Comme des enfants XVII.

Už úplně probuzená jsem ležela na posteli a poulila oči do tmy, uvnitř mne se střídalo hodně protichůdných pocitů. Začala jsem si na Maxe zvykat. Líbil se mi a já se snad líbila jemu. Bylo nám spolu fajn a najednou to má všechno skončit? Mobil jsem měla pořád u ucha, trenéra dýchání teď pro mě, díky.
„Seš tam?“ ozvalo se.
„Jo... jen jsi mi trochu vyrazil dech. Nečekala jsem... teda dalo se to čekat, že jo, ale nečekala jsem to tak brzo.“ Vzdychla jsem.
„Hm... nevim, co víc ti k tomu můžu říct. Nemáš dneska ani hoďku?“ poprosil. Teď jsem neměla čas dělat drahoty. Do deseti jsem měla spoustu času.
„Leda teď, kde jsi?“
„Hele, pamatuješ ten nonstop bar? Před nim budu čekat.“
„Budu tam co nejdřív.“ Slíbila jsem a položila telefon. Měla jsem pocit, že se pořádně nemůžu nadechnout. Jsem blbá, blbá, blbá! Co jsem si jako myslela? Že tady zůstane, dokud se neuráčím mu říct, že mi začíná škola? Nebo snad, že z toho bude nehynoucí láska? Kolik že mi to je? Patnáct?! Mezi přemýšlením jsem na sebe opatrně natáhla bílé krajkové šaty s nadýchanou sukní do půlky stehen, lehce si namalovala řasy a vydala se k botníku, odkud jsem vytáhla pohádkově měkoučké, hnědé, kožené baleríny. Ze skříně s kabáty a bundami jsem vyhrabala ošoupanou koženou bundu, do kapsy si šoupla mobil a klíče, kdo by teď měl náladu obtěžovat se s kabelkou? Před dveřmi jsem se nadechla studeného nočního vzduchu, studil mě v plicích a já znovu pocítila zklamání. Ze sebe, ze světa, z toho, že Max odjíždí. Měla jsem sto chutí obrátit se na podpatku a zaplout zpátky do ještě teplé postele, ale já nebyla tím, kdo mohl tímhle ranním dostaveníčkem něco ztratit. On odjede, já si užiju nějaký čas s Kubovou kapelou a pak to vidím směr jih. Teda snad.


Stál tam, kde měl. Schovaný ve stínu zídky, ale odlepil se hned, co mě zaregistroval. Roztáhl náruč a na chvilku mě do ní schoval.
„Dej bacha, ať mi nezmačkáš šaty!“ vyhrklo ze mě a Max se začal smát. Pohladil mě po zádech.
„Kam pudem?“
„Ty jsi mě vytáhl z postele, takže bys měl mít vybranou nějakou sakra dobrou destinaci.“
„Bezcílný bloumání..?“
„Lepší než nic.“ Vzdychla jsem. „Takže... pozítří odlétáš?“ nakousla jsem to ožehavé téma. Nemělo smysl chodit okolo horké kaše, vždyť proto jsem tu byla. Chtěla jsem srdcervoucí rychlé vyznání a pak zpátky domů.
„Nene, až popozejtří. Je to všechno takle rychlý a...“ nedořekl, místo toho rozhodil ruce. Nejspíš jsem pochopila, co chtěl vyjádřit.
„Nooo, zase budeš mezi svýma.“ Trochu jsem se na něj usmála, měla jsem sklon hledat ve věcech ostatních pozitivno, i když mě samotné se to pozitivno netýkalo.
„Hmmm.“
„A nikdy není špatné znát instruktora surfu, že jo.“ No jo, vtípky, i když uvnitř mi veselo nebylo ani náhodou.
„To máš teda pravdu.“ Pochechtával se, asi v představě, že kromě surfu bude dělat instruktora i jiných věcí, třeba.
„A pak... přestaneš být bílý jako sejr, že jo.“ Rýpla jsem si.
„Já že sem bílej jako sejr? Viděla ses někdy v zrcadle?!“ naježil se.
„Jsem dokonalá i bez zrcadla.“
„To je očividný.“
„Díky.“ Poděkovala jsem a on mě vzal za ruku.
„Když ti teď něco řeknu, nebudeš se mi posmívat?“ zeptal se.
„Nemůžu ti dopředu nic slíbit...“ pokrčila jsem rameny. To podle toho co vybalí.
„Je to hloupý, ale vzalo mě to víc, než sem si byl ochotnej připustit... nikdy jsem neměl problém říct holce nazdar, už se víckrát neuvidíme. Tobě by to navíc přišlo vtipný, co?“
„Trefa.“
„A tak jsem se chtěl rozloučit, ale je to nějaký divný...“ soukal ze sebe, trochu pobaveně jsem mu stiskla ruku.
„Dívej, nebudeme z toho dělat kovbojku. Pobavili jsme se, bavil ses?“ kývnul hlavou. „Trochu jsme se poznali a jestli budeš kdykoliv někde poblíž Vídně, nebo zase tady, u prarodičů, tak můj telefon a sympatie máš. A teď bych se ráda nechala obejmout, nebo se rozbrečím.“ Myslela jsem to částečně vážně, částečně jsem se u toho uculovala. Max mě objal tak, jako kdyby chtěl veškerou moji krev vymačkat na zem.
„A víš co ještě?“ podívala jsem se na něj. „Pojďme do toho nonstopu, platím...“ nabízela jsem.
„Tydle šaty se do hnusnejch knajp nehodí.“ Poukázal na bílé šaty.
„A kam jinam se podle tebe hodí?“ jenom pokrčil rameny, vsoukal svou ruku pod mnou bundu a rádoby ležérně mi přejížděl přes záda.
„Ty máš nahý záda!“ byl upřímně překvapený.
„Ne? Fakt? Ukaž!“
„Promiň no, dřív jsem si toho nevšim.“ Byl lehce dotčený, zase nafoukl tváře a já se tolik smála. Co na tom, že naposled? Zase jsem si uvědomila, jak moc mi bude chybět a trochu trpce přešla jen do úsměvu. Radši jsem se na něj nalepila a ruku v ruce jsme procházeli prázdným městem. Naposled.