Comme des enfants XV.

Max měl další dny dopoledne i část odpoledne většinou nějakou práci, neptala jsem se ho, co dělá, i když to nejspíš souviselo s jeho prarodiči, jak jsem pochopila. A protože o tom nezačal sám, nijak jsem ho netlačila do vysvětlování aktivit, které má, když nejsme spolu. Měla jsem tak spoustu času na návštěvy prarodičů, se sestrou jsme podnikly další výlety na kole, i když tentokrát se k nám přidal i Jakub a zásoboval nás historkami ze studia ve Státech. Nina občas přihodila bombu, co dělají pubescenti, když se nudí na internátě a já se nepřestávala smát. Byli jsme jako tři staří kamarádi, což jsme asi byli, i když Nina se k nám přidala až někdy teď, dřív jsme ji vnímali jako malou holku, se kterou mlátí puberta ode zdi ke zdi, ale před možná dvěma lety se to zlomilo. Našla jsem si k ní cestu a mohla ji beze všech pochybností prohlásit za kamarádku.


„Nikol?“ ozvalo se zaklepání a Nina s mým jménem vešla ke mně do pokoje.
„Hm?“ vzhlédla jsem od internetu. Už zase jsem si blaženě procházela všechny ty krásné botičky, které už jsem neměla kde skladovat, i když...
„Já.... no, jdu tě o něco poprosit...“ Její výraz mě donutil neironizovat. Nekomentovala jsem ani to, jak se zhroutila na moji postel, sedla jsem si vedle.
„A o co běží?“
„Přijede za mnou Josh...“
„Ale?“ neodpustila jsem si úšklebek. Sestra zčervenala jako rajče. Je to tu, budu muset vyklidit dům, aby si děti mohli užít fyzické blízkosti toho druhého. Jakub bude moc rád, až se mu nanominuju do domu, nikdo jiný nepřipadal v úvahu, moji místní známí a kamarádi byli buď pryč, nebo jsem s nikým neměla tak dobré vztahy, abych u něj jen tak přespala.
„Mohl by u nás přespat?“
„To se ptáš? Nebo mi tím naznačuješ, že budu muset vypadnout, protože ti bude chtít popřát... hm, nahlas, hodně a osobně?“
„Nebuď nechutná.“ Ošila se ségra. Ale ne, já jsem tady za nechutnou?
„To ani být nemusím.“ Zasmála jsem se.
„Já s ním ale ještě nespala!“ vypadlo z Niny najednou.
„S kým jsi ještě nespala?“ rozhodila jsem zmateně rukama. Že by ta dnešní děcka byla tak zdrženlivá? To snad ne?!
„S Joshem.“ Přiznala barvu.
„Cože?“ nechtělo se mi tomu věřit. „Vždyť jsi s ním už dlouho ne?“
„Hm...“
„A to nikdy nedošlo i na... koncovku?“ zeptala jsem se celkem kulantně. Jak jinak to opsat, že jo. Jedna věc byla tu koncovku provozovat, druhá byla složitější, totiž bavit se o ní s mladší ségrou.
„Ne.“ Byla Nina celá červená.
„Nemusíš se kvůli tomu červenat, jen mě to... překvapuje. Jo, jsem udivená, protože jsem si myslela... To je jedno. Jasně, že tu může spát, ráda ho poznám a taky vyklidím pole, neboj.“
„Dík.“ Zahučela.
„Nebo je tu ještě něco, o čem se mnou chceš mluvit?“ nadhodila jsem. Sestra vydala nějaký neidentifikovatelný zvuk. Takže chtěla.
„Je fajn, že na tebe nespěchal.“ Usmála jsem se.
„Není to žádný český nebo německý nadržený Hanz.“ Opáčila Nina a já vybuchla smíchy.
„On není ani Němec ani Rakušan?“
„Nee, jeho matka vyrůstala v Kanadě, jeho otec je ze Švédska a bydlí v Monaku. On sám se považuje za Francouze.“ Jasně, chlapec, co má kořeny všude a považuje se za hrdého francouzského nacionalistu, ou jé.
„A je na tom samém intru jako ty?“
„Neříkej tomu intr a chodí na stejnou školu jako já.“
„A počkal na tebe, dokud sama nebudeš chtít s ním spát.“ Shrnula jsem a pokývala s respektem hlavou, asi to není takový debil.
„Jo... On je mladší než já.“
„To jsem nevěděla.“
„O pár měsíců.“
„Tak jestli vám to v ničem nevadí, tak je to v pohodě, ne?“ nechápala jsem, proč by to měla být nějaká překážka.
„Jo.“
„Neboj, to bude v pohodě.“ Objala jsem ji. „Vyplatí se počkat na toho pravého.“
„Tys počkala?“ zvedla obočí a donutila mě k hurónskému smíchu.
„Čekala bys něco jiného? Počkala jsem na narozeniny toho pravého a neočekávané se stalo.“
„S Jakubem?“
„Jo, s Jakubem. Bylo to takové rozpačité a miloučké, oba jsme byli ještě děcka. Bylo mi necelých šestnáct.“
„Takže jemu... sedmnáct?“
„Čerstvě. Tehdy poprvé jsem se opila tak, že jsem zvracela...“ vracela jsem se ve vzpomínkách k tomu svému životnímu milníku, nebo jak nazvat ten okamžik. „Kuba mi držel vlasy, abych si je náhodou nepozvracela. Tehdy na mě byl ještě hodný.“ Zasmála jsem se.
„A dál?“ vyptávala se Nina dychtivě.
„Nechal mě spát v jeho posteli a ve spánku mi tisknul ruku.“
„To je... milé.“ Podotkla sestra a já jen zakývala hlavou.
„Ráno, no, jako ráno až mi bylo líp, jsme pak uklízeli pozůstatky oslavy a dopíjeli zbytky rumu a koly, pak najednou cvak a seděla jsem mu na klíně a líbala ho jako o život. Měl tehdy první, ještě čerstvé tetování na rameni, takže jsem musela být opatrná.“ Vybavovala jsem si překvapivě mnoho detailů. „Pak další cvak a svlíkal mi jeho tričko. Stalo se to tehdy u něj v posteli v pruhovaných peřinách, měl otevřené okno do zahrady, celý pokoj voněl spadaným listem a jím. A taky si pamatuju, že chvilku po tom, co jsem byla schopná vnímat, hráli z rádia, nebo možná compu, to už nevím, Placebo. Without You I´m Nothing. Jakub mi znovu tiskl ruku a strašně rychle mu bušilo srdce. A já se začala smát, protože mi to přišlo úchylné a zvrhlé, aby zrovna teď hráli Without You I´m Nothing. Tehdy mi řekl, že jsem nejcyničtější holka, jakou zná, a já mu poděkovala za to všechno. Za něj. A teď se mi nesměj, protože to bude znít pateticky, ale bez něho by to tu nemělo takový smysl, protože on je ten nejlepší kamarád, jakého si člověk může přát. Nikdy mě totiž neodmítnul, když šlo do tuhého. Vždycky je tu a já si jenom říkám, proč si vybral tu nejcyničtější holku, co zná, aby s ní spal jako úplně první ze všech a několikrát potom a ještě navíc se s ní dál kamarádí.“ Dokončila jsem svůj monolog a Nina na mě zírala s otevřenou pusou. Nebylo divu, řekla jsem jí něco, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla, pustila jsem ji do části historie, kterou jsem nesdílela sama, ale ještě s jinou osobou. Neironizovala jsem žádný z těch okamžiků, protože pro mě prostě tolik znamenaly. Ukázala jsem jí Jakuba ve světle, v jakém jsem ho viděla já. Jako poloboha, protože jím musel být. Za to všechno, co se mnou už zažil. Jasně, byly chvíle, kdy bych ho nejradši natřela dveřmi, jednou zepředu a podruhé zezadu, ale když se člověk povznesl nad všechny ty lidské chyby, tak... byl to prostě můj Jakub a hotovka.
„Ty ho máš ráda!“ konsternovaně pronesla ségra.
„Čekala jsi něco jiného?“
„Já... čekala bych, že mi v jednoduchých větách řekneš něco typu, jo, přefiknul mě, napoprvé nic moc. Ale tohle... to je teda něco. Páni.“
„Jsem taky jenom člověk.“ Usmála jsem se.
„Další věta, kterou bych od tebe nikdy nečekala. Začínáš mě nemile překvapovat.“ Ozvala se po chvilce Nina a já ji pro jistotu natřela polštářem. To aby si nemyslela, že jsem vyměkla, pcha!