I can wait forever - Little chat

„Tak pojďte, holky. Půjdeme si na chvíli odpočinout,“ chytla jsem je obě dvě za ruce. Nechali jsme soutěživou dvojici dohadovat se o tom, jestli byl závod platný a v zákulisí zamířili přímo do šatny, která ale byla plná. A tak jsem sebrala dvě lehké deky povalující se na jedné z pár v prostoru stojících židlí a sedla si s děvčaty do hlediště po levé straně. Zabalila jsem obě do dek a ony mi po chvíli samy usnuly na klíně. Opřela jsem se, založila si ruce za hlavou a sledovala pořád se dohadující kluky pod pódiem. Nevšímali si nás. A mně to vyhovovalo.
Ve tvářích měli soutěživé výrazy, to nešlo přehlédnout ani z takové vzdálenosti, kde jsme seděly my tři. Ale o čem se bavili, to slyšet nebylo.
Po chvíli se rozešli každý na jinou stranu. Scott pokračoval dál do zákulisí, zatímco Hvízdal vyrazil směrem přes halu ven. Sledovala jsem ho. Jak si strká ruce do kapes, svěšuje hlavu a naštvaně kope do něčeho, co našel jen tak se povalovat na zemi. S každým jeho krokem jsem chtěla víc a víc zjistit, o čem se tak hádali. Vypadal divně. Takhle jsem ho ještě nikdy neviděla. Najednou se zastavil. Rozhlédnul se kolem. Rychle jsem se podívala jinam. Pohladila jsem holky po vláskách a hodnou chvíli se na ně dívala. Slyšela jsem, jak stojí na místě. V hale bylo jinak naprosté ticho. Na zkoušku bylo ještě moc brzo.
A pak se jeho kroky rozešly směrem ke mně.
Posadil se o řadu níž. Neotáčel se naším směrem, díval se před sebe.
Nikdo z nás pár minut nepromluvil. Prolomila jsem to až já.
„Ptaly se mě, proč jste to soutěžení brali tak vážně.“
Žádná odpověď.
Dobře, jak chceš, pokrčila jsem rameny. Když se ale dlouhou dobu nic nedělo, nedalo mi to a zkusila jsem další otázku. Tentokrát jsem ale změnila téma.
„Kdo napsal tu písničku, kterou jsi zpíval holkám?“
Šeptala jsem, nechtěla jsem své neteře probudit.
„Já,“ odpověděl po chvíli, čímž mě překvapil. Ani ne tím, že ten song napsal on, ale spíš to, že se vůbec uráčil odpovědět.
„Vlastní zkušenost?“
„Dalo by se to tak říct. Bylo to před dvěma roky. Myslel jsem si, že všechno znám. Ale tenkrát mi nedocházelo, jak moc ta slova jednou můžou být pravdivá.“
„Já si tak připadám pořád. Že všechno vím nejlíp. A přitom někde uvnitř vím, že nevím vůbec nic.“
Nadechoval se, že odpoví, ale v tom mi začal vyzvánět telefon, který jsem měla položený na sedadle v řadě přede mnou. Podal mi ho a já se podívala, kdo mi volal. Máma.
„Ale ne,“ povzdychla jsem si a podívala se zpátky na Hvízdala, „ale díky.“
Přikývnul.
„Ahoj mami, děje se něco?“
„Tak ty se mi neozveš pár měsíců a potom, co ti zavolám já sama, se jako první zeptáš, jestli se něco děje?“
„Promiň, nemyslela jsem to tak. Vždyť to víš,“ odpověděla jsem jí.
„Tak jak se máš? A co Jeffrey?“
„Mám se fajn. A brácha je momentálně někde pryč s Amandou. Přiletěla dneska dopoledne s holkama.“
„Jak to, že o tom nic nevím? Taky bychom se za vámi s tátou chtěli někdy přijet podívat!“ zvýšila hlas. S tou představou jsem vyvalila oči. Ano, je pravda, že mě neviděli už hezkou řádku měsíců. Když jsem byla v Kanadě před začátkem tohoto turné, oni si užívali dovolenou na Bahamách. A před tím to nešlo, pracovala jsem.
„Dobře, tak se někdy domluvíme, ano? Nejlepší by to bylo příští měsíc, kluci budou hrát po Státech. A doma se ukážu za pár dní. Musíme do Kanady.“
„Budeme čekat. Sice jsem si myslela, že bychom za vámi mohli přiletět do nějaké země, kde jsme ještě nebyli, ale podřídíme se. Tak potom dej včas vědět, ano?“
Zhluboka jsem se nadechla a prudce vydechla.
„Domluvím se s Jeffreym a kluky, kdy se to bude hodit nejvíc, a samozřejmě se ozvu.“
„Budu se těšit. Colette, budu muset jít. Někdo zvoní. Tak se měj a všechny tam pozdravuj, ano?“
„Ty taky. Ahoj,“ ukončila jsem hovor a na chvíli zadržela vzduch v nafouknutých tvářích. Pak jsem pomalu vydechla.
„Co se děje?“
„Máma. Chtějí nás navštívit,“ zakroutila jsem hlavou. Hvízdal se otočil tak, aby na mě viděl a položil si ruku na opěradlo. Malá Joanne se zavrtěla, ale spala dál. Pousmála jsem se a znovu ji pohladila.
„A v tom je problém?“
„Nebyl by, kdyby se mě máma pokaždé, když se setkáme, nevyptávala pořád na jedny a ty samé otázky. Už to začíná být otravný. V oblasti svého osobního života jsem prostě já ta černá ovce naší rodiny.“
„Jaké otázky? Jak se máš a co jsi za těch pár měsíců dělala?“ povytáhl pobaveně jedno obočí. Odfrkla jsem si.
„Ne. Tak co, Colette, už máš konečně přítele? Tvůj milostný život je doopravdy v katastrofálním stavu, chtělo by to něco s tím dělat, drahá dcero. A kdy se konečně dočkám dalších vnoučátek? Tentokrát bych chtěla vnuka, víš? Ale hlavně bych si přála být na tvé svatbě, když jí Jeffrey měl v Itálii v rámci turné a hlavně narychlo, aby se Doreen nenarodila svobodné matce.“
„Až tak?“
„Až tak. Pokud přijede, buď si jistý, že budeš vědět, jaká bude její první otázka. A já jí zase zklamu. Proto nejsem nadšená, že chtějí přijet. Ne kvůli tomu, že bych se starala o zklamání nebo tak něco. Já už prostě nemám sílu jí říkat, že se od minula nic nezměnilo. Do mého osobního života jí nic není. Hlavně co se týče vztahů…“
„Našim je tohle naštěstí jedno. Nemluví mi do toho, za což jsem jim vděčný. Jasně, chtěli by, abych se oženil, měl děti. Ale naštěstí mě do toho nijak neženou nebo to pořád nezmiňují.“
„Tak to buď rád. Dala bych cokoli za to, abych tohle už nemusela řešit.“
„Colette?“ promluvila rozespale Joanne a zvedla se tak, aby mi viděla do obličeje, „mně kručí v bříšku.“
„Dobře, broučku. Pro něco zajdeme,“ zastrčila jsem jí pramínek hnědých vlásků za ucho a probudila její starší sestru.
„Promiň. Hlad nezná slitování,“ pokrčila jsem rameny a on se zašklebil, jak zadržoval smích, pitomec.
Když jsme přišli do šatny, byl v ní akorát Phillip.
„Posaďte se, něco vám udělám, ano?“ ukázala jsem na prostorný gauč umístěný u protější stěny.
„Co to děláš?“ nahlédla jsem Phillipovi přes rameno a on se ošil.
„Koktejl, dáš si?“ přidal do mixéru mrkev. Zašklebila jsem se. Před pár vteřinami uvnitř skleněné nádoby skončil kousek celeru, a kdo ví, co tam dal ještě.
„Ne, díky. Zase až tak zdravě žít nemusím,“ ucouvla jsem o kousek dozadu a začala holkám připravovat sendviče. Za pár vteřin přestal mixér hučet a Phillip si nalil nápoj do velké sklenice.
„Fakt nechceš? Dej si, nezabije tě to,“ nabízel mi.
„Ale co kdyby? Nebudu pokoušet štěstí,“ odstrčila jsem sklenici dál ode mě. Neteře se na pohovce začaly smát.
„To si myslíš, že tě chci zabít?“ bavil se Phillip.
„Mnooo…“
„Dělej, vypij to. Když to nevypiješ, budu muset najít jiný způsob, jak se tě zbavit. A za to mi můj šéf minimálně nezaplatí. Nechci vědět, co by se stalo v případě, že by neměl dobrou náladu,“ pokračoval se mnou v malém divadýlku. Oba jsme se tvářili naprosto vážně. Dívky nás doslova hltaly očima.
„Pro koho pracuješ?! Přiznej to, nebo ti budu muset ublížit!“ vzala jsem ze stolu jídelní nůž tupý jako poleno a namířila ho na něj.
„To ti nikdy neřeknu!“
„Ani když ti tím nožem udělám to, čeho se nejvíc bojíš?“
„Ne, prosím. Necuchej mi vlasy!“ zkřivil tvář a mé neteře se začaly šíleně smát. A já měla namále.
„Tak mi řekni, pro koho děláš!“
„Co tady děláte, paka?“ ozvalo se za mými zády a já se otočila s nožem pořád bojově vystrčeným ve vzduchu. Ve dveřích stál Hvízdal a na tváři měl pobavený výraz.
„Šéfe, já jí nic neřekl. Ona to prostě nechtěla vypít. Nezabíjejte mně, prosím,“ padl na kolena Phillip a plazil se směrem k frontmanovi. Přimhouřila jsem oči.
„To jsem si mohla myslet, že za tím stojíš ty…“
„Hele, netuším, o co se jedná, ale mám tě poslat za Garym. Chce s tebou mluvit na pódiu,“ ukázal na mě prstem. Při zmínění manažerova jména mi na krku vyrašila husí kůže. Tušila jsem, že se mi sebekontrola bude hodit. Jen jsem nevěděla, kde jí tak narychlo sehnat.
„Ach jo,“ zakroutila jsem hlavou, vrazila Hvízdalovi nůž do ruky a odpochodovala pryč…
Jeffreyho, Amandu a Andrého s Delilah jsem nikde neviděla. Předpokládala jsem, že se vytratili někam ven zadním vchodem. Scott nebyl nikde vidět a zbytek osazenstva zůstal v šatně. Doufám, že holkám někdo udělá to jídlo, napadlo mě cestou na pódium. Kdybych nebyla mírně vytočená, asi bych si cestu užívala, snažila si představit, jak se asi cítí kluci, když jdou na scénu. Anebo raději ne. Byla by tu velká pravděpodobnost, že kdybych se do toho moc vžila, asi bych se z pracujících nervů pozvracela.
Došla jsem na smluvené místo a před vykročením do světla reflektorů jsem se snažila částečně vydýchat svou horkou krev. O pár chvil později jsem zjistila, že to vůbec nepomohlo.
„Colette, rád vás vidím.“
Škoda, že nemůžu říct totéž.
„Jsem tady, chtěl jste se mnou kvůli něčemu mluvit. Ráda bych přešla rovnou k věci,“ založila jsem si ruce na prsou. Garyho to nevyvedlo z míry. Právě naopak. Rozesmál se na celé kolo.
Nechápala jsem ho. Vůbec. A pak najednou přestal. Jako kdyby někdo ťal mečem, bylo ticho. Takové to tíživé, nesnesitelné ticho před bouří.
„Tak heleďse, mladá dámo. Mám toho právě tak dost. Tebe, těch tvých keců a toho, co jsi způsobila od té doby, co seš tady. Když jsem podepisoval smlouvu s Tough Improvsation, kapela byla v začátcích, hráli v garáži Andrého rodičů. Koncerty žádné. To já jsem jim pomohl na vrchol. Ano, museli tvrdě makat. Někdy bez odpočinutí. V kuse. Ale na konci té cesty, kterou ušli, je úspěch. Udělal jsem z nich hvězdy. Bez mé pomoci by pravděpodobně hráli někde po barech, vystupovali na rodinných oslavách, měli cédéčko vypálené na jednom z jejich počítačů a člověk od člověka šířené jeho přepalováním.
Takhle hráli v Japonsku, Singapuru, Manile, Melbourne, ve většině států v USA, Británii, Německu, Francii, Itálii. A mnoho dalších mají na rozpisu! Za pár dní vydávají své čtvrté studiové album. Třech předchozích se na světě prodalo přes dvacet miliónů. Tough Improvisation šlapali jako hodinky. Ale pak jste jednoho dne přišla vy, slečno Stevens, a situace se začala měnit. Ne v oblasti marketingu, naštěstí… Ale uvnitř kapely. Hádají se. O stupidní, nepodstatné věci. Chovají se jako malí parchanti. Především Leroy a Blanc. Potřebovali by pár facek. Ale co především, potřebovali by, abyste vypadla. Je vám to jasné?
Dokážete žít s tím, že vám bude na bedrech ležet rozpad jedné z nejúspěšnějších kapel současnosti?! Co vy na to, Stevens?!?“ píchnul mě do žeber prstem, až to zabolelo. Ustoupila jsem o pár kroků dozadu a pořádně se nadechla.
„Tak aby bylo jasno, pane Welshi, nemyslím si, že za ten jejich úspěch, počet prodaných alb a všechen ten rozruch okolo kapely můžete vy. Ano, určitě, máte na tom svůj podíl. Ale to by měl každý manažer, kdyby pracoval s tak talentovanými lidmi. Vy v sobě nemáte ani malé procento soudnosti. Bez jejich talentu byste to totiž nikdy nedokázal, chápete? Mohl byste pracovat pro kohokoli, snažit se ho dostat na vrchol. Ale když by ten člověk, hudební skupina, neměli talent, nezbylo by vám nic, s čím byste mohl pracovat. A pracovat s ničím, to jde těžko, viďte. Takže tady nejde o to, jestli já dokážu žít s nějakou zátěží na bedrech. Ti chlapci jsou si moc dobře vědomí toho, co mají. Co pro ně kapela znamená. Nezahodí to kvůli nějaké hádce. Ať se jedná o cokoli. Zahodili by svůj životní sen. A na to to mají v hlavách moc dobře srovnané. Spíš tu jde o to, kde vy byste byl bez nich. Na shledanou. Doufám, že se neuvidíme moc často, pane Welshi,“ rozloučila jsem se a odešla zpátky do šatny. Nechala jsem ho tam jen tak stát a zírat na místo, kde jsem ještě před chvíli byla já.
„Co ti chtěl?“ zeptal se Phillip. V šatně už byla zase původní sestava. Phillip, holky a já. Hvízdal zmizel a zbytek se ještě nevrátil.
„Popovídat si,“ pokrčila jsem rameny a s mírným úsměvem na rtech dodělala holkám sendviče.......