Comme des enfants XVI.

Měla jsem špatnou náladu a byla protivná na ségru. Nic se mi nechtělo. Max už se skoro týden neozýval, Jakub pendloval mezi kluby a zařizoval miliony věcí, Kristýna brigádničila užíváním si u moře. Internet stávkoval asi tak často jako Italové nebo Francouzi a můj ipod nechtěl přehrávat nic jiného než Dave Matthews Band, což mým uším nevadilo. Polehávala jsem buď u bazénu v plavkách, nebo v posteli a pyžamo se stalo univerzálním oděvem. Zoufale jsem vzpomínala, kdy naposledy jsem si myla vlasy, ale bylo to asi celkem jedno, když mě nikdo neviděl.
„Ježiši, švihej do sprchy!“ nekrčila sestra nos a dokázala taky přeřvat hudbu. Hm, vlastně nemusela, ipod nehrál a já si toho ani nevšimla.
„Nechce se mi.“ Vzmohla jsem se na odpověď. Asi chabě, Nina mě do koupelny doslova dokopala.
„Zítra děláš řidiče, tak dneska žádný chlast.“ Dostala jsem nekompromisní příkazy.
„Jo?“
„Jedeme pro Joshe na letiště a neříkej, že se ti nechce.“
„Nechce.“ Potvrdila jsem.
„Prosím, udělej to pro mě.“ Udělala sestra psí oči. Do toho začal zvonit mobil, jen ho nechte zvonit, on brzo přestane, jenže to nemůžete mít za sourozence moji sestru. Přinesla mi ho až pod nos.
„Volá ti Jakub, tomu to snad zvedneš, ne?“
„Hm...“ udělala jsem a mobil si od ní vzala.
„Ano?“ ohlásila jsem se mluvítka.
„Niki, potřebuju pomoc.“
„To nejsi dneska první...“
„Nenaberu je do auta!“
„Koho jako?“ nechápala jsem. Copak se všichni pomátli?!
„Kluky, koho jiného? Zítra přiletí, protože popozítří to všechno začíná.“ Začínalo mi svítat.
„Zítra už jednu práci ve Vídni mám, jestli mi řekneš, že přiletí na Ruzyň, tak bohužel.“
„Uffff.“ Ozvalo se z druhé strany, Jakubovi asi spadl kámen ze srdce. Jenže já měla o starost navíc. Budu si muset půjčit auto. Paráda.
„Kolik jich mám brát?“ informovala jsem se celkem čile. Skoro jsem se nepoznávala. Po týdnu válení se. Takový obrat... Aspoň jsem byla opálená, když už nic jiného.
„Jenom jednoho. Zbytek naberu já, jenže do kufru by se to všechno nevešlo, rozumíš...“
„Ne, jenom mi řekni, v kolik přijedou. Sestra totiž bude mít soukromou návštěvu, takže se to trochu kryje. Navíc má ty narozeniny a já jí slíbila volný barák...“
„Dívej, to vyřešíme, jo? Přílet je ve dvě... a víš co? Můžu se tak během hodinky stavit?“ pozval se Kuba.
„Jo, přijď, doladíme detaily. Zatím.“ Rozloučila jsem se a pořádně ničemu nerozuměla. Ještě, že existuje tekoucí teplá voda jako vymazávač všeho, co vám koluje v hlavě.


Probudil mě zvonící mobil. Zasténala jsem, byly teprve čtyři ráno. Po celodenním nicnedělání se mi špatně usínalo, i když to možná bylo přemírou dalších a dalších káv s Jakubem, který přinesl jako úplatek různé sirupy.
„Hm?“ bolestně jsem provedla aspoň nějaký zvuk jako uvítání.
„Seš doma, Nikol?“
„No, to víš, že nejsem. Válím se v posteli jednoho dost obdařeného chlapa, trochu rušíš.“ Byla jsem rázem vzhůru a nedokázala si odpustit svoje blbé kecy.
„Škoda...“ uchechtl se Max.
„Proč škoda? Máš něco lepšího?“
„Vejlet.“ Jasně, stručně. A kvůli tomuhle slovu bych málem skákala z postele.
„Kdy?“
„Teď.“
„Nemůžu, zítra celý den něco mám.“
„Hele a nemůžeš to přesunout?“ zeptal se prosebným tónem. Štěstí, že jsem ho neviděla.
„Ne, promiň.“ Odmítla jsem. Nerada. Ale to vědět nemusel. Měla jsem právo hrát si na nedostupnou, nebo mu týden připadal jako adekvátní doba k tomu, aby neposlal ani pitomou zprávu? A já mám skákat jak on píská? A ještě mu brát telefony uprostřed noci?
„To je blbý... Pozejtří můžeš?“
„Jdu na kinder party, nic pro dospělé náfuky.“
„Ty nemáš ani den volnej?“ nechtěl mi věřit.
„Měla jsem, teď jsem zaneprázdněná. Vejlet snad počká, ne? Ségra má osmnáct jenom jednou za život.“ Namítla jsem logicky.
„Hele, jestli to děláš kvůli tomu, že jsem celej tejden makal jako šroub a neměl čas, tak to sorry, nemusíš se obtěžovat s takovou šarádou.“
„Ale jo, to víš, že jsem čekala na někoho jako ty, až se uráčí a věnuje mi svůj drahý čas. Nebo myslíš, že nemám na práci nic jiného než čekání na tebe? Nebo co? Ty ses týden neozval, fajn, já to beru, měls práci. Teď nemám, pro změnu, čas já. Je to tak nepochopitelné?!“ vyjela jsem na něj zostra. Chvilku bylo ticho, slyšela jsem jenom jeho nádechy a výdechy, no, tak jestli chlapec chce platit za lehce dýchání, prosím.
„Promiň. Hele, já nechtěl bejt paranoidní.“
„Aha. A co to teda bylo? Teorie relativity a její následky? Ježiši, já nemám takhle brzo náladu na to, abych byla sprostá. Chci spát. A pak pár dní nevylézt z postele, kde budeš i ty. Ale zítra ani pozítří to nejde.“
„Hmm... to je všechno pěkný, ale já pak odjíždím...“
„Kam odjíždíš?“ cítila jsem, jak mi hlas zděšeně vyletěl o něco výš. Jak jako odjíždí?! Popadla mě neblahá předtucha.
„Zpátky do Států. Dělat instruktora.“ Nechal ta slova viset ve vzduchu.