Comme des enfants XIII.

Rande? Nadatlovala jsem zprávu hned po probuzení. Jakub tady už nebyl, kdykoliv jsme spolu usnuli a on náhodou vstal dřív než já, tak mě nebudil. Po udělání ze sebe člověka jsem sešla dolů do kuchyně. Sestra si na barové stoličce četla časopis, Jakub seděl vedle ní a nejspíš louskal nějakou knížku. Idylka.
„Zdar,“ pozdravila jsem ty dva. Nina jenom letmo zvedla ruku na pozdrav, Jakub kývnul. Oba byli zabraní do svého čtení. Zapnula jsem kávovar, nalila tam mléko a nasypala čerstvé kafe. Teď zbývalo už jen čekat.
„Co čteš?“ zeptala jsem se Kuby, jen nadzvedl knížku, abych viděla titul. Dál se se mnou nebavil. Radši jsem proto počkala až kávovar dovaří a šla si sednout ven. Dívala jsem se do zahrady, v hlavě vymeteno. Max mi ještě neodpověděl, taky mohl mít v plánu něco úplně jiného.
Na letních prázdninách jsem nejvíc milovala tu zdánlivou volnost, kterou poskytovaly, mohla jsem v pyžamu ležet venku a nic se nestalo, většinou mi nebyla zima a když jsem polehávala pod stínidlem, tak na mě nesvítilo ani slunce. Pousmála jsem se. Tohle byla velká pohoda, i když větší by byla, kdybych se teď válela na přídi nějaké jachty, obsluha by byla v ceně, navíc bych se mohla opalovat nahá a opalovacím krémem by mě pečlivě natíral nějaký udělaný domorodec. Začala jsem se smát nahlas, protože tohle bylo moc. Ale co má člověk dělat takhle po probuzení.
„Čemu ses tak smála?“ zeptal se Kuba, který se uráčil za mnou přijít, jasně, nesměla jsem ho rušit, než dočetl kapitolu, nebo úsek, který musel dočíst. Což mohlo trvat věky.
„Tomu, jak budu ležet nahá na palubě jachty a kolem mě samí udělaní domorodci,“ přiznala jsem a Jakub se začal smát spolu se mnou.
„Abys zahájila konkurz.“
„Už to visí na netu.“
„Příští týden přijedou kluci z kapely...“
„Dám je na pořadník.“
„Spíš... víš... no, nechtěla by sis nás třeba poslechnout?“ žadonil. Můžete říct ne nejlepšímu kamarádovi, když mu na něčem tolik záleží?
„Jasně, že chtěla!“ potvrdila jsem nadšeně a hupla mu kolem krku. Jenom heknul.
„Takhle je asi spíš nevítej,“ prohodil.
„To se ještě uvidí,“ zamrkala jsem na něj. Vycenil zuby a pustil mě. „Budete nahrávat někde poblíž?“ stihla jsem se zeptat před tím, než mi zacvrlikal mobil. Ha, nová zpráva. Vrhla jsem se na ten přístroj jako sup.
Rodinny povinosti, sorry, ale neves hlavu, ses na poradi zitra. Stálo na displeji. Jsem v pořadí? No, pěkná představa, ale co se dá dělat.
„Max?“ ušklíbl se Jakub.
„Jo, píše něco o tom, že jsem v pořadí a že na mě nemá čas. Takže víš co tě čeká, kámo? Další nudný den. Se mnou,“ pokývala jsem hlavou. Potom jsem se oblečená se rozběhla a po hlavě skočila do bazénu. Vynořila jsem hlavu.
„Kde se flákáte?“ zakřičela jsem na Jakuba i sestru. Kuba se obtěžoval se sundáním trička a sestra, když slyšela cákání vody, se spontánně rozhodla pro skok v pyžamu. Jak jsem tvrdila, další nudný den na obzoru.

Rande jsem se dočkala až třetí den po napsání zprávy s obsahem rande. A to ještě neplánovaně. Seděla jsem totiž s pořádně tlustou knížkou na balkoně mé oblíbené kavárny. Příjemně tam foukalo a ledový čaj, dělaný touhle servírkou, byl nejlepší, jaký jsem kdy měla. Pila jsem už druhý džbán, nohy opřené o zábradlí. Gratulovala jsem si, že jsem si pod sukni natáhla kraťasy, takže se nemohla konat žádná trapná situace, ne snad, že by moje spodní prádlo bylo ošklivé... Koutkem oka jsem zachytila pohyb a natočila jsem hlavu na nově příchozího. Slušelo mu to, měl černou košili, kraťase z ustřižených džín, černé conversky a černé sluneční brýle.
„Viděl jsem tě zdola,“ pochlubil se mi Max.
„Vážně?“
„Vypadala jsi hodně zabraně. Dobrej obsah?“ kývnul směrem ke knížce.
„Dobrý obsah, dobrý den. Kam ses tak vymódil?“ komentovala jsem jeho ohoz.
„Na rande.“
„To abys šel, nebo se ti v podpaží udělají taková hnusná bílá kola a ta dotyčná z toho nebude ani trochu nadšená, protože jestli nepoužíváš axe, tak z nebe nebudou padat sexy andělé a pokud nepoužíváš old spice, tak s tebou není možné úplně všechno.“ Začal se smát a bez dovolení začal brčkem srkat můj čaj. No jo, jen si posluž.
„To je dobrý, rozhodl jsem se, že todle odpoledne strávim tady. Na tu holku kašlu, počkám na ty anděly, protože je to tu pěkný, tak aby měli měkkej dolet. Máš radost, že u toho budeš?“ zašklebil se.
„Hroznou!“ potvrdila jsem. Zašklebil znovu a chvilku byl zticha.
„Jaký to vlastně bylo ve Vídni?“
„Vídeňské...“ pokrčila jsem rameny. Lepší příměr mě nenapadal. „Jaké to bylo tady? Všechno při starém?“
„Při starým? Jo, protože se do všeho plete moje babička. Heleď, jsem u báby pár týdnů, ale ona má pocit, že organizovat mi život je báječný.“
„To se nedá, no. Moji prarodiče jsou zase takoví ti aktivní důchodci, co hodně cestují a šourají se po všech těch ulicích velkoměst,“ zakoulela jsem očima. K mému štěstí nebyli nesoudní a oblékali se vzhledem k svému věku. Nikdy jsem se nechtěla dočkat toho, aby babička přišla v minisukni a „seksitričku“, z kterého by jí lezl pupek. Max se na mě usmál. Usmála jsem se zpátky.
„Co děláš dnes večer?“ zeptal se.
„To podle toho, jaká z dnešních nabídek bude nejlepší.“
„A vyhrává nejvyšší sázka?“
„Jak jinak.“
„Hmm, vzdávám se,“ začal se smát a já celkem nelibě nakrčila nos.
„Nevím, co jsem čekala, ale takové poraženecké kecy teda ne...“ smála jsem se s ním.
„Hele, jedni lidi, co bydlej blízko odsaď, jsou na dovolený...“
„Hm?“
„Maj nejen velkej bazén, ale i božskej altán. A přibližně za hodinu a něco se jim začne kropit trávník...“
„Sám od sebe se počůrává, říkáš, jo?“
„Jo.“
„Takže my dva ho dneska budeme kontrolovat?“ Max jenom mocně zakýval hlavou a já šla platit. Proč taky otálet, když nejvyšší sázka byla vznesena.