Comme des enfants XIV.

Leželi jsme pod proudy studené vody a vysíleně se smáli. Oblečení se mi lepilo na tělo jako druhá kůže, Max na tom nebyl o nic líp. Hlínu jsem musela mít přilepenou, až nevím kde, nicméně mě to neodrazovalo od toho, abych se dál neválela jako prase a při posledních kapkách vody zklamaně nevzdychla.
„To bylo...,“ nenacházela jsem slov.
„Úžasný.“ Usmál se na mě. Jenom jsem pokývala hlavou.
„Škoda, že s sebou nemáme něco suchého, já už jsem tě nahého viděla, že jo, ale nestojím o to, aby se za náma táhly tvoje fanynky, dozvěděly se, kde bydlím a pak mi třeba poškrábaly auto, nebo otrávily vodu v bazénu.“
„Toho by nebyly schopný.“ Kategoricky odmítal.
„Já bych je nepodceňovala, víš, co dokážou zhrzené holky? Nevíš, protože jsi nikdy nebyl zhrzená holka.“
„Taky fakt.“
„Taky? To je tvoje velké mínus... no, i když... jak tak o tom přemýšlím, tak je fajn, že nejsi holka. Navíc zhrzená.“
„Tak jak?“
„Ještě jsem se nerozhodla, jestli to považuju za tvoje mínus, nebo plus.“
„Hodinka ti bude stačit?“ zeptal se a překulil se na mě.
„Tak rychlý nejsi...“ začala jsem se smát.
„Tssss.“
„Důkaz místo slibů?“ nadzvedla jsem laškovně obočí.
„Klidně, jediný blbý je to, že tě zase pořádně nevidim...“ stěžoval si, když se studenýma rukama dobýval pod moje svršky.


„Au au, kousnul mě mravenec.“ Stěžovala jsem si cestou ke mně a třela si místo těsně nad kolenem.
„Mravenci už spěj, nejspíš to byl komár.“ Napadnul moji myšlenku logicky.
„Nene, komára bych poznala.“
„Jasný.“
„Proč mi nevěříš?“ zeptala jsem se ublíženě. Jasně, že to mohl být mravenec. Po pravdě mě komár jako možný pachatel ani nenapadl.
„Neni to o tom, že bych nevěřil. Řek jsem jenom, že to byl nejspíš komár, ale klidně to moh bejt mravenec, když na něm trváš.“ Nechtěl se se mnou handrkovat. Začala mi být zima, tak jsem se přitulila. Objal mě jednou rukou a přitáhl blíž.
„Budeš mít akreditaci?“ zeptala jsem se jej na hudbu blízké budoucnosti. Totiž filmovou.
„Nevim, vždycky jsem chtěl bejt součástí toho, jestli budou dobrý filmy, tak klidně.“
„Možná se tam potkáme.“ Nadhodila jsem.
„Hmmm.“
„A možná taky ne, záleží, jak budu zaneprázdněná.“
„Ale?“ Jeho sevření zesílilo.
„No jasně, mají přijet jedni borci ze Států, mě prý chtějí jako groupie a já se netajím svým zájmem o opačné pohlaví, takže jsem na jejich nabídku kývla, co taky jiného?“ začala jsem se smát. Max se lehce zarazil.
„Vážně?“
„Ano, přijedou borci ze Států, ano, dva u mě budou spát, ano, mužské pohlaví mi není proti srsti a ano, můžeš se na ně přijít podívat taky.“ Smála jsem se naplno. Zajímalo by mě, jestli zase tak rozkošně nafouknul tváře.
„Akreditačka mě nemine.“ Povzdychnul si a já jej pohladila po ruce.
„Hodný.“ Jenom si povzdychnul a trochu natáhl krok. No, co, že jsem za ním vlála jako hadr na holi.


„Jak je?“ ozvalo se mi u ucha po probuzení. Ležela jsem na boku a ruce měla pod hlavou. Mžourala jsem do světla, kterého bylo plno. Max ležel naproti a culil se jako měsíček na hnoji, jasně, směj se, po ránu vypadám nejlíp.
„Už mi bylo i líp.“ Zhodnotila jsem a snažila se na něj usmát, ale šlo to ztuha.
„U mě dobrý, díky za optání.“
„Jo, jasně, promiň.“ Ale Max to jenom odmávl rukou. Přetočila jsem se na druhý bok a začala vstávat. Hm, připadalo mi krajně nepatřičné promenádovat se tady nahá, i když to bylo před ním. Nenápadně jsem hledala nějaké kusy oblečení, ale na mé straně nebylo nic, proto jsem se obrnila pocitem proti studu a rychle se přesunula do koupelny. Do sprchy jsem si s sebou vzala i kartáček na zuby a důkladně si s ním vyrejdila v puse, jeden totiž nemůže vědět, jestli tam náhodou nemá zbytky hlíny, když se válí po mokré trávě a po příchodu domů usne hned po... no, po dobrém sexu. Byla jsem trochu jako po zmlácení, člověk, co není zvyklý spát na jedné posteli s druhým člověkem, co se rád rozvaluje, to je značka ideál. Naopak spaní na jedné posteli s mým nejlepším kamarádem bylo přirozené... hm, až na pár výjimek. A vůbec neměla bych spíš myslet na to, co mě čeká po sprše než na Jakuba? Zabalila jsem se do županu a zadumaně si ručníkem sušila vlasy.
„Přemejšlíš?“ vytrhl mě ze zamyšlení Maxův hlas. Otočila jsem se směrem k němu a usmála se.
„Tak trochu.“
„A na co jsi přišla za ty hodiny?“ podíval na imaginární hodinky na levé ruce, herec.
„Asi na nic.“ Pokrčila jsem rameny. Vážně jsem na nic nepřišla, nechala jsem myšlenky plynout, jak se jim samotným chtělo.
„Dlouhý čekání na nic?“ zaironizoval si.
„Přesně.“
„Ale moje dlouhý čekání snad nebylo zbytečný.“ Tak tenhle sexuální podtext jeho slov, dokreslený jeho mírně zpěvavým přízvukem, mě dostával do kolen.
„Jen za předpokladu, že se ztišíš, protože ségře ještě nebylo osmnáct.“ Zasmála jsem se a dala mu pusu do důlku mezi klíčními kostmi. Bavilo mě, když jsem se ho mohla dotýkat, vlastně mě bavil on jako celek. Hodně.