Jen kousíček štěstí

Bylo mi osmnáct let a to poslední co bych o svém životě mohla říct by bylo, že je normální. Co taky lze říci o holce, která naposledy chodila s klukem v patnácti a to ještě jestli se tomu vztahu dalo říkat chození. Ne že bych byla tak divná nebo neatraktivní, jen jsem měla smůlu. Našli se tací, co o mě stáli, ale navíc k tomu všemu co jsem byla, jsem také dosti vybíravá. Takže to u mě chodilo tak, že já chtěla zásadně jen toho, koho jsem nemohla mít a ti co se snažili dobývat mé srdce končili s neuspokojivým výsledkem. Nežila jsem sice od svého posledního vztahu jako jeptiška, ale že by můj milostný život oplýval vzrušením, se také říci nedalo. Od posledního muže je to přesně rok. Rok samoty a prázdnoty a mám pocit, že je to stále horší a horší. Nevím, čím to je, jsem sice nenormální člověk, ale to je půlka planety taky. Do kolektivů jsem nikdy moc nezapadala a nebyla jsem ten typ co se po ní otočí půlka sálu když vejde po schodišti na parket, ale přátel mám mnoho a to i těch opravdu blízkých. Ale abych nenapsala jen o rozboru mé osobnosti, přejdu raději k bodu důležitějšímu. Příběh, který je spíše jako z romantického slaďáku, než ze skutečného života, to je ta věc, co mi zkřížila dráhu mého láskou nenaplněného života.

Stalo se to na počátku května tohoto roku. Zprvu to pro mne byla naprosto bezvýznamná událost. Okamžik na který za dva dny zapomenete a potom už nic. Po brigádě jsem jela na trénink tance. Jdu malým parčíkem a najednou proti sobě uvidím postavu kluka, tedy teď už spíše muže, kterého jsem znala. A to opravdu dobře. Oba jsme byli ještě malé roztomilé děti, když jsme se poznali. Bylo to ve školce a poté jsme spolu odchodili první stupeň základky. Od té doby uběhlo sedm let, po které jsme o sobě neměli jediné zprávy, kromě přátelství na Facebooku. Jak se od té doby změnil. Z ošklivého, nepříliš oblíbeného podivného klučíka, na sympatického, hezkého, roztomilého muže s postavou, která by se vjímala dokonce i na stánkách módních časopisů. Usmála jsem se na něj a čekala jsem jen nějaké to gesto na pozdrav. Víte jak to chodí s lidmi, co je léta nepotkáte. Nečekáte bouřlivý pozdrav, ale obvyklosti navzdory se z jeho úst ozvalo: „Ahoj Ančule!“ No na takový pozdrav nemůžete jen pokývnout a jít dál. „Ahoj Vítku, tak jak se poslední dobou máš?“ zeptala jsem se přívětivě a on se hned rozpovídal. Jako bychom se neviděli jen týden a ne sedm let. Doprovodil mě na zastávku a po hodině povídání jsem se s obrovským zpožděním vydala na trénink. Chodil, do stejné dětské organizace jako já, jen do jiné skupiny a za měsíc měl být sraz všech skupin. Měli jsme se tam potkat a tak jsme se rozloučili v očekávání brzkého shledání. Vítek si se mnou psal asi hodinu a pak už se téměř neozval. Ale akce se nakonec nekonala, ač jsem se snažila náš „Slet Kondora“ zachránit, tak bez úspěchu a brzy jsem na Vítka zapomněla- ale ne na dlouho. Osud mi dopřál ještě jedné šance. Znovu jsem jela z brigády, ovšem v naprosto abnormálním čase, protože jsme ten den neměli školu. A když jsem nastupovala do autobusu, najednou z těch dveří vystoupí on a jen se usměje. Nečekala jsem nějaké přivítání, spíše to vypadalo na letmo prohozenou zdvořilost a pokračování v cestě domů, ale nestalo se tak. Oslovil mě a já byla překvapena. Vyzval mě k tomu, abych si s ním sedla na nějakou lavičku v okolí. Hledal pro mne nějakou s pěkným výhledem a stínem, ale moc se mu to nedařilo. Pak jsme se posadili a zabrali se do hovoru. To bylo poprvé, co jsem mohla v klidu prozkoumat jeho tvář. Bože, jak ten měl krásný úsměv. Tvář hezčí spíš z profilu než ze předu, ale to mně nikdy nevadilo. Zrovna byl horký letní den a tak si v průběhu našeho rozhovoru rozepnul košili. Možná jsem divná, ale tento fakt se mnou zacloumal asi jako stoletá vichřice. Jen jsem se zhluboka nadechla a spíš více než mírně rozptýlená jsem se snažila udržet ve střehu. Povídal krásně a rozhovor s ním plynul jako po másle. Kolik já jsem se toho o něm dozvěděla. Vzpomínali jsme na staré časy a on vyprávěl o tom jak se naše třída změnila po našem odchodu v pátém ročníku. Najednou se ozval: „Pch…teda to je dneska ale vedro, asi se posunu trochu do stínu.“ Jak řekl, tak učinil, kousek se ode mne odsunul po lavičce do stínu rozložitého stromu, ale pak najednou promluvil znovu: „No jo, to jsem se sice hezky přesunul, ale je to dál od tebe a tak jsem to nechtěl.“ A opět se přisunul blíže ke mně. Pak už byla spousta hodin a já už musela jít domů a tak jsem mu oznámila svůj odchod.
„Víš Vítku, já už musím jít. Mamka mně zabije, jestli tu s tebou zůstanu ještě hodinu.“
„To je škoda, že už musíš jít,“ řekl a poté dodal „mamka tě ale nezabije, protože ti napíšu omluvenku.“
„Omluvenku?“ zeptala jsem se nevěřícně „To snad ani nemusíš.“
„Ale já chci!“
V tu ránu vytáhl z batohu papír a začal pomalu psát. Nedalo mi to a dívala jsem se mu přes rameno, ač to nemám normálně ve zvyku.
„Nedívej se, je to omluvenka pro maminku a ne pro tebe. Pěkně se otoč a sleduj něco jiného, jo!“
Už jen pro to aby byla legrace jsem se sice otočila, ale přes rameno jsem se mu dívala stále do listu, který psal.
„Ale ne! Ty podvádíš, řekl jsem ať se nedíváš!“
Otočil se ke mně zády. Udělala jsem to samé. „Ne zády se ke mně netoč!“ řekl s nejkouzelnějším úsměvem, který jsem doposud viděla. A tak jsem dostala omluvenku, kterou zapečetil lepidlem, abych jí nemohla přečíst. Ještě na rub napsal nějaký text, ale pak vytáhl gumu a začal text gumovat. Byla to školní guma ve tvaru rtěnky v příšerné růžové barvě. Začala jsem se mu smát. Kdo by se také nesmál. „To byl dárek od dětí,“ oponoval.
„No dyť jo, už se skoro nesměju, ale je naprosto stylová…Tvá oblíbená barva?“ Znovu se usmál a vysvětlil mi, že růžovou opravdu rád nemá. Pak mě odvedl k zastávce autobusu a tam jsme se rozloučili. Po čtyřech hodinách nepřetržitého rozhovoru. Počkal, až se za mnou zavřely dveře autobusu a ještě poté mi mával, když jsem mizela v dálce. Já zářila a první věc, kterou jsem udělala bylo otevření oné omluvenky. No jsem prostě typická ženská, zvídavá a nedočkavá. Text uváděl jeho číslo a bylo to opravdu vtipné. Lepší omluvenku bych nevymyslela. Drahá paní Skalická, dovoluji si omluvit zpoždění vaší dcery Anny, ale nemohla za to. Důvodem bylo to, že jsme si dlouho povídali a také to možná bylo tím, že jsme se zkrátka doslova děsně dlouho neviděli. Nakonec ještě uvedl, že o více informací si může zažádat na téměř bezplatné lince 608 407 329 a nezapomněl se podepsal jako S láskou pan K.
Jak já zářila celý den. Bylo mi s ním skvěle úžasně a dokonale, tolik jsme si rozuměli. Dokonce jsme se i domluvili na tom, kdy se příště uvidíme. Měli jsme se spolu doučovat matematiku, i přes to, že jí ani jeden z nás neumí. To nebylo ani nejmenší překážkou.

Přišla jsem domů a tam byla okamžitě zpráva od něj. Že si prý uvědomil, jaký nesmysl to napsal do té omluvenky, a že se stydí. Měla jsem pocit, jakoby jsem se mu líbila, jako by mezi námi rostlo nějaké pouto, které bude trvat ne jen nějaký ten týden. Těšila jsem se na něj, jen pár dní mi zbývalo do dalšího setkání …ale to jsem se mýlila. V tom shonu a roztržitosti jsem dočista zapomněla na představení s divadelním souborem a tak se muselo naše setkání posunout. Ještě tu noc jsem celou probděla, nemohla jsem ve víru myšlenek zkrátka racionálně uvažovat - a spát? To už vůbec ne. Chovala jsem se jako malá, chtělo se mi protančit nocí. Už jsem se v živých barvách viděla po jeho boku. Připadalo mi to naprosto přirozené, nikoli dokonale naivní. Říkala jsem si, jak je skvělé mít pocit, že dokonce i na mně se jednou usmálo štěstí, že dokonce i já jsem k sobě někoho našla, někoho, kdo se ke mně hodí a rozumí mi. Jenže cesty osudu jsou naprosto nevyzpytatelné a ani mé neutuchající nadšení nad řáděním náhody nedokázalo zvítězit. Jako vždy. Ale to je život.