Beru na vědomí. A děkuju.“
„Není vůbec zač. Jak říkám, kdykoli, kdekoli.“
Chvíli jsme jen tak seděli a přemýšleli. A pak mi Phillip položil jednu zásadní otázku.
„Ty lituješ toho, že ses k nám přidala?“
Když to řekl takhle, vyznělo to špatně.
„Ne, tak to není. Já nelituju toho, že s vámi pracuju. Jsem s vámi ráda. Jenom je toho na mě nějak moc a já si budu muset pár věcí pořádně srovnat v hlavě. Což bude asi to nejtěžší, protože tím možná způsobím nejeden zmatek. Toho se bojím. Že bych tím mohla něco zkazit a to něco už potom nepůjde vzít zpátky. Proto se do toho nijak neženu.“
„Někdy se vzduch potřebuje pročistit, ať to udělá zmatek jakýkoli, Colette. Je to lepší, než se zaseknout v určité pozici a nepohnout se dál. Pak je to mnohem horší. I pád na hubu je pohybem kupředu.“
„Bojím se, jak to dopadne. Oddaluju to, jak můžu.“
„Ale přitom víš, že je to špatně. Já to chápu, taky jsem byl takový. A pak se něco změnilo. Vlastně, naší kapelou koluje jedna knížka, víš. Jednou jí Charles přitáhnul na zkoušku. O přestávce jsem se do ní začetl a dopadlo to tak, že jsem si jí od něj půjčil domů a během večera jí přečetl. Pak to kolovalo přes Scotta, tvého bráchu a Andrého zase zpátky k Charliemu. Asi to bude znít divně, když řeknu, že nás to změnilo. A naučilo, že občas je potřeba udělat krok do neznáma. Vždycky se objeví nějaká cesta.“
„Tajemství,“ přikývla jsem.
„Ty tu knihu znáš?“ divil se.
„Někdo má Bibli, já mám tohle. Neznělo to divně, když jsi řekl, že vás to změnilo. Já se po jejím dočtení začala na svět dívat jinak. Ačkoli se tím pořád nedokážu řídit čtyřiadvacet hodin denně. Občas si některé pasáže musím přečíst znovu, abych si připomněla, že něco dělám špatně.“
„To mi povídej. Hele, Colette, dneska chceme jít s klukama do města, půjdeš taky, že jo?“ zeptal se. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla. Bude lepší se tomu postavit čelem...
„Tak to jsem rád. Takže v deset, což je za necelou hodinu, před hotelem. Zatím se měj,“ zasunul za sebou židli a vydal se ke dveřím.
„A ničeho se neboj, jasné? Zvládneš všechno, co si zamaneš,“ usmál se na mě tím svým typickým úsměvem. Tak to už jsem dlouho neslyšela, přiznala jsem si a pomalu se vydala na svůj pokoj.
Po vyhlédnutí z okna to vypadalo, že nás čeká nádherný slunečný červnový den. Převlékla jsem si rifle za kraťasy, přidala bílé tílko a černou vestičku. Kvůli připojení se na internet a sledování ohlasů na fotky z posledních koncertů a Hvízdalova nově přidaného videa jsem zapomněla dívat se na hodinky a když jsem si uvědomila, že jsem slíbila účast na procházce městem, bylo devět padesát.
U dveří jsem si obula pohodlné sandálky a s kabelkou obtěžkanou svou digitální zrcadlovkou se rozběhla směrem k výtahům, kde jsem chytla Jeffreyho s Andrém a Phillipem. Ulevilo se mi, že nebudu celý den nosit pomyslnou nálepku člověka, který nechodí včas.
Jako poslední se došoural Hvízdal. Jeffrey si opět neodpustil poznámku o pozdním příchodu, ale Hvízdala to evidentně nijak nevzrušovalo. Zastrčil si ruce do tmavých tříčtvrťáků a vydal se směrem do centra. My ho poslušně následovali.
Už dopoledne bylo hrozné horko, takže když jsme po dvanácté hodině našli malou útulnou restauraci s nádherným výhledem, bylo rozhodnuto, kde se bude obědvat. Posedali jsme si okolo kulatého stolu venku na terase a mě nenapadlo nic lepšího, než vytáhnout svůj telefon, hodit update o volném dni na Twitter a začít natáčet další vlog. Slova se opět ujal Hvízdal.
„Nazdaar! Jak se daří? Právě jsme si vybrali, co si dáme k obědu v restauraci nazvané U Tri kouck...“
„Kámo, nechci ti kazit radost, ale myslím si, že takhle se to určitě nečte!“ začal se smát André.
„Ty umíš česky nebo co?“ otočil se na něj Hvízdal a párkrát komediantsky zamrkal.
„To ne, ale ty taky ne. Tak se zeptáme, schválně, tamhle jde servírka,“ ukázal bubeník na slečnu, které nemohlo být více jak dvacet, jež nám na podnose přinášela pití. Naštěstí pro nás jsme zjistili, že anglicky rozumí, ale i umí.
„Slečno, právě se hádáme, jak se správně řekne název téhle restaurace, pomůžete nám to rozlousknout?“ zeptal se Scott s okouzlujícím úsměvem na rtech.
„Jistě. Je to 'U Tří koček,'“ řekla a ještě přidala překlad do jednoho z našich dvou rodných jazyků. Hvízdal jí poděkoval a ona odešla.
„Vidíš? Pamatuju si, jak dlouho ses učil před minulým koncertem v tady v Praze říct: 'Děkuji, že jste přišli,' nebo jak to bylo,“ smál se Jeffrey a já stále natáčela. Po chvíli rekapitulování, co se dělo předchozí den, nám na stůl začali pokládat jídlo a já si všimla, že jsem jako jediná měla objednané normální jídlo. Teda pro mě normální. Těstoviny, kuřecí maso a sýrovou omáčku. Všichni ostatní měli na talíři sushi.
„Fuj, to vám jako chutná?!“ zakroutila jsem hlavou a přiblížila mobil tak, aby bylo jídlo na talíři před Scottem, který seděl po mé pravici, vidět co nejlépe.
„A tobě jako ne?“ ozval se Hvízdal.
„Ne!“
„Tady máš, papej. Hodná Colettka, otevři pusinku, ham,“ přibližoval Scott hůlky s uzeným lososem, který držel lepkavou rýži u sebe, směrem ke mně. Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde seděl Phillip. Vyslala jsem k němu prosebný pohled, ale on ho prach sprostě ignoroval. Pomoci se mi nedostávalo a všichni okolo se scénkou skvěle bavili. Kromě mě. Jestli jsem nějaké jídlo nesnášela, tak to bylo kromě žemlovky a rýžového nákypu právě sushi.
„Dej mi pokoj, Leroyi. A nezdrobňuj tak úchylně moje jméno. Slyšíš?! Dej to pryč!“ snažila jsem se, ale nic se nedělo. A tak mě nenapadlo nic lepšího, než vzít ze svého talíře omáčkou nepolitou špagetu a hodit ji po svém trýzniteli.
Což jsem zjistila, po pár vteřinách napjatého ticha, že jsem dělat neměla. Za chvíli totiž vzduchem lítaly kousky slepené rýže, lososa, mořských řas, kaviáru a těstovin nad celým naším stolem. A já, protože jsem nechtěla, aby o takovouhle přestřelku přišli fanoušci kluků, jsem mohla střílet a zároveň se bránit pouze jednou rukou. V té druhé jsem stále držela mobil a natáčela.
Ta šílená akce skončila tím, že nás nechali jídla zaplatit a vyhodili nás ven. Nedivili jsme se. Zbyl po nás bordel jako v tanku. A tak když jsme našli volný přístup k řece, kde nechodili skoro žádní lidé, přišlo nám to vhod. Zula jsem si boty a šla si ze svých nohou a rukou smýt zbytky rýže a omáčky. Nevšimla jsem si, že mě Hvízdal, který se jakýmsi záhadným způsobem nabídl, že mi vezme zrcadlovku a bude fotit, fotil zrovna mě. Je pravda, že jsem stála přímo proti slunci, po kolena ve vodě, a za mnou bylo nádherné panorama hlavního města České republiky. Ale mohl si to odpustit.
„A takhle to dopadá, když máte den volna a nenapadne vás nic lepšího, než po sobě házet v restauraci jídlo,“ ozval se Scottův hlas a já se otočila. Držel v ruce můj telefon, který jsem nechala ležet na své kabelce, a evidentně pokračoval v natáčení předchozího videa.
„Já si nezačala!“ ukázala jsem na něj. „Vidíš to? Mám tu hnusnou rybu snad i v podprsence!“
Koukla jsem se do výstřihu a vyndala si kus lososa zpoza černého krajkového spodního prádla.
Najednou jsem na odhaleném krku ucítila kapičku vody. Nevšímala jsem si toho.
„Ne? To tys po mně hodila tu špagetu! Já ti jenom nabízel, aby sis dala kousek z mého oběda. A tys ani neocenila tu ochotu a to, jak jsem hodnej!“
„Leda ve snu!“ odfrkla jsem si a pokračovala v sundávání zbytků jídla ze svých nohou a rukou.
„Colette? Jaká je ta voda?“ zeptal se Hvízdal a já viděla, jak schovává zrcadlovku do ochranného pouzdra a dává jí zpátky ke mně do kabelky.
„Celkem studená, proč?“
„No, že seš dost špinavá,“ přidal se Scott stojící opodál.
„Jo, úplně všude máš rýži. Ve vlasech dokonce nějaký kaviár,“ zapojil se do konverzace Jeffrey a přišel o trochu blíž.
„A čí to je asi vina, co?!“ zakroutila jsem hlavou a nabrala si do dlaně vodu, abych si umyla levou paži. Ale nestačila jsem se ani zvednout a všichni kromě Scotta, který to všechno natáčel, byli najednou u mně. Z úst mi vyletěla jedna jediná nadávka. Víc jsem jich nestihla, protože jsem v tu chvíli letěla vzduchem a pak se nade mnou uzavřela voda.
Vynořila jsem se na hladinu a zjistila, že se všichni do jednoho neskutečně řechtají. Stáli tam vyskládaní vedle sebe a já uvažovala, co bych jim mohla udělat. Měli mě v hrsti. Opět použili nějaké to jejich nenápadné gesto, kterého jsem si nevšimla, a následně jsem to pořádně schytala. Měli nade mnou početní i silovou převahu. Ale já se nevzdám. Já ne!
Z mého přemýšlení o pomstě mě vytrhnul blesk, který ozářil celou tu scénu, jako kdyby najednou někdo zapnul desítky reflektorů. A pak začal takový slejvák, že jsem klidně mohla jako dáma vylézt z vody a vypadala jsem naprosto stejně jako kluci, kteří stáli ve vodě sotva po kolena.
„Miss mokré tričko?“ prohodil pobaveně Hvízdal, když jsem kolem něj procházela. Strčila jsem do něj tak nečekaně a takovou silou, že spadl do vody na zadek a notnou chvíli na mě jen tak zíral. Začala jsem se smát a se mnou všichni ostatní. Výbuch smíchu přerušil Scott, ale netrvalo dlouho a ozval se další.
„Příště raději mlč, Charlie.....“