Řekni mi

Je to tady. Je 31. srpna a mé prázdniny končí, ale já si to stále neuvědomuji. Sice hudba v mých sluchátkách se mě snaží rozptýlit a letušky jsou ke mně vstřícné, avšak mé myšlenky jsou stále u St. Tropez a mého krásného léta.
Začalo to úspěšnou maturitou a přijetím na univerzitu. Za mé úspěchy mě rodiče odměnili prázdninovým pobytem v St. Tropez. Hned prvního července jsem nasedl do letadla a celý šťastný přemýšlel, co by mě mohlo potkat. A ať už mě osud mohl nadělit cokoliv, měl jsem jeden velký cíl. Půjčit si skútr. A samozřejmě si i zaflirtovat s krásnými Francouzkami.

Nice. Velké město a malé letiště. Překvapeně jsem zíral na všechno okolo mě. Ve Francii jsem byl jen jednou a to povinně kvůli škole, kde byla francouzština jedním z hlavních jazyků. Francouzštiny jsem se teda moc nebál, protože se domluvím se, i když mám nějaké nedostatky.

Jakmile jsem opustil halu, pohltilo mě vedro a já zalitoval, že jsem si nevzal krátké kalhoty. Navíc mě čekala dlouhá cesta vlakem a následně autobusem. Dvě a půl hodiny do mého cíle.

Horko, slunce plno lidí a půvabná Francie tak by se dala nazvat má cesta. Lidé přijíždějí a jej jich tu opravdu hodně, zatímco já tam stál jak ten vůl a beznadějně hledal ulici, kde se nacházelo moje letní bydlení. Všude byla spousta lidí a já tam beznadějně hledal ulici, kde se nacházelo mé bydlení. Naštěstí jsem si s sebou vzal mapu a za 10 minut dorazil k domu. Správce mi předal klíče a jako (typický Francouz si myslel, že budu dělat potíže.

Můj byt se nacházel ve druhém patře. Otočil jsem klíčkem v zámku a nestačil se ani divit. Někdo tam byl. Mladý muž o něco starší než já seděl u stolu a mazal si bagetu. Když mě uviděl, nadšeně se mi představil jako můj nový spolubydlící. Jmenoval se Gérárd. Nechápavě jsem mu vysvětlil, že jsem to vůbec nečekal a nikdo mi o tom nic neřekl. On jen mávl rukou a zamumlal něco ve smyslu, že se si zvyknu. Naštěstí jsme měli oddělené pokoje. Navíc krásný výhled na moře mi trochu dodal naději, že to tu nebude tak hrozné. Pak jsem zjistil něco málo o mém společníkovi. Gérárd byl v St. Tropez také na celé léto, akorát že za prací v jedné restauraci. Byl z Paříže a škola mu zaplatila cestu a rodiče byt. Také mi řekl, že tu je už podruhé a vyzná se tu. Byl mi sympatický a hned jsme si padli do oka a já mu o sobě také něco řekl.

Dny utíkaly a byl to týden, co jsem přijel. Gérárd zatím neměl moc času, ale dnes mě hodlal vzít do jednoho ze známých klubů a já se těšil jak malé dítě. Skútr jsem si ještě nepůjčil a zatím se jen sám poflakoval městem, které bylo přeplněné turisty. Také jsem párkrát vy
razil na pláž, kde to nebylo o moc lepší. Čert vzal den a já byl na cestě do klubu s Gérárdem, který mi popisoval, jak úžasný to tam je a kolik holek tam sbalím. Tím víc mi dával představu o tom, jaký bude náš večer. A taky, že byl super! Gérárda tam polovina znala. Hned u baru si omotal kolem prstu jednu blondýnu a na mě připadla její kamarádka. Celý večer jsme objednávali drinky, protančili a propili, že už ani nevím, jak jsme se z toho klubu k nám dostali.

Druhý den ráno mě čekalo překvapení. S ukrutnými bolestmi hlavy jsem se probudil a vedle mě spala ta holka ze včerejška. Ani ni nevím, jak se jmenovala. Pokoušel jsem se potichu vstát, abych ji nevzbudil, ale ta se probudila.
"Kde to jsem? A kdo jsi?!" překvapeně se na mě podívala.
"Marek a ty?"
"Ehmmmm… To je jedno" znejistila, načež se rychle se oblékla a zmizela z našeho bytu. Byl jsem tak překvapený a nečekal jsem to, takže jsem ani nezaregistroval Gérarda a jeho "dívku", která právě taky práskla dveřmi.
"Jaká byla noc?" zeptal se mě nadšeně s úsměvem na tváři Gérárd a nevypadal ani na to, že ho bolí hlava.
"Děláš si srandu? Bolí mě hlava jako nikdy! Nic si nepamatuju…"
"Na to si zvykneš." Zase ten jeho výrok…

Později se mi konečně naskytla příležitost si půjčit skútr a já hned vyrazil navštívit Gérárda. Zatím to byl jediný přítel, kterého jsem tady měl. Cesta k němu mi nezabrala ani pět minut, v klidu jsem zaparkoval a šel přímo do restaurace, kde jsem se na něj zeptal u obsluhy. Řekli mi, že je vzadu ve skladu, a tak jsem se za ním vydal. Ovšem v tu chvíli jsem nedával pozor, a když už jsem tam skoro byl, omylem jsem se srazil dívkou, která nesla hodně krabic.
"Moc se omlouvám, není ti nic?" okamžitě jsem jí pomohl. Byla to jedna z číšnic.
"No kdybys mi pomohl s těma krabicemi , tak by to bylo fajn."
Nezaváhal jsem a nabídl se, že jí to pomohu odnosit. Podivil jsem se nad tím, jak těžké to bylo a jak ji mohou nechat, aby to nosila sama. Když bylo všechno odnošené, pořádně jsem si ji prohlédl. Vysoká dívka s krásnými, dlouhými a hustými vlasy, které lemovaly oválný obličej s ještě hezčíma hnědýma očima . Působila kouzelně a já se neubránil úsměvu.
"Jsem Sophie," usmála se také a podala mi ruku. "Marek," chvíli jsme jen tak postávali, až se najednou vynořil od někudy Gérárd.
"Sophie! Kde jsi?! Zákazníci čekají! Jé ahoj Marku!"
"Nazdar, přišel jsem tě navštívit a náhodou a omylem jsem tady do Sophie narazil.."
"To je jí podobné!"
"Dej mi pokoj," zavrčela Sophie a odešla dorestaurace. Gérárd měl chvíli volno, a tak jsme si na chvíli sedli.
"Ta Sophie je kočka, co?" hned na mě vybalil a tím mě i překvapil.
"No já nevím… asi jo."
"Asi? Css ty nemáš styl chlapče!" zavrtěl hlavou s úsměvem a dál už se vedla naše konverzace nezajímavým směrem. Domů jsem dorazil až k večeru). Byl už jsem ve městě skoro 3 týdny a Sophie byla první dívka, na kterou jsem opravdu začal vážně myslet.

Další (vyzní spíše jako "ten stejný den") den bylo opravdu nádherně. Slunce zářilo o sto šest a já nadšeně vyskočil z postele. Chystal jsem se na pláž "Tahity", která byla vzdálená od St. Tropez necelých 12 km. Vzal jsem skútr a vyrazil. Gérárd neměl čas, a tak jsem to musel absolvovat sám, ale dozvěděl jsem se od něj, že tam jezdí většina obyvatel St.Tropez.

Moře bylo azurové a všude kolem mě byli olivovníky a oleandry. Když jsem dorazil na místo, nestačil jsem se divit. Pláž nebyla skoro vůbec plná a já nadšeně mohl v klidu přemýšlet, ale jen do té doby, než mě potkalo malé překvapení. Zrovna jsem šel kolem jednoho ručníku a omylem na něj šlápnul, když jsem se na něj podíval, uviděl jsem ji znova. Sophii.
"Že já mám takové štěstí" prohodil jsem s úsměvem a ona se na mě také usmála.
"Marku! To je náhoda. Tady je krásně viď?"
"Nádherně. Gérárd mi to tady poradil." Chvíli jsem postával, až mi nabídla, abych se vedle ní posadil.
"Říkal mi, že jste spolubydlící a ty jsi tu na celé léto."
"Je to tak! Tohle jsou moje prázdniny!" prohodil jsem energeticky a ona se znovu usmála. Ten její úsměv mě doháněl k šílenství. Celý den jsme si povídali. Řeknu vám, ještě nikdy s nikým se mi nepovídalo líp, než sní. Vyprávěla mi, jak ji otec donutil k tomu, aby pracovala v restauraci jeho známého a jak ji to strašně nebaví. Také jak její bratr měl autonehodu a jak nedávno dodělala školu. Byla v mém věku a já od ní nemohl odtrhnout oči. Bohužel už se blížilo k večeru, tak jsem nabídl, že ji svezu domů, protože sem dorazila autobusem.
Držela se mě, jako klíště společně jsme profičeli malebné cesty i silnice plné aut. Až jsme konečně byli v cíli před jejím domem a já zaváhal, jestli ji nemám ještě pozvat na jídlo. Jenže byla rychlejší a zeptala se mě, jestli bych zase neměl čas.
"Ovšem pro tebe kdykoliv!"
"Dobře tady máš můj telefon a třeba ve čtvrtek mi zavolej" mrkla na mě a odešla do svého bytu.
Jako omráčený jsem dojel až k nám a tam vše vylíčil Gérárdovi.
"Já si to hned myslel! Hele, mám skvělý nápad. Včera jsem potkal znovu tu kočku, jak jsem s ní byl i v tom baru. Mia, myslím, se jmenuje a já mám kámoše, co vlastní jachtu! Sophie od čtvrtka do neděle dostane volná a já též, tak bychom všichni mohli vyrazit, nemyslíš?" Navrhnul, což mě trochu zaskočilo, ale souhlasil jsem. Doufám, že Sophie bude taky.

Nedočkavostí jsem hořel, když jsem Sophii ve čtvrtek volal a sdělil jí Gérárdův plán. Taky ji to překvapilo, ale souhlasila. Gérárd říkal, že hned odpoledne bychom mohli vyrazit, a já jí nabídl, že ji svezu.

Jachta nebyla ani malá, ani velká, ale normální avšak za to luxusní. Měla tři ložnice, malou kuchyň s malým obývákem. Gérárd uměl jachtu řídit, a tak jsme vypluli mezi ostatní, kde lidé a celebrity tráví své léto. Na lodi jsme teda byli jenom já a Sophie a Gérárd s Miou. Všichni jsme si báječně rozuměli a ten blázen Gérárd dostal hned první večer nápad, že vyvoláme duchy lidí, kteří se utopili tady v moři. Neměl jsem tušení, jestli někdy v poslední době, ale určitě za ta století aspoň jeden člověk tady utonout musel. Jsem pro každou srandu, a tak, když byla tma, jsme vytáhli svíčku, Gérárd odněkud spirituální tabuli a začali jsme. Nejdříve se nic nedělo, až najednou Mia se začala třást a naříkat, že se bojí, zatímco Sophie byla naprosto v klidu. Byli jsme uvnitř jachty, a když Gérárd chtěl znamení, loď se celá rozhoupala a slyšeli jsme, jako by na horní palubě byla voda. Sophie se tam šla podívat, a když se po chvíli nevracela, Mia začala křičet, že chce pryč.

"Klid!! Jdu se po ní podívat!" řekl jsem a vyšel na palubu a snažil se Sophii najít, ale neviděl jsem ji. Celou loď jsem dvakrát obešel a prohledal, ale pořád nic, až jsem začal propadat panice.
"Sophie!!!" křičel jsem a náhle vyšel Gérárd s ještě více vyděšenou Miou
"Kde je?"
"Já nevím!" křičel jsem zoufale, a když jsem se otočil, uviděl jsem ji stát u zábradlí.
"Panebože! Sophie! Kde jsi byla?!"
"Co? Já byla celou dobu tady, vždyť se nic nedělo" pokrčila rameny. Nechápal jsem to, ale o to víc rád jsem byl, že se jí nic nestalo. Chytil jsem ji do náruče a vášnivě políbil. Nemohl jsem si nevšimnout, že má mokré vlasy, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. Oba jsme nakonec skončili v jedné z ložnic a to, co jsem prožil s ní, jsem neprožil s žádnou jinou. Ráno, když jsem se probudil, jsem byl rád, že vedle mě leží zrovna ona. Byla dokonalá, úžasná a krásná. Zamiloval jsem se do ní hned na první pohled. Ten večer, co se stalo na jachtě, jsem od Sophie vysvětlení už nikdy neslyšel a také nikdy nepochopil.

Zbytek léta jsme trávili jen spolu. Chodila do práce, anebo byla s semnou. Také jsme spolu zajeli do jiných vesniček a měst. I do Marseille, kde jsme byli celé dva dny. Jezdili jsme na skútru a její vlasy vlály Francouzským létem. Koupali jsme se spolu v moři a chodili na skvělé francouzské večeře. Jednou večer jsme prošli celé St. Tropez a já to kvůli její kráse ani skoro nevnímal. Podívali jsme se na místa, kde byl četník ze St.Tropez, a další známá místa jižní Francie. Nikým nerušeni jsme jako dva zamilovaní blázni trávili celý srpen. Ovšem každá pohádka nějak končí a ta naše taky. Už jsem měl vymyšlené, jak já ji budu navštěvovat ona zase mě a časem bych se já nebo ona mohli přestěhovat. Byl jsem zaslepen láskou od dívky, která mi zlomila srdce tím, že týden na konci prázdnin mi něco oznámila. Leželi jsme v náruči jeden druhého na pláži a pozorovali moře.
"Marku jsi ten nejlepší člověk, kterého jsme v životě kdy potkala."
"A ty zase ta nejlepší dívka, s kterou chci žít navěky."
"Realita je krutá a oba víme, že je konec…" prohlásila smutně a já na ni překvapeně pohlédl
"Děláš si ze mě legraci, že ano?"
"Přiznejme si to, naše láska jako z filmu, milujeme se, letní románek, a pak si slíbíme, že se budeme navštěvovat a už se nikdy neuvidíme. Ne, bohužel, radši to skončeme hned."
"To nemyslíš vážně! Pro tebe tohle nic snad neznamenalo? Tohle nebyl jen letní románek, tohle bylo skutečné! Sophie, já tě vůbec nechá…"
"Přestaň, ano? Vážně sis myslel, že náš vztah má budoucnost? Já už od začátku věděla, že jednou přijde konec a smířila jsme se s tím, ale jestli ty ne, tak za to já nemohu!"
"Řekni mi… Řekni mi, že to nemyslíš vážně!" zavrtěl jsem nešťastně hlavou a ona vzala můj obličej do rukou a políbila mě na rty. Ten polibek si budu navždy pamatovat.
"Ano. Myslím to vážně." Zvedla se a odcházela pryč, ještě jednou se otočila a potichu mi řekla
"Navždy budu milovat jenom tebe."
Stále jsem to nechápala a ještě hodinu seděl na pláži a přemýšlel o tom, co se stalo. Nesmířil jsem se s tím. Vůbec ne, chtěl jsem ji ještě najít, ale už byla pryč. V St.Tropez druhý dne už také nebyla a já byl zoufalý, jako nikdy předtím.

A tak to dopadá. Letní láská nečeká, odešla tak rychle, jako přišla, a proto jsem to nečekal. Štěstí neroste na stromech, ale není také nemožné, abych ho v životě ještě nepotkal. St.Tropez jsem zažil zatím nejlepší léto svého života a na Sophii nikdy nezapomenu, doufám, že ona na mě taky ne.
Vzpomínky zůstanou a život jde dál. Je na čase se vrátit do reality a dál žít svůj život.