I can wait forever - Important matters

„Uá iam utíat neuu, boí ě noicky!“ zamumlala jsem skrz jeho ruku.
Přestal se nenápadně dívat do ztemnělé ulice a kouknul se na mě. Pomalu svou dlaň sundal a já se konečně zhluboka nadechla.
„Cos to říkala?“
„Že nikam utíkat nebudu. Bolí mě nožičky,“ přešlápla jsem z místa na místo, jak jen to malý výklenek dovolil.
„Měla sis vzít tenisky,“ zakroutil hlavou a znovu zkontroloval ulici. Po novinářích ani vidu, ani slechu.
„Jasně. A místo těch šatů třeba tepláky a vytahaný tričko. Vždyť jsme přece jenom na předávání cen.“
„Ten sarkasmus si odpusť,“ procedil mezi zuby, „v tomhle průseru jsme kvůli tobě!“
„Nemuseli bychom tu být, kdybys neměl tendenci mi to vyčíst ještě dneska!“
„Nepřipomínej mi, co se stalo vevnitř. Nebo odcházím,“ věnoval mi varovný pohled, ale já si z toho nic nedělala. Na to, aby mi docvaklo, co jeho odchod může mít za následek, jsem vypila příliš mnoho skleniček šampaňského.
„Vyhrožování ti jde, jen co je pravda,“ založila jsem si ruce na prsou, což vedlo k proříznutí ticha slabým zvukem o sebe bijících se podpatků bot, které jsem stále pevně držela za mašle.
„Nech toho, ano?“
„A co když ne? Co když mám dost těch tvých výhružek, co bys mohl udělat, kdybych tamto a tamhle to? Myslíš, že jsi něco víc než já? Tak to ani náhodou. A víš co? Udělám ti to jednodušší. Nebudeš muset odejít ty. Odejdu já,“ strčila jsem do něj tak, abych měla volnou cestu pryč a aniž bych se ohlížela, odešla jsem vstříc lampami osvětlené hlavní ulici.
Jakmile jsem ale vkročila na Truman Avenue, svého rozhodnutí jsem hořce zalitovala. Novináři ani fotografové totiž nezmizeli, pořád se potulovali kolem. A když na mě spočinulo světlo, stala se za mě jejich hlavní atrakce.
Uvažovala jsem, jestli se mám rozběhnout směrem od nich anebo mlčky dojít na nejbližší stanoviště taxíků nebo autobusovou zastávku. Tušila jsem ale, že druhý způsob by mi nepomohl se jich zbavit.
„Slečno Stevens, je něco mezi vámi a Charlesem Blancem?“
„Colette, máte nějaké vysvětlení, proč jste venku před budovou tancovala se zpěvákem Tough Improvisation?“
„Colette, máte v plánu svést více členů TI?“
„Přijala jste práci pro skupinu kvůli tomu, že chcete, aby se skupina rozpadla? Když vy nejste šťastná, nebude nikdo?!“
Stála jsem tam jako obětní beránek, vydaná napospas lidem, kterým slovo lidskost říkalo jen pramálo. Udělali by pro senzaci cokoli. I kdyby měli zveřejnit něco, co s pravdou nemá vůbec nic společného.
„Dejte nám pokoj,“ chytl Hvízdal zčista jasna moje zápěstí a tu noc už podruhé mě přinutil utíkat. Běžel přede mnou a úmyslně vybral nejkratší cestu k frekventovanější ulici ve městě, kde byla větší šance chytnout taxík. Slyšela jsem, jak běží za námi, ale neohlédla jsem se ani jednou. Při zběsilém běhu nočním Montrealem jsem doufala akorát v to, aby se mi minišaty nevyhrnuly nahoru. Takové fotky by zítřejším novinám asi pár kupujících přidalo…
Hvízdal mávnul na právě projíždějící žlutý Renault. Auto zastavilo a my rychle nasedli. Oba jsme se nadechli, že řekneme cílovou adresu, ale nakonec mi můj zachránce pokynul hlavou, a tak jsem sdělila ulici domu mých rodičů jako první.
Celou cestu jsme mlčeli. Bylo to zvláštní. Někde uvnitř jsem tušila, že bych mu měla poděkovat, za to, že mě dostal ze spárů protivných novinářů. Na druhou stranu jsem na něj ještě pořád byla naštvaná za to, co mi tam řekl.
Dívala jsem se před sebe na silnici a nic jiného nevnímala. Akorát se mi začínala mírně motat hlava.
Když jsme zastavili před rodinným domem na předměstí Montrealu, bez jakýchkoli starostí jsem vystoupila ven a prošla otevřenou brankou až na verandu. S lodičkami v rukou mi chvíli trvalo, než se mi povedlo otevřít stříbrné psaníčko.
„Kde to je, sakra?“ rozčílila jsem se. Klekla jsem si a obsah miniaturní kabelky vysypala na zem. Aby toho nebylo málo, zhasnulo světlo.
„Do prdele!“ přehrabovala jsem se naslepo věcmi válejícími se na dlaždicích, ale žádný výsledek. Nic ani vzdáleně nepřipomínalo to, co jsem hledala. Najednou se světlo rozsvítilo.
„No konečně,“ procedila jsem mezi zuby a ještě jednou si prohlédla všechny věci. Peněženka, kapesník, lesk na rty, Blackberry.
„Co prosím?“
Vzhlédla jsem a zjistila, že nade mnou stojí Hvízdal. Nakrabacené čelo a posměšný úšklebek na rtech.
„Nemůžu najít klíče!“
„A dávala sis je tam vůbec? Do tohohle by se asi nevešly,“ vzal do ruky psaníčko ležící opodál.
„Nejsem tam blbá, abych si zapomněla klíče, když vím, že se domů vrátím v hodinu, kdy už naši budou zaručeně spát!“ zvýšila jsem hlas a kabelku mu vytrhla z ruky. Naházela jsem do ní své věci, postavila se a začala zvažovat situaci. A našla jsem jenom jedno východisko.
Zaklonila jsem se tak, abych viděla na okna mých rodičů. Řekla jsem to správně, už dávno spali. Všude bylo zhasnuto.
„Zadrž, to je vážně chceš budit?“
„A co bych asi tak jinýho měla dělat? Sice nebudou skákat radostí, vyslechnu si asi menší kázání, i přes to, že je mi sedmadvacet, ale já spát tady před dveřma nebudu,“ otočila jsem se na něj. Stál opřený o dřevěný sloupek patřící k zábradlí na verandě. Tušila jsem, že si tohle všechno nesmírně užívá. Bylo to na něm poznat. Měl navrch. A evidentně záložní plán v rukávu, soudě podle toho jak se tvářil.
„Mám nápad. Ale jestli nechceš, klidně si zazvoň. Já počkám někde za rohem, abych slyšel tvojí mamku a její kdybys-měla-přítele-tohle-by-se-nestalo řeč,“ navrhnul a strčil si ruce hlouběji do kapes. Po minutě, kdy jsem nic neříkala, ho to přestalo bavit, pokrčil rameny a vydal se zpátky k ještě pořád čekajícímu taxíku.
„Tohle dělá schválně!“ dupla jsem si a následně se zajíkla bolestí. Obula jsem si boty, zavázala mašle okolo kotníků a rozběhla se za ním.
„Bez komentáře,“ nasedla jsem do auta a Renault se znovu rozjel. Na Hvízdala jsem se raději ani nepodívala.
„Děkujeme,“ podal zpěvák Tough Improvisation pár papírových bankovek řidiči a my mohli vystoupit.
„Užijte si zbytek noci a už se nehádejte. To mladému páru jako jste vy, nesluší,“ rozloučil se s námi šedovlasý stařík a odjel zpátky do centra.
„Chlápek s takovým smyslem pro humor takhle v noci? To se jen tak nevidí,“ zakroutila jsem hlavou a čekala, až se Charles přestane pobaveně dívat za tím autem a udá směr.
„Ne, pár jako my - TO se jen tak nevidí,“ otočil se ke mně a z kapsy vytáhl svazek klíčů.
„Klídek, Romeo,“ usmála jsem se a on mi úsměv opětoval, i když ani v jednom nebyla žádná upřímnost. Odemknul vchodové dveře, podržel mi je, než jsem prošla a výtahem jsme vyjeli do posledního patra.
„Prosím,“ nechal mne vejít jako první. Zula jsem si boty a položila je do botníku.
„Pán je narcis?“ ukázala jsem na obrovské zrcadlo a nečekajíc na odpověď jsem si v něm upravila šaty, které se mi trochu pomačkaly a posunuly tam, kde být neměly.
„Já? To ty tady stojíš před zrcadlem a upravuješ se,“ posmíval se mi a vydal se do další místnosti. Já šla za ním a poznámky jsem si protentokrát raději odpustila.
„Nechceš něco k pití?“ zeptal se mě, když jsem za ním došla do kuchyně. Nestačila jsem se divit. Celý mezonetový byt byl zařízený v moderním, vkusném stylu. To jsem od příbytku někoho jako je Hvízdal rozhodně nečekala. A ten výhled!
Díky měkkému koberci nebyly mé kroky vůbec slyšet a tak se Hvízdal stojící zády ke mně musel otočit, jestli tam vůbec jsem. Postavila jsem se k oknu a skousla jsem si ret. To byl ten nejnádhernější pohled na město, co jsem kdy viděla.
„Co to pití?“ opakoval svou otázku a já si všimla, že stojí vedle mě a v ruce skleničku s nějakou whisky.
„Chceš další scénu, nebo mě jen tak provokuješ?“ snažila jsem se vyhodnotit, která z těch dvou možností měla podle něj větší pravděpodobnost, ale nepřišla jsem na to. Tvářil se neutrálně.
„Nebolí tě hlava?“
„Ne,“ potlačila jsem zívnutí.
„Co žaludek?“
„Zatím v pohodě,“ otřásla jsem se zimou. Jakmile si toho všimnul, zmizel v dalším pokoji, a když se znovu objevil, podával mi černou mikinu.
„Další mikina?“ zašklebila jsem se, aniž bych si jí vzala.
„Chceš snad svetr?“ pozvedl jedno obočí a napil se zlatavé, nádherně vonící whisky.
„Ne, tohle,“ vzala jsem mu skleničku přesně ve chvíli, kdy pil, takže se trocha vylila na jeho černou košili.
„Nepřeháníš to trochu?“ založil si ruce v pase. Zakroutila jsem hlavou a obsah sklenice vypila na ex. Hvízdal se nestačil divit.
„Nebude zase žádný vyčítání, jakej jsem hroznej, když nechci tancovat, že ne?“
„Chtěl bys?“ dala jsem mu skleničku zpátky do ruky a on se zhrozil.
„Jednou mi to stačilo.“
„Tady by to ale bylo bez svědků,“ navrhla jsem schválně. Ten alkohol působil rychle. Až moc, řekla bych.
„Ne, díky.“
„Pořád stejnej suchar,“ zakroutila jsem hlavou.
„No, z hodiny na hodinu se nezměním, sorry.“
„To si jen myslíš. Už se ti to párkrát podařilo.“
„Kdy?!“
„Několikrát. Tu noc, kdy jsi byl zlitej pod obraz. V jednu chvíli jsi byl relativně v pohodě a pak jsi mi nadával do děvek. A pak na tom akustickým koncertě v Německu. Z nepříjemnýho Hvízdala byl najednou Hvízdal milej, hodnej, sexy a vstřícnej. Změna vždycky během pár minut.“
Nad tím, co jsem řekla, jsme se pozastavili oba dva. Jen tak jsme tam na sebe zírali a čekali, co bude dál.
„Asi bych se měla jít umýt a spát. Mluví ze mě alkohol,“ zhodnotila jsem situaci. Přikývnul, ukázal mi pokoj pro hosty, koupelnu, kam mi hodil nějaké zelené tričko, a zbytek večera se neukázal.
Ráno jsem se probudila a budík vedle postele ukazoval jedenáct hodin, čtrnáct minut. Než jsem si uvědomila, kde to jsem, trvalo to další dvě minuty. A než jsem se v koupelně upravila a převlékla zpátky do černých minišatů, bylo těsně před tři čtvrtě na dvanáct. Potichu jsem otevřela dveře a vyšla na chodbu. Vypadalo to, že Hvízdal už dávno nespí. A že má podle všeho zapnutou televizi.
Sešla jsem pár schodů dolů a uslyšela jsem v obýváku někoho mluvit. Přes televizi jsem ale nepoznala, kdo to byl.
„Tys tu měl večer společnost, jo? Tak to se nedivim, že si zmizel tak brzo!“
„Nikoho jsem tu neměl!“
„Ne? A kdo je ta holka na schodech? Nedělej ze mě vola.“
Stála jsem na jednom ze schodů jako přimražená. Ten hlas jsem znala moc dobře. Nevím, čím to bylo, ale udělalo se mi špatně. Vinu jsem dávala tomu šampaňskému a skoro plné skleničce whisky.
Teď už jsem neměla na vybranou. Nemohla jsem se vrátit zpátky a dělat, že se nic nestalo. Už mě viděli a nezbývalo mi nic jiného, než sejít dolů za nimi. A tak jsem pomalu sešla dolů.
„Colette?!“
„Ahoj Scotte,“ pozdravila jsem ho a pak už jsem rychle běžela na záchod, kde jsem strávila pár minut s hlavou v záchodové míse.
„Jsi v pohodě?“ ozvalo se přes dveře. Scott.
„Odpoledne budu. Co tady vůbec děláš?“
„Neměl bych se na to ptát já tebe?“
Chvíle ticha.
„Řešili jsme tady nějaký důležitý záležitosti,“ vypadlo z něj nakonec.
„Při hraní Guitar Hero na Playstationu?!“