I can wait forever - Nothing stupid

Bylo těsně po třetí hodině ráno, když jsme se konečně dostali do terminálu číslo dva pařížského letiště Charlese de Gaullea. Měli jsme štěstí, že se kolem nás nemotalo moc lidí. Po cestě jsme nepotkali ani jednoho fotografa, ani jednoho reportéra. Buď na ně bylo příliš brzy anebo jim Tough Improvisation nestáli za přílišnou akci. A nám všem to nesmírně vyhovovalo.
Postavila jsem se před tabuli odletů a začala hledat.
Moskva, Sydney, Atlanta, Dublin, Los Angeles, Helsinky, Johannesburg, Dubaj…
„Tak odkud to letí?“ poklepal mi na rameno Scott. Zívla jsem a pokrčila rameny.
„Hele, tady. Montreal, Air Canada, 4.20, 2A, A26,“ ukázal prstem do vzduchu.
„Budeš dávat pozor, jestli jdeme dobře, jo? Já totiž za chvíli asi usnu ve stoje,“ vykročila jsem ke zbytku naší skupiny, ale můj kufr mě přinutil zastavit.
Pokusila jsem se ho nadzvednout a znovu vyjet. Výsledek žádný. Sehnula jsem se, ale nic podezřelého jsem neviděla. Měla jsem toho akorát tak dost. Obrátila jsem zavazadlo na bok, poraženecky si na něj sedla a položila si hlavu na kolena. Absence fotografů mi hrála do karet. Kdyby tam byli, noviny by se předháněly, kdo vymyslí lepší titulek…
Colette Stevens (27), nová posila kanadských Tough Improvisation, nezvládá nátlak showbusinessu!
Bere nová ‚členka‘ TI drogy? Našli jsme jí zdrcenou na pařížském letišti!
Tough Improvisation si neumí vybrat své pracovníky! Mladá Stevens v Paříži zkolabovala!
Sestra Jeffreyho Stevense z rockové kapely Tough Improvisation na pokraji svých sil kvůli setkání se svým bývalým přítelem Scottem Leroyem!
„Kde vězíš?“ zavolal na mě Scott. Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj.
„Nemůžu tady zůstat?“
„Já tam jdu,“ zarazil Scotta Jeffrey a vydal se mým směrem.
„Tak co je?“ sklonil se ke mně.
„Nechce to jet,“ zafňukala jsem. Pozvedl jedno obočí a na tváři se mu objevil pobavený výraz.
„Zvedej se. Šup!“ poplácal mě po koleni a pomohl mi zvednout se. Postavil kufr do normální pozice a mezitím, co jsem si upravovala bílé legíny, zprovoznil mé zavazadlo. O to druhé, větší, se gentlemansky střídali kluci.
„Mám bratra kouzelníka,“ usmála jsem se pitomě a vydala se na cestu.
„To víš, že jo. Všechno, co jen budeš chtít. Dlužím ti za tu návštěvu Amandy a holek. Vážně ti moc děkuju, pomohlo mi to.“
„Taky bych chtěla mít někoho, jehož návštěva by mi pomohla,“ podívala jsem se na něj, ale on nic neřekl. Znal mě. A to moc dobře. Věděl, že jakékoli poznámky o tom, že někoho takového určitě najdu, bytostně nesnáším. Říkal mi to každý a já o tom už hezkou řádku let pochybovala.
Bylo to ve mně. Věděla jsem to, jen jsem si to nechtěla přiznat. Srazilo by to moje ego...
Po pár minutách už jsme se řadili do fronty na odbavení. Rozdala jsem letenky a opět si sedla na svůj kufr. Jen tak zběžně jsem se podívala, jestli jsme všichni. Phillip stál v řadě jako první. Opíral se o vozík se svou bagáží, šedý klobouk, který mu ladil s riflemi, stažený do čela. Nepochybovala jsem o tom, že má zavřené oči. Jeffrey stál hned za ním a studoval svůj pas. Scott seděl na Charlesově vozíku a každou chvílí se otáčel, jestli si ho Hvízdal všimnul. Ten ale zíral do svého mobilu a okolí nevnímal. Najednou se ohlédl za sebe. Přejel pohledem přese mě a rozhlížel se kolem.
„O co jde?“ zeptala jsem se unaveně.
„Právě jsem dostal nápad. André šel na záchod, že jo?“
Snažila jsem se najít bubeníka, ale nikde nebyl. Vedle mě stál akorát jeho plně obsazený vozík.
„Pravděpodobně…“
„Hned jsem zpátky,“ oznámil mi, vzal Andrého příruční kufr a zmizel spolu s ním. A opravdu se za pár minut vrátil. Všechno bylo při starém, jen zavazadlo, které táhnul za sebou, prodělalo jednu podstatnou změnu. Bylo profesionálně obalené v igelitu proti poškození. Hvízdal se evidentně nudil a měl zájem nás trochu přivést k životu. A já si byla jistá, že tohle probere všechny, a především Andrého.
„Já to nebyl,“ přitiskl si ukazováček na rty, vrátil kufr na stejné místo jako před tím a otočil se směrem k pultu, kde přitažlivá blondýnka v uniformě zrovna něco vyťukávala do počítače.
V tom už vedle mě stál černovlasý bubeník a naštvaně se rozhlížel po nás všech. Tušila jsem, že vyhodnocuje situaci a osobu stojící za tímhle žertíkem.
„Děláte si prdel, že jo?! Já v tom mám všechny věci! Telefon, letenku, pas!“
To už jsem nevydržela a natvrdo se začala smát na celé kolo. Kluci mě následovali.
„Hlavně, že se dobře bavíte!“ rozhodil rukama bezmocně André. „Já ale nemám žádný nůžky nebo tak něco, čím to rozdělat!“
Hvízdal se nakonec slitoval a podal svému kamarádovi nožík. Připravil se na to dokonale. Moc dobře věděl, že to budou muset rozdělat ještě před tím, než na ně dojde řada na odbavení. A aby to stihli, museli pustit Scotta, mého bratra, mě, a dokonce i pár lidí stojících ještě za nimi.
Hned jak jsme se dostali z montrealského letiště domů, připravila jsem si věci na nadcházející den a zalehla do postele. Prospala jsem sice celý let, ale tušila jsem, že mě čeká pár náročných hodin.
Ráno mě probudil budík nastavený na sedmou. Udělala jsem ze sebe člověka, sbalila si zbytek věcí, a aniž bych dělala moc velký hluk, jsem se ocitla na verandě domu, kde jsem vyrůstala. Zamknula jsem za sebou a vydala se k nejbližší autobusové zastávce. Za tři čtvrtě hodiny jsem stála na místě určení s kelímkem Starbucks plným karamelového macchiata. Bylo nás tam celkem dost. Rozhlížela jsem se kolem a viděla spoustu mě nic neříkajících tváří. Já většinu z nich neznala, ale zdálo se, že jich pár zná mně.
Což se potvrdilo, když ke mně přistoupila půvabná brunetka, která se představila jako Shirley. Chvíli jsme si povídali, než nás všechny nahrnuli do jedné místnosti a začali udělovat rady – cenné, ale i takové, o nichž většina z nás byla přesvědčená, že je nikdy potřebovat nebudeme.
Po tříhodinové přednášce následovala pauza na oběd, při níž jsme se se Shirley vzdálily od zbytku osazenstva a zašly do nedaleké italské restaurace. Nechtělo se nám zpátky i přes to, že jsme si byly vědomy toho, že je to naše povinnost, a tak jsme se rozhodly krátit si zdlouhavé řeči našich průvodců jejich napodobováním, utahováním si z nich a neustálými výbuchy smíchu, které nakazily i naše okolí. Za což jsme byly nepřímo označeny za největší narušitelky onoho školení. Ve čtyři hodiny nás konečně propustili. Vzaly jsme si s mou novou kamarádkou na sebe čísla a rozešly se každá svým směrem.
V sedm večer už jsem ale opět procházela vstupem pro zaměstnance. Tentokrát jsem ale na sobě neměla rifle, tuniku a sako, ale černé minišaty, nádherné lodičky s mašlí na zavázání okolo kotníku a psaníčko ladící se stříbrnými tenkými náramky na levé ruce.
„Colette! Ráda tě zase vidím,“ přiběhla ke mně Shirley tak rychle, jak jen jí to boty na vysokém podpatku dovolily. Objala mě a sjela mě pohledem od hlavy až k patě.
„Páni, moc ti to sluší! Skoro bych tě nepoznala. Ty šaty, líčení, vlasy… Prostě, páni! Určitě tady zlomíš pár srdcí!“ mrkla na mě.
„No jasně. A pak ses probudila, viď? Ale díky, tobě to taky moc sluší.“
„Hele, já když něco řeknu, tak to platí. Kromě manažerky jsem taky jasnovidec,“ mrkla na mě. „A náš perfektní dojem kazí jenom ty cedulky. Jsou pěkně trapný. Kdo to vymyslel?!“
„Hlavně to nedávej pryč, ať nemáš problém,“ plácla jsem jí přes ruku, kterou si nálepku snažila sloupnout. Stačila jsem přečíst akorát její jméno. Shirley Taylor. Jméno jejího zaměstnavatele v závorce pod tím jsem nerozluštila.
„To je otrava!“ zhodnotila a rozhlédla se kolem. Všude okolo postávaly hromady novinářů, fotografů a moderátorů, kteří měli za úkol zpovídat každou hvězdu procházející po červeném koberci. Odebraly jsme se se Shirley pro něco k pití. Představila mě manažerům Holly Rascall, mladé začínající herečky z LA, Joshe Paddyho, známého britského zpěváka, který po celém světě prodal čtyři miliony desek, a to jenom za rok své kariéry, jíž začal ve svých třiceti, a spoustě dalších. To už se dovnitř začali hrnout zpěváci, zpěvačky, herečky, hudební skupiny, a my se vytratily ke stanovišti, kam přijížděly limuzíny známých osobností.
„Pro koho vlastně pracuješ?“ otočila jsem se ke své nové kamarádce a ona se pousmála.
„Tak zatím,“ zamávala mi a vydala se k bílé limuzíně, která právě přijela. Počkala, až řidič otevře dveře, aby mohla svého zaměstnavatele nasměrovat správným směrem.
„A nyní přivítejte čtyřnásobnou držitelku cen Grammy, úžasnou Miss JoJo!“ vykřikl moderátor a já otevřela pusu dokořán. Páni! Ta blondýnka známá svými výstředními kostýmy, vlasovými kreacemi a hlavně písničkami, které znal celý svět, byla pojem. Nemohla jsem tomu uvěřit, že Shirley měla takové štěstí pro ni pracovat.
Uplynulo pár minut a zpoza rohu se vynořila černá limuzína, podle jejíž poznávací značky jsem poznala, že teď přichází můj čas uvaděče. Fanoušci okolo začali naprosto šílet, když kluci vystoupili ven. Oblečení většinou v košilích a vestách, riflích a Converskách, aby se nezměnili moc od toho, na co jsou zvyklí jejich fandové, prošli po červeném koberci bez většího zastavování. Přes křik teenagerů postávajících za zábranami nešlo nic slyšet, rozhovory byly zbytečné. Jen se sem tam zastavili a zapózovali fotografům.
Doprovodila jsem je do sálu, ukázala jim jejich místa a odešla do místnosti, která byla určená manažerům a lidem jako jsem byla já. Součástí vybavení byla široká plazmová LCD televize, na níž běžel přímý přenos předávání cen. Jakmile vyhlásili všechny kategorie, přešli jsme do jiné, mnohem prostornější místnosti, kde hrál DJ, všude byli číšníci roznášející šampaňské, ochutnávky jídel a tak podobně. Bavila jsem se zrovna se Shirley, když na mě někdo zezadu bafnul.
„To jsme dobří, co?!“ strkal mi před nos Scott cennou sošku.
„Nejlepší,“ zakroutila jsem pobaveně hlavou a postupně své zaměstnavatele představila manažerce Miss JoJo.
O chvíli později jsem s Andrém stála u baru, popíjela další skleničku šampaňského a dívala se na Phillipa, který stál se Shirley pořád na jednom a tom samém místě. A jak se zdálo, perfektně si spolu rozuměli.
Scott se bavil opodál se zpěvákem jedné punkové kapely, bratr odchytil svého dlouholetého kamaráda. A pak mi do záběru skočil Hvízdal v černé košili a šedé vestě. Diskutoval s nějakým chlapíkem v bílých riflích a růžové košili. Naklonila jsem hlavu na stranu.
„Nemyslíš, že ten chlápek, se kterým se baví Charlie, je…“ zeptal se mě André, ale na poslední chvíli se zarazil a raději se napil piva.
„Jo, já myslím, že jo. Jediný, kdo o tom pravděpodobně neví, je Hvízdal,“ vyprskla jsem smíchy a André mě následoval. Měla jsem pravdu. Zpěvák Tough Improvisation neměl ani tušení, s jakým záměrem se s ním ten chlápek bavil.
Pozorovali jsme je, jak si spolu povídají. A pak najednou udělal Hvízdal krok dozadu, a vystartoval na druhou stranu místnosti. S Andrém jsme se řehtali jako koně. Skoro jsem na sebe až vylila obsah své skleničky.
Zrovna když jsem si objednávala další pití, asi hodinu po vtipném Hvízdalovu výstupu, se vedle mě objevil vysoký, tmavovlasý muž. Podíval se na mě a usmál se.
„Hezký boty. Manolo Bahnik?“ zeptal se mně a já jen stěží zakrývala překvapení.
„Ne, Jimmy Choo,“ odpověděla jsem a pak se mi v hlavě zrodil ďábelský nápad. Sdělila jsem ho Andrému a Jeffreymu, který se k nám přidal.
„To neuděláš!“ založil si ruce na prsou André.
„Vsadíš se?“
„O padesát babek!“
„Beru,“ podala jsem si s ním ruku a opět se otočila k Henrymu, mému novému příteli. A během pěti minut bylo domluveno.
Henry se vydal přes taneční parket přímo na druhou stranu a my tři ho nenápadně následovali.
„Ahoj, Henry O’Connor. Tvůj velkej fanda,“ natáhl Henry ruku k Hvízdalovi.
„Rád tě poznávám,“ odpověděl vstřícně Charles. K fanouškům byl vždycky milý.
„Můžu tě na něco pozvat?“
„Ne, díky. Ještě mám.“
„A na něco k jídlu? Za rohem je skvělá restaurace. Mohli bychom si popovídat.“
Musela jsem se silně kousnout do rtu, abych se nezačala smát na celé kolo. Jeffrey a André na tom byli asi hodně podobně. Stáli jsme opodál a pozorně poslouchali jejich rozhovor.
„To jako…“ zarazil se nechápavě Charles. A pak se mu najednou rozsvítilo. Bylo vidět, jak se jeho výraz změnil.
„Ne, promiň. Ale já jaksi… stojím na druhém břehu,“ vyjasnil Henrymu situaci a otočil se k nám zrovna ve chvíli, kdy jsem v záchvatu smíchu málem spadla na zem a zároveň mi André podával svých padesát dolarů.
„Na druhém břehu!“ smála jsem se pořád dokola. „To nemyslí vážně!“
Měla jsem dost. Udělala bych lépe, kdybych se od šampaňského už držela dál. Jenže jsem se rozhodla, že těch padesát dolarů vložím do pití. A to se mi později pěkně vymstilo…
Dopila jsem další skleničku, vrazila jí Jeffreymu do ruky a řekla mu, ať mi sežene další, že musím na chvíli na vzduch. Netušila jsem jak, ale najednou jsem se ocitla venku na červeném koberci. Všude hrála hudba a okolo postávaly hloučky lidí, kteří se bavili, tancovali a užívali si hezkého večera.
Ozvaly se první tóny písničky Hips Don’t Lie od Shakiry a já se přitrouble usmála. Nevím, jestli to bylo tím songem nebo tím vším vypitým šampaňským, že jsem se začala vrtět do rytmu.
„Co to jako mělo bejt vevnitř?!“ ozvalo se za mnou a já se ladně otočila. Stál tam Hvízdal, ve tváři naprosto rozzuřený výraz a já se zmohla akorát na to, abych se mu vysmála přímo do obličeje. Což ho vytočilo ještě víc.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to, do prdele, vevnitř mělo znamenat?!“
„Já chci tančit!“ rozvázala jsem si mašle obepínající mé kotníky a odhodila boty stranou.
Tu touhu se mnou nesdílel. Vlastně mu bylo dost nepříjemné, že na nás všichni koukali. A já tam před ním tančila bosá, v jedné ruce tenké psaníčko a druhou jsem se ho snažila přinutit tancovat se mnou.
„Kolik jsi toho měla?“
„Asi pár skleniček,“ uchechtla jsem se a dál se vrtěla do rytmu. Asi jsem se snažila napodobit pár pohybů Shakiry, ale vsadila bych na to těch padesát dolarů, co jsem vyhrála a v tu dobu už jsem je dávno neměla, že se mi to moc nedařilo.
Přiskočila jsem k němu a konečky prstů jsem přejížděla po jeho hrudníku a zádech, zatímco jsem okolo něj tančila.
„Můžeš toho nechat? Nejsi tu sama,“ chytl mě za ruku a držel ji pevně, abych se na chvíli zastavila. Hýbat jsem se ale mohla, alespoň na místě.
Zuřil. Bylo to vidět na jeho výrazu, hlavně na očích.
„Suchare. Víš, co by mi udělalo hroznou radost?“ podívala jsem se mu přímo do očí.
„No?“
„Kdyby sis se mnou zatančil!“
„Na to zapomeň, Colette,“ řekl varovně. Jeho obličej byl jen pár centimetrů od toho mého. A zničehonic se najednou objevila partička novinářů a běželi směrem k nám.
„Tak mě pusť a jdi pryč. Já budu tančit tady. Sama, když ty nechceš. On někdo přijde!“ pokusila jsem se mu vytrhnout, ale nepodařilo se mi to. Stisk zesílil.
„Dělej, jdeme odsud!“ táhnul mě za sebou. Udeřila jsem ho pěstí do zad.
„Nech toho, sakra. Teď není čas, musíme pryč!“
„Ne, počkej! Můj Jimmy!“ ukázala jsem na své stříbrné lodičky. Pustil mě, sebral ze země moje boty, opět mě chytl za zápěstí a utíkali jsme tak dlouho, až jsme vyběhli z areálu a schovali se v nějaké tmavé uličce. Hvízdal našel nějaký výklenek v jednom z okolních domů, strčil mě do něj a postavil se přede mně, abych nikam neutekla. Upito jsem na to měla dost a on si toho byl vědom.
Až když jsme stáli na místě, uvědomila jsem si, jak mě bolí nohy. Díky tomu běhu jsem trochu vystřízlivěla. Ale ne natolik, abych měla všech pět pohromadě.
Cítila jsem jeho zrychlený dech na svém rameni. Byla jsem tak blízko, že jsem viděla, jak se v chladné noci pára vycházející z mých pootevřených úst sráží na jeho vestě a tvoří na ní drobounké kapičky vody.
„Neuděláš teď žádnou hloupost, že ne?“ podíval se mi do očí.
„To jako že bych tě začala líbat nebo co?“ vyprskla jsem smíchy, ale on mi přes pusu dal svou ruku. Zakroutil hlavou a vydechl.
„Myslel jsem, abys nikam neutíkala, jinak nás najdou…“