Dívat se do budoucnosti se nevyplácí

Dívat se do budoucnosti se nevyplácí

Seděla naproti mě a já se bál k ní přisednout. Dívka společensky oblečena, pleť dokonale vyhlazenou, kůže vybarvena mořským sluncem. Kabelku měla střeední velikosti. Odhadloval bych, že má namířeno do nejbližšího klubu, nebo si chtěla vyjít jen tak do města. Dlouho jsem přemýšlel, proč se tvářila po celou dobu našeho posezení tak smutně. Nakonec jsem na to přišel. Později mi prozradila, že svému bývalému dala košem a že je tedy sama. Oči v jeden moment zklopila na displej svého mobilu. Snažila se zaujmout neutrální postoj vůči ostatním.
Pohlédla zkrz mě.Od té chvíle jsem ji začal rozumnět. Skoro každé slovíčko, které vyslovila, se mi nyní jevilo jako prosba o pomoc.I přesto, že vypadala unaveně, čišila z ni vlna energie.Už jsem myslel, že budu muset odejít z toho klubu, kde to všechno začalo, ale ona mě najednou vzala za ruku abych si s ní zatančil její oblíbenou písničku z mládí.
V době, kdy začal oblíbený song hrát, tancovala na parketu pouhá hrstka mladých lidí. A když její ruce si mě omotaly kolem krku, nemohl jsem už nikam utéci. Po celou tu dobu se na mě koukala svým hladovým pohledem. Byl to nezapomenutelný okamžik pro mě, neboť jsem druhý den pro ni napsal báseň, která se ji moc líbila. (Ona mi pak druhý den odepsala, že se jmenuje Lucie). Když hudba dohrála, zachvátil mě zvláštní pocit. Jakoby mě vlastní rty táhly neustále k ní. V tu chvíli jsem se cítil, jako jeden velký magnet. Nic kolem jsem ale nevnímal. Rozhodl jsem se tedy ji na okamžik zastavit. Myslím, že to bylo těsně u stolu, kde měla veškeré svoje věci. Když jsem k ní přišel, byla obklopena partou svých kamarádek.
„Nemohla bys na chvilku jít se mnou ?“ zeptal jsem se opatrně, abych nevzbudil zájem ostatních.
„Proč bych měla někam chodit, jestli mi něco chceš, tak to řekni klidně tady,“odpověděla se smíchem.
„Prostě jsem chtěl jen říct, jak jsem si s Tebou rád zatancoval.“
„To já taky a to je vše co jsi chtěl říct ? Myslela jsem, že jsi mi chtěl říct ještě něco.“
„No vlastně ani ne, jen asi tolik, že Ti to dneska moc sluší a jak jsi krásná.“
„Oh, to je ale hezký, Tobě to taky sluší.“
„Tak si sedni, ať nemusíš stát.“
„Děkuju akorát jsem si ještě nic neobjednal k pití.“
To nevadí, tady Petra Ti pro něco dojde, jen řekni co chceš.“
„Poprosil bych o Sprite.“
Po tomto dialogu, jsem si nemohl být jistý, zda se jí opravdu tak líbí, nebo jestli je to pouhá hra na kočku a myš, jak by se řeklo lidově. A ejhle ta kamarádka mi opravdu přinesla tu slibbovanou limonádu. Jistě by bylo na místě za to poděkovat a nabídnout se, že bych ji na oplátku taky něco donesl.
Najednou všechna světla zhasla a nějaká cizí osoba nám zapálila svííčku, jež stála delší dobu na stole.
V duchu jsem si představoval, jak se na mě ve tmě ta Lucka usmívá. Na neštěstí za chviličku rozsvítily. Nestihl jsem ani vymyslet sloku k mým smutným, leč zamilovaným básním. Skoro bych řekl, že jsem měl štěstí, že na mě nebylo znát,když jsem o něčem přemýšlel. A kdyb přece jenom se někdo z nich ptal, tak bych odpověděl, že si jen nemám s kým povídat. Docela hezké, že ?