I can wait forever - Uncles & aunt

Když jsem klukům večer sdělila, že je zítra čekají čtyři rozhovory, dvoje focení a večer show, neřekla bych, že byli plánem následujícího dne nějak příliš nadšení. Právě jim končil první den volna po dlouhé době. A tím myslím den volna se vším všudy, tedy s důležitým nicneděláním a užíváním si jak se patří. Rozešli se na své pokoje značně otrávení, ale já věděla, že alespoň pro Jeffreyho a Andrého se situace následující den o něco zlepší. Anebo jsem v to skálopevně doufala.
Ráno jsem se dostavila do jídelny jako poslední. Nečekala jsem, že tam kluky uvidím, možná proto jsem v koupelně provedla jen nutné kroky jako návštěvu sprchy, řasenku a na sebe jsem hodila to první, co mi padlo do ruky, tudíž obyčejné černé tričko a riflové kraťasy. K jejich stolu jsem si sedala s ještě pořád vlhkými vlasy, čímž jsem zavdala Hvízdalovi námět na to, aby si mě začal dobírat hned takhle po ránu.
„Tobě se ten mokrý styl ze včera natolik zalíbil? Stačí říct. Kdykoli uvidíme vodu, můžeme to zopakovat!“
S naprosto klidnou tváří jsem si odsunula volnou židli, ale pak mě něco napadlo. Otočila jsem se k Phillipovi, který seděl po mé levici, s prosbou o malou laskavost.
„Můžu?“ ukázala jsem na jeho chleba namazaný máslem, na který se chystal položit salám. Pokrčil rameny a krajíc mi podal. Přendala jsem si ho do pravé ruky, podívala se Hvízdalovi do očí, na rtech vykouzlila milý úsměv…. A během jedné jediné vteřiny měl chleba přímo uprostřed obličeje.
„Ještě něco jsi chtěl dodat?“ posadila jsem se s naprosto nevinným výrazem a tak jak bylo u stolu hrobové ticho, v tu chvíli všichni vybuchli smíchy. Jen Hvízdal se nesmál.
„High five, Colette,“ plácnul si se mnou Phillip a já mu na oplátku za vzniklou škodu namazala krajíc nový.
Od stolu jsem se zvedla jako poslední. Měla jsem chuť chvíli tam jen tak sedět, popíjet capuccino a na nic nemyslet. V prostorné místnosti skoro nikdo nebyl, takže okolo panoval klid.
Za to na recepci bylo rušno. Zarazila jsem se ve dveřích vedoucích z jídelny do vylidněného prostoru recepce ihned, jakmile jsem uviděla hádající se dvojici, která stála opodál. Oba horlivě gestikulovali a nešlo nepoznat, že se jedná o něco důležitého. Alespoň pro ty dva.
Stála jsem na místě, nechtěla jsem se do toho míchat. Neslyšela jsem, o čem se dohadují. Ale spíš než o ostrou výměnu názorů šlo o prvotřídní hádku. A pak se najednou objevil člověk, kterého jsem chtěla vidět ze všeho nejméně. Gary. Nejprve chvíli vyčkával, asi proto, aby se dozvěděl alespoň malý zlomek toho, proč po sobě ti dva šli jako slepice po flusu. Jakmile se dozvěděl to, co chtěl, nebo možná právě to, v co doufal, že není předmětem hádky, okamžitě zakročil. V jedné chvíli do sebe ti dva strkali a o pouhý zlomek vteřiny už Scott mířil k výtahům a Hvízdal směrem z hotelu ven.
Počkala jsem, až odejde i Gary a vydala jsem se nahoru na svůj pokoj, kde jsem ze sebe udělala reprezentativní zástupkyni něžného pohlaví a v devět hodin už jsem mávala na odjíždějící minibus, v němž kluci mířili směrem k odbytí si povinných rozhovorů a focení.
Kdybych neměla naprosto přesně naplánováno, co dělat, asi bych se nudila, než bych něco vymyslela. Ale s vědomím, že je všechno dopředu domluvené, došla jsem si na pokoj pro kabelku, dala do ní všechno důležité, ale i to, co by Hvízdal stoprocentně nazval nepotřebným, a opět sešla dolů před hotel, kde jsem chytila první taxi.
V jedenáct hodin, s menším zpožděním, už jsem natěšeně přešlapovala na místě určení. Poznala jsem je ihned. Teda tři z nich.
„Teta Colette!“ vrhly se ke mně dvě nádherná děvčátka s takovou vervou, že jsem se ocitla na studené podlaze. To byl stupidní nápad dřepnout si, zakroutila jsem hlavou.
„Ahoj, holčičky moje! Jak se máte? Neviděla jsem vás celou věčnost,“ pohladila jsem je po vláskách.
„To bude tím, že se u nás už věčnost neukázala,“ ozvalo se nade mnou. Zvedla jsem hlavu a usmála se.
„Amando! Ráda tě zase vidím!“ přivítala jsem se se svou švagrovou objetím. To už jsem se ale dívala na černovlásku v bílých květovaných šatech stojící opodál.
„Tohle je Delilah Kendall, Andrého snoubenka,“ představila nás Amanda.
„Colette Stevens, Jeffreyho sestra. Moc mě těší,“ stiskla jsem její ruku a pohledem jsem sklouzla na malou Joanne, která si hrála s mými prsty a obdivovala francouzskou manikúru. Pravá dcera své matky, ačkoli jako kdyby z oka vypadla svému otci.
„Tak co, můžeme jít? Odvezeme věci na hotel a můžeme se jít někam najíst. S kluky se máme sejít až ve čtyři v hale,“ seznámila jsem je s plánem a ony souhlasily.
Strávily jsme spolu pěkné odpoledne. Našli jsme restauraci, kde byly kromě výborného jídla dětské prolézačky, takže my tři jsme si mohly v klidu povídat a Joanne s Doreen si hrály opodál.
Delilah byla skvělá. Prozradila na sebe kromě jiného, že je jí devětadvacet, už dva roky pracuje v jedné nahrávací společnosti v Montrealu a s Andrém se seznámili před pěti lety na koncertě Tough Improvisation v Torontu.
V půl čtvrté jsme se opět všechny naskládaly do taxíku a vydaly se směrem k hale. Netrvalo to dlouho se tam dostat. U zadního vchodu stáli dva muži v černém, kteří nás dovnitř pustili bez jakýchkoli problémů, když jsem jim ukázala občanku a kartu, pro kterou by většina fanoušků zabíjela. Opravňovala mě k volnému pohybu po hale včetně zákulisí a šatny kluků, vodění si svého vlastního doprovodu, ale také k jakémukoli zasahování do průběhu a chodu koncertu jako takového.
Holky dostaly VIP visačky a nejkrásnější moment byl ten, když jsem uviděla, jak pouhé karty mohou rozzářit oči mým dvěma malým neteřím. Všude je ukazovaly, ať už kolem nich prošel pouhý údržbář anebo Libor z rádia, kterého jsem jim představila. S radostným úsměvem mu začaly říkat strejda Libol. Moderátor se neubránil smíchu, když je slyšel zkomolit jeho jméno do podoby, která pro ty malé byla nejschůdnější. Prozatím jsme se s ním rozloučily, zkontrolovala jsem, jestli je šatna prázdná, a řekla jim, ať si udělají pohodlí.
„A nezapomeňte, je to tajemství. Oni o ničem nevědí. Budou hodně překvapení, když vás tu najdou,“ usmála jsem se, zavřela dveře a šla před halu čekat na kluky.
„Ahoj. Tak to, jak bylo?“ zeptala jsem se jich, když všichni vystoupili z minibusu.
„Ale jo, v pohodě,“ odpověděl Phillip.
„A co ty? Unudila ses k smrti?“ dobíral si mě Hvízdal. Zase.
„Jak vidíš, jsem tady. Živá. K tvé smůle!“
„Nechte toho, jdeme dovnitř,“ zavelel Jeffrey a my ho postupně všichni následovali. Nenápadně jsem se zařadila na konec naší skupinky a nemohla jsem se přestat uculovat. Naštěstí pro mě si toho nikdo nevšimnul. Blížili jsme se k šatně. Jako první dovnitř vešel André. Zarazil se a chvíli jen tak zíral. To Jeffrey se hned vrhnul ke své ženě a dvěma malým dcerkám.
„Tvoje práce?“ naklonil se ke mně Scott a já přikývla.
„Jsem rád, že tu taky někoho mám,“ přitiskl si mě k sobě. Podívala jsem se na něj a varovně povytáhla obočí.
„Anebo ne?“
„Anebo ne,“ odpověděla jsem mu a šla se domluvit s Amandou a bratrem, že se jim postarám o holky, aby mohli být chvíli spolu.
Právě jsem chytila malou utíkající Joanne do náruče, když se z pódia ozvaly tóny akustické kytary. Všechny tři jsme zpozorněly. Na pódiu stál Hvízdal a začínal hrát jednu z jejich pomalých písniček. Nevěděl o nás.
„Já chci za strejdou Charliem,“ zatahala mě za lem tyrkysových šatů Doreen a tak jsem chytla její drobnou ručičku a s Joanne držící se mě jako klíště jsme se vydaly směrem k pódiu.
Hvízdal přestal hrát ve chvíli, kdy se k němu ze zákulisí vyřítila má starší neteř oblečená v červených šatičkách.
„Doreen, kde ty ses tu vzala? Nemá vás hlídat Colette?“ divil se. Odložil kytaru zpátky do stojanu a vyzvedl malou holčičku do náruče. Nemohla jsem si nevšimnout, že mu to netrvalo ani zdaleka tak dlouho jako mě. A to byla šestiletá Doreen o něco těžší než o dva roky mladší Joanne.
„Teta je tamhle,“ ukázala na mě prstem.
„Chtěla za strejdou Charliem,“ zašklebila jsem se a dostala se do té části pódia, kde obvykle při koncertech stává Phillip.
„Ať strejda Charlie něco zazpívá,“ pošeptala mi do ucha Joanne. Podívala jsem se do těch jejích hnědých kukadel a usmála se.
„A proč to strejdovi neřekneš sama?“
„Řekni mu to ty,“ schovala obličej do mých vlasů a objala mě okolo krku.
„Strejdo Charlie, máš prý něco zazpívat,“ řekla jsem nahlas a on si určitě všimnul sarkazmu v mém hlase, když jsem zmiňovala oslovení, které pro něj vymyslely dcery mého bratra. Předpokládala jsem, že jako strejdu oslovují všechny kluky z kapely.
„Jooo, zazpívej nám něco, strejdooo! A taky nám zahraj na kytaru. Ale ne na tuhle, na tamtu,“ ukázala na stojan Scottových kytar.
„Na jakou?“ přešel s ní Hvízdal ke stojanu a nahnul se s ní tak, aby se mohla vybrané kytary dotknout. Nepředstírala jsem, že jsem se nebála, že jí upustí. Vytřeštila jsem oči, a kdyby se na mě Joanne právě neotáčela tak, aby na ty dva viděla, asi bych zakročila.
„Co se ti na ní líbí?“ zeptal se Hvízdal Doreen, když si přehazoval popruh od kytary přes sebe.
„Tohle,“ dotkla se prstem legrační postavičky nalepené na kytaře.
„Má to být nahlas nebo potichu?“
„Nahlas,“ zachichotaly se obě dvě. Zastrčil kabel do zesilovače.
„A jakou písničku?“
„Tu o tom čekání,“ navrhla Doreen.
„Ale ta není tak pěkná s touhle kytarou. Potřebuju nějakou takovou,“ ukázal na Jeffreyho akustickou kytaru.
„Ta je tátova! Tu znám. Tak teda tuhle,“ usmála se Doreen.
Uviděla jsem opodál barovou židli, kterou měli připravenou pro akustické písničky a tak jsem si na ní sedla. Joanne se opět přetočila, aby měla výhled na ‚strejdu Charlieho.‘ Samozřejmě to zvládla bez jakéhokoli pouštění se mě.
Doreen postávala vedle Hvízdala a roztomile se pohupovala ze strany na stranu. Začal hrát.
„Vypadáš dnes tak krásně. Když tu sedíš, je pro mě těžké dívat se jinam. A tak zkouším najít slova, která bych mohl říct. ……. Další den bez tebe je jako ostří, které mě probodlo naskrz. Když zavoláš, moje srdce přestane bít, když jsi pryč, nepřestává krvácet. Ale já můžu čekat věčně…..“
Zaposlouchala jsem se. Tuhle písničku na koncertech nehráli. Neznala jsem jí. Ale byla úžasná. Úplně jsem oněměla. Na jakékoli ironické poznámky, ač jsem jich měla ze začátku v zásobě dost, jsem okamžitě zapomněla. Prostě mě dostal. Tím, jak to prožíval. Buď tu písničku on sám napsal, nebo se uměl perfektně vžít do situace.
„Já můžu čekat věčně,“ dozpíval a podíval se na mě.
„Tady jste!“ ozval se ze zákulisí Scott a vyběhl nahoru k nám. Vzpamatovala jsem se a konečně uhnula pohledem.
„Kdo přivítá strejdu Scotta?“ dřepnul si na zem a Doreen k němu doběhla jako první. Sesadila jsem Joanne na zem a Scott je obě dvě objal. Všimla jsem si, že Hvízdal rychle uklízí Scottovu kytaru do stojanu, poté následovala bratrova akustická.
„Tak co chcete dělat, kočky moje?“ ptal se Scott holek.
„Já chci závodit! Kdo doběhne rychleji támhle,“ ukázala Doreen na protější stěnu haly, kde byly zavřené dveře, jimiž za pár hodin měli být dovnitř vpuštění fanoušci.
„To zní dobře. Ale vsaď se, že já vyhraju!“ mrknul na drobnou blondýnku.
„Nene, já vyhraju!“
„Kdo vyhraje, určí kdo poběží další závod, dobře?“ navrhnul Scott a Doreen souhlasila. My s Hvízdalem a malou Joanne jsme jen přihlíželi. Scott seskočil z pódia, sundal Doreen dolů za ním a pak se otočil na mě.
„Odstartuješ to?“
„Tři, dva, jedna, teď!“
Chudák Doreen běžela jako o život, ale ke konci Scott zpomalil a pár metrů před cílem perfektně zahrál, že zakopnul a spadl na zem. Doreen toho využila, předběhla ho a vyhrála. Podívala jsem se na Hvízdala a zjistila jsem, že se směje a kroutí nevěřícně hlavou přesně jako já. Scott vzal Doreen na záda a doběhl s ní k nám.
„Vymysleli jsme další závod,“ oznámili nám, když dorazili.
„A to?“ začínala jsem se obávat. A právem, jak jsem zjistila.
„Strejdové si střihnou, a ten, kdo prohraje, poběží se mnou a ségrou,“ usmívala se Doreen.
„A ten kdo vyhraje, poběží s tetou Colette,“ dořekl Scott a podíval se přímo na Hvízdala. Otočila jsem se a všimla jsem si, jak zpěvák mírně přivřel oči a sevřel čelist. Scott měl na tváři vychytralý výraz.
„Na zádech,“ zatleskala nadšeně Doreen a než jsem stihla něco namítnout, ti dva už byli u sebe a chystali se střihnout si.
„Kámen, nůžky, papír, teď,“ odříkala říkanku malá Joanne, která k nim přiběhla. Založila jsem si ruce na prsou a naštvaně poklepávala nohou o podlahu. Zajímá tady vůbec někoho můj názor?!
Neviděla jsem na jejich ruce, ale jakmile se na mě Hvízdal otočil, zatímco Scott si do náruče vysadil Joanne a následně se sklonil i pro Doreen, bylo mi to jasné. Vydechla jsem a protočila oči v sloup.
„Jak malí parchanti. Oba,“ prohodila jsem k Hvízdalovi, když jsem kolem něj procházela. Jedním plynulým pohybem jsem seskočila dolů za Scottem a holkami. Vzápětí dolů seskočil i strejda Charlie.
Scott se připravil do startovní pozice. Čekalo se jenom na nás.
„Vlez mi na záda, Stevens,“ zahlásil Hvízdal a já začala uvažovat, proč se vlastně tak debilně usmívá. Jestli si užívá to, že mi může říct něco podobného, anebo si myslel, že to se mnou vyhrál. Vážila jsem asi o polovinu víc, než moje neteře dohromady. Na druhou stranu já byla jaksi v kuse, kdežto Scott nesl dvě závaží zvlášť.
„Debile,“ utrousila jsem.
„Hele, já mám šaty. To nejde.“
„Makej. Nebo budete diskvalifikovaní za blbý kecy,“ prohodil Scott. Vypadalo to, že je naštvaný. Ačkoli jsem absolutně netušila proč, rezignovala jsem a vylezla Hvízdalovi na záda. Doreen to odstartovala. Nejprve jsme vedli my, jenže pak nás nějakým způsobem Scott dohnal a nakonec i předběhl. Vyhráli oni. Sundal holky na zem a společně se radovali.
„Jedna jedna,“ ukázal na Hvízdala Scott.
Cože? Jak to myslí?!
„Zpátky jenom my dva,“ navrhnul Hvízdal. Scott přikývnul. Smějící se Joanne jim to odstartovala. Dívali jsme se, jak ti dva běží na druhou stranu. Ani jeden nechtěl prohrát, bylo to na nich poznat.
„Teto, proč spolu strejdové tak soutěží? Oni to berou vážněji, já si chtěla jenom hrát,“ otočila se na mě Doreen. Pohladila jsem jí po blonďatých vláskách a pokrčila rameny.
„To já nevím, broučku.“
A po hale se rozlehl Hvízdalův vítězný výkřik…