Vzpomínková epizoda

Vzpomínková epizoda

Náš dům stál poblíž vysokého srázu, bílý čněl k nebi uprostřed zahrady, kterou maminka denně ošetřovala, dole pak příboj žalostně hučel, když moře prudce naráželo do skal.
Bydleli jsme na pokraji malého a útulného městečka a i když nikam nebylo daleko hemžilo se automobily a cyklisty.
Byl krásný podzimní den a já se rozhodla doplnit ledničku. Ale ještě než jsem stačila zajít do garáže pro kolo, abych zajela do města, přijel můj český kamarád Thomas. Vylekal mě a tak jsem vyhrkla:
„Co tady děláš?“
„Utíkám“, řekl a já si teprve teď všimla jak je unavený, že se sotva drží na nohou. Zavedla jsem ho raději hned do pokoje s tím, že si promluvíme až se vyspí. Jak jsem předpokládala, usnul téměř okamžitě a tak jsem jela na nákup.
Cestou do přístavu jsem přemýšlela co mám uvařit, abych mu udělala radost, několikrát jsem prošla trh, ale kromě úhořů mě nic mimořádného nenapadlo.
Doma jsem začala kuchtit a už po chvíli se všude linula vábná vůně ryb a zeleniny
Tom se probudil a sešel dolů.
„Co to vaříš?“ zeptal se
„Goulash a co Ty?“ odpověděla jsem a ptala se dál “Kde jsi nechal Pat?“
„Zůstala v Česku“ a se sklopenýma očima pokračoval „doufám jen, že není ve vězení. Jsem srab,“ dodal sklesle
Posadil se a začal mi líčit tu strastiplnou cestu z Prahy do Zagrebu a Paříže, Provence, Londýna až k nám do Penzance. Už rok jezdil a hledal dočasný domov. Hodně ho to sebralo, byl stínem Toma, jakého jsem znala.
Tehdy v roce 1972/ 73 jsme život v Československu už moc neprožívali a tak mi skutečnost jak ji líčil připadala děsivá.

Penzance je přístav na bretaňském pobřeží v Jižní Anglii, má vlastní letiště, vlakové a autobusové nádraží a spoustu obchodů a butiků. Mezi nimi byl i ten můj s oblečením. Hned vedle prodávali elektroniku a tam nastoupil na krátkou brigádu Thomasz.
Do práce jsme jezdili spolu, přes oběd courali městem a chodili k Číňanům na nudle nebo chroupali kukuřici. Taky v italské pizzerii bylo útulno a voňavo, kupovali jsme si každý jinou pizzu a v parku jsme je dělili.
Ukazovala jsem mu náš poloostrov až k tomu místu, kterému se říká Na konci světa. Odtud byl krásný výhled na oceán tu spoustu vody, která pokrývá dvě třetiny naší planety.
Ale nejraději jsme pozorovali parníky plující zálivem obklopené hejnem racků, jejich příď rozrážela hladinu. Připomnělo mi to nůž, který vniká do měkkého másla.
Mi, drobní podnikatelé jsme se každý měsíc scházeli v čajovně na koncertech a rautech. Tentokrát šel Tom se mnou; protože jsem právě prožívala čas mužské absence. Byla jsem ráda, že mě někdo doprovodí.
Thomasz byl zádumčivý společník a bylo třeba hodně alkoholu než se trochu uvolnil, ale dobře jsme se bavili a dokonce i tančili. Domů jsme přijeli až k ránu, smáli jsme se a samozřejmě zamířili do mého pokoje. Padli jsme na postel a udělali to, nač vůbec nejsem pyšná. Slyšela jsem ještě jak se Thomasz tiše vytratil a hned nato jsem usnula.
Ráno bylo provinilé, šla jsem opatrně ze schodů a v jídelně jen hlesla: „Ahoj“.
Pil u stolu kávu, „Ahoj“ řekl a podíval se na mě.
Sedla jsem si naproti a pokračovala, „Omlouvám se za včerejšek, zapomeň!“
„Nezapomenu, nikdy, bylo to hezké“, pořád mě pozoroval „Jsi skvělý člověk“.
Přemýšlela jsem, co kdyby tady zůstal, ale hned mě napadlo, jako co? Zřejmě tušil o čem přemýšlím protože řekl “Bylo by pěkné tady žít, kousek od ČSSR“. Ale jak dlouho a co já potom, až se vrátí domů, proběhlo mi myslí.

Do Prahy se už, ale nedostal, za dva dny mu přišlo vízum do Kanady. Byla jsem s ním na letišti, letěl do Londýna a pak Montrealu, byl smutný a moc se bál.