I can wait forever - Trust me

„Jsi v pohodě?“ ozvalo se přes dveře. Scott.
„Odpoledne budu. Co tady vůbec děláš?“
„Neměl bych se na to ptát já tebe?“
Chvíle ticha.
„Řešili jsme tady nějaký důležitý záležitosti,“ vypadlo z něj nakonec.
„Při hraní Guitar Hero na Playstationu?!“

***

„Dalo by se to tak říct,“ odpověděl mi. Několikrát jsem si vypláchla pusu vodou a vyšla ven z koupelny.
„Tomu tak budu věřit,“ zakroutila jsem hlavou a zkřížila si ruce na prsou. V tom někdo zazvonil. Se Scottem jsme oba dva došli zpátky do obýváku, abychom byli v centru dění. Do místnosti zrovna přicházel Phillip s mým bratrem.
„No vida, většina už tady je!“ zhodnotil Jeffrey a posadil se na bílou koženou sedačku. Přešlápla jsem nervózně na místě. Něco se dělo a já neměla ani páru co. A nikdo se mi neobtěžoval nic říct. Měla jsem takové tušení, že kdybych nepřespala u Hvízdala, asi bych neměla tušení, že se ten den bude konat nějaká schůzka.
„Colette, ty jedeš rovnou z toho večírku?“ nakrčil čelo Phillip a obešel mě kolem dokola. Scott odešel do kuchyně, ze skříňky na nádobí vytáhl dvě skleničky a do obou nalil čistou vodu.
„Dalo by se to tak říct,“ podrbala jsem se na tváři a posadila se vedle svého sourozence, který zrovna něco dělal na svém telefonu.
„Nepřehnalas to včera, že ne?“ naklonil se ke mně, aniž by přestal psát zprávu své manželce. Oslovení lásko určitě nebylo adresováno nějakému jeho kamarádovi.
„Ne. Znáš mě,“ zakroutila jsem hlavou a on se na mě podíval.
„No právě, že tě znám…“
„Dej mi pokoj, Jeffrey,“ opřela jsem se o jeden z velkých polštářů a na chvíli zavřela oči.
„Kde vězí ten André?“ zeptal se za mnou Scott a přímo v mém zorném poli se objevila sklenice. Vzala jsem si jí a poděkovala mu.
„Mám pocit, že se včera v průběhu večera zdejchnul k Delilah. Takže si asi ještě chvíli počkáme,“ vysvětlil Hvízdal a sednul si do křesla naproti mně.
„Hlavně, aby přišel včas,“ poznamenal Jeffrey a schoval si mobil do kapsy kožené bundy, kterou si buď zapomněl sundat, nebo si chtěl nekazit image. Možnost, že by mu byla zima moc v úvahu nepřipadala.
Zvonek. Hvízdal se zvednul a šel otevřít. Vrátil se spolu s černovlasým mužem ve středních letech. Jeho šedé manšestráky, červené tričko a ulízaná patka svědčily o hodně věcech. Především o tom, že neměl vkus.
„Zdravím vespolek! Tak já jsem nějakej Johnny Hardy, rád vás šecky poznávám!“ zamával nám všem. Zachovala jsem si chladnou tvář a nenápadně se rozhlédla po ostatních. Všichni se tvářili stejně. Ať to byl kdokoli, rozhodně nečekali někoho takového.
„Dobře, pane Hardy. Můžete nám o sobě něco říct?“ zachoval se Hvízdal profesionálně a ukázal na křeslo, kde před tím seděl. Johnny se posadil.
„Říkejte mi Johnny, prosim. Nepotrpim si na formalitky. Tak mám diplom tady z Montrealské univerzity, samozřejmě z oboru. Makal sem pro Izzyho, o tom ste možná neslyšeli, ale je spíše známej ve Státech. Rok sem vydržel u Zacharyho Loona, ale to je děsnej vůl. Chová se nemožně. Myslí si, že ve svých dvaceti sedmi pochytil všechnu moudrost světa. Myslim, že tací jsou všichni v jeho věku…“
Naklonila jsem hlavu na stranu, pozvedla obočí a mírně našpulila rty. On si toho nevšimnul, ale já na sobě cítila pohledy všech ostatních z kapely.
„Dobře, Johnny. My se vám když tak ozveme,“ zvednul se Hvízdal, počkal, až se s námi Hardy rozloučí a vyprovodil ho ke dveřím. Jakmile zmizel z dohledu, kluci se začali smát.
„Vypadalas, jako když ho chceš zabít!“ popadal se za břicho Phillip.
„No promiň?! Ale s tou řečí ‚takoví jsou v sedmadvaceti všichni‘ bych ho nejraději prohodila oknem!“
„Myslím, že si vůbec neuvědomoval, kolik nám všem je,“ zakroutil hlavou Scott a napil se.
„Proč tady vlastně byl?“ odvážila jsem se zeptat. To už se ale zpátky vracel Hvízdal a tentokrát kousek za ním šel přirozeně opálený muž s několikadenním strništěm a lehce prošedivělými vlasy, kterému ovšem neubíraly ani ždibet jeho obrovského charisma. Oblečený v černém, dobře padnoucím obleku od Armaniho, který jsem viděla v časopise v letadle, když jsme letěli do Kanady, byl pravým opakem ňoumy Johnnyho.
„Lidi, dovolte mi představit vám George Terryho. Pane Terry, tohle jsou mí kolegové, André Clark, Jeffrey Stevens, Phillip Dubois, Scott Leroy a naše posila, Colette Stevens,“ představil nás.
„Prosím, říkejte mi Georgi. Jsem moc rád, že vás všechny poznávám. Je mi ctí,“ usmál se krátce a po vyzvání zaujal místo, kde seděl jeho předchůdce.
Po krátké prezentaci jeho úspěchů přišla řeč na Tough Improvisation.
„Co byste udělal jako první, kdybychom vás přijali?“ položil mu otázku Hvízdal. George se sehnul pro svůj kufřík, otevřel ho, vyndal jeden výtisk novin a podal ho Charlesovi.
„Svolal bych tiskovou konferenci, kde by se mimo jiné vyřešilo tohle,“ ukázal na ten den koupený Montreal Sun. Hvízdalovi se na tváři objevil výraz já-to-tušil ihned po zhlédnutí titulní strany. Hodil mi noviny, a aniž by se mi podíval do očí, čekal na mou reakci.
„Přečti to nahlas,“ pobídl mě Scott, který seděl mimo dosah a evidentně toužil vědět, co se tam píše.
„Úlovek dne! Charles Blanc a Colette Stevens ze skupiny Tough Improvisation přistižení, jak spolu…“ začala jsem předčítat nahlas, ale pak jsem to vzdala.
„Takže jsi to nepřehnala, co?!“ ozval se vedle mě potichu Jeffrey.
„Jak spolu utíkají z večírku k Charlesovi domů!“ dočetl to Phillip.
„Proto ty šaty,“ písknul udiveně, ale jakmile viděl můj výraz, okamžitě toho nechal a podíval se jinam. Cítila jsem se poníženě a naštvaně zároveň. Byla jsem taaak blbá!
„Nic spolu nemáme!“ vykřikla jsem a vyskočila tak prudce na nohy, že se mi ze zbytkového alkoholu zvedl žaludek a urychleně jsem odběhla na záchod, kde jsem strávila pár desítek minut, dokud pro mě nedošel Scott.
„Pojď, zavezu tě domů,“ pomohl mi vstát, dokonce mi v chodbě nazul a zavázal boty. V bytě už nikdo jiný nebyl. Jen Hvízdal, který se najednou objevil ve dveřích vedoucích z obývacího pokoje do chodby.
„Co to dneska bylo s těma chlápkama?“ zeptala jsem se, když mi Scott pomáhal na nohy.
„Vyhodili jsme Garyho a hledáme novýho manažera. Vlastně, už jsme ho našli. Přijali jsme George. A dostali jsme prvních pár úkolů. Ty se máš pořádně vyspat, máme sjednotit verze včerejšího večera a zítra ve tři odpoledne máme být nastoupený v sídle Universal Music, v půl čtvrtý začíná tiskovka,“ vyjasnil situaci Charles.
„Fajn, takže já jdu splnit svou část úkolu. Až se probudim a pořádně mi dojde, že jste vyhodili toho idiota, zavolám ti. Zatím ahoj,“ rozloučila jsem se s ním a spolu se Scottem jsme odešli směrem k domu mých rodičů.
„Až se ti bude chtít zvracet, řekni mi včas, ano?“ otočil se ke mně mezitím, co jsem zápasila s pásem. Ať jsem se snažila jakkoli, nebyla jsem schopná si ho přes sebe správně přetáhnout a zapnout ho.
„Hmm,“ přikývla jsem sotva znatelně a on si povzdychnul.
„Dej mi to, prosím tě. Kdybych tě neznal a nevěděl, co s tebou dělá alkohol, začal bych se ti smát, že si ve svých sedmadvaceti neumíš zapnout pás,“ sebral mi ho z ruky, uvedl ho do správné polohy a ukončil tak mé trápení.
„Kdybych tě neznala, asi bych ti jednu vrazila. A dneska už žádné narážky na můj věk, ano?“ překulila jsem hlavu na druhou stranu tak, abych na něj viděla. Díval se na mě a místo jakéhokoli posměšného výrazu, který by ve tváři měla na jeho místě většina lidí, zejména pak Hvízdal, jeho čelo bylo nakrčené a oči ustarané. Prostě Scott. Milý, hodný, vstřícný Scott. Nikdy nezklamal.
„Mám štěstí, že tě znám, co?“ mrknul na mě a nastartoval.
„To teda máš,“ přisvědčila jsem. Nezapomněla jsem přidat sebevědomý úsměv, který mi ve společnosti alespoň pár desetin promile v krvi nedělal žádný problém.
Netrvalo dlouho dojet k nám domů. V tu dobu bývá město obvykle bez dopravních špiček. Scott zaparkoval za BMW mých rodičů a pomohl mi dostat se z auta ven. Divila jsem se, že se mi za celou cestu autem neudělalo špatně. A hádala jsem, že Scott z toho měl mnohem větší radost než já.
„Kde máš klíče?“ zeptal se mě před vchodem.
„Nemám,“ přiznala jsem se a i nadále se hlavou opírala o Scottovo rameno. A tak zazvonil a počkal, dokud nám někdo nepřijde otevřít.
Po pár vteřinách se ve dveřích objevil můj táta s hrnkem kávy v ruce. Přejel pohledem ze mě na Scotta, pak zpátky na mě a beze slov nás pustil dovnitř. Táta měl pro Scotta vždycky slabost. Nevím, čím to bylo, ale bylo to tak. Možná věděl, že se o mě dokáže postarat, že když se dostanu do problémů, Scott nepromrhá čas nějakým rozhodováním se, jestli mi pomůže, ale vrhne se ke mně a podá mi pomocnou ruku. Ať už se jednalo o cokoli. Ze začátku mu sice moc nevěřil, asi se mu nelíbila představa, že by jeho ‚malá holčička‘ měla mít u sebe nějakého jiného muže než svého otce, který při ní vždycky stál, ale jakmile jsem ve škole začala mít problémy, a to nejen s učením, byl tu Scott a pomohl mi. A to i přes to, že naše školy stály na opačných koncích Montrealu. Skoro každé odpoledne jsme trávili zavření u mě v pokoji a on mě, po většinu času, doučoval matematiku, fyziku a chemii. Trvalo dlouho, než jsem dohnala to, co jsem zvorala, ale s jeho pomocí jsem to dokázala. A díky Scottovým radám, jak se vypořádat se dvěma spolužačkami, které mě neměly v lásce a dělaly všechno proto, aby mi znepříjemnily život, jsem nakonec zvládla i je.
Scott mě zavedl do mého pokoje, kde mě posadil na křeslo pod oknem a rozestlal postel. Já se mezitím pustila do rozvazování mašlí od lodiček.
„Jak je to dlouho, co jsi tu byl naposledy?“ zeptala jsem se ho a boty odhodila na stranu, aby nezavázely. Pomalu jsem se zvedla, aby se mi příliš nezamotala hlava, došla k posteli a sáhla pod polštář pro noční košilku.
„Pár let, nevím kolik přesně,“ uhnul pohledem a zrak mu spočinul na vysoké komodě, na které jsem měla v rámečcích vystavené fotky. Většina z nich z dob, kdy jsme byli pár. Během pobytu v Paříži jsem sice párkrát navštívila svůj pokoj, ale ty fotky jsem nikdy pryč nedala. Ani je nevyměnila za nové. Zůstaly tam, všechny na svých původních místech. Přesně jako v den, kdy jsem odlétala do Francie.
Přešel ke skříňce a já ho sledovala. Zhluboka se nadechl, ale nic neřekl. Sedla jsem si na postel a v ruce žmoulala lem tmavě modré saténové látky.
„Proč jsi je nevyhodila?“ položil otázku, aniž by se ke mně otočil.
„Nevím. Asi mi to přišlo zbytečný. Nebo jsem nechtěla,“ vyhoupla jsem nohy nahoru na matraci a začala zaujatě zkoumat drobnou jizvu na koleni, pozůstatek vehementního hledání klíčů na verandě.
„Možná bys je měla vyhodit teď.“
„Možná. Možná ale nechci.“
„Proč?“ otočil se na mě, ale zůstal stát na místě. Vzhlédla jsem.
„Možná mi připomínají něco, na co nechci zapomenout.“
„Říkala jsi, že pro nás oba bude lepší na to nemyslet,“ namítnul po chvíli nic neříkání. A strčil ruce hlouběji do kapes.
„Já vím, co jsem říkala, Scotte!“ zakroutila jsem hlavou. Znal mě moc dlouho na to, aby vytušil, že k tomu ještě něco chci dodat. Jen jsem kdesi uvnitř sebe nejdřív musela nasbírat sílu.
„Řekla jsem to kvůli tobě. Měl by ses pohnout dál.“
Koukla jsem se na něj. Pozorně mě sledoval. Každý můj pohyb, každé mrknutí, každé nepatrné cuknutí, když jsem z úst vypustila něco, co se mi říkalo těžce.
„Pohnout dál? Colette, copak sis nevšimla, že tady nejde o mě? Tady jde o nás oba! Já jsem se pohnul víc, než ty si myslíš. Jenom asi ne tím směrem, jakým sis představovala, víš?“
„Jak to myslíš?“
„Pohnul jsem se, v hlavě jsem si během předchozích pár dnů ujasnil hodně věcí. Především to, že tě nechci ztratit podruhý. Takže ať už chceš říct cokoli, řekni to teď,“ posadil se ke mně na postel.
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla.
„Ty fotky jsem nevyhodila z jednoho prostého důvodu. Ačkoli si myslím, že ty už ten důvod stejně znáš. Jinak bys mi nic z toho neřekl. Na to tě znám až moc dobře,“ pozvedla jsem obočí.
„Máš mě prokouknutýho,“ řekl jen a nechal mě pokračovat.
„To ty mě taky… Já ty fotky vyhazovat nebudu. Nebudu je měnit, nebo s nimi cokoli dělat. Nechávám si je, protože…“ zarazila jsem se. Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy.
„Ty jsi trdlo. Pojď sem,“ přitáhl si mě k sobě a objal mně.
V tu chvíli přišlo veškeré mé snažení nebrečet vniveč.
Proč jen musel být takový? Kdyby se na mě vykašlal, hodil mě do postele a odešel, nic z toho by se nestalo. Nemusela bych tam tak sedět a brečet jako malá holka do trička svého bývalého.
„Protože jsi jediný člověk, kterého jsem milovala a který mě miloval takovou, jaká jsem. To, co jsi mi řekl tenkrát na letišti, jsem si dokonce nechala ve švédštině vytetovat na ruku!
Bojím se, že už k sobě nikoho tak blízko nepustím, že už nikdy nepotkám někoho, jako jsi ty. Proto tě nechci ztratit. Proto si nechávám všechny ty zatracený fotky, proto ať se snažím jakkoli, nedokážu tě nechat jít i když vím, jak moc tě to ničí a jak sobecky se kvůli tomu chovám!“
„Pšššt,“ šeptal mi do vlasů, hladil mě prstem po paži.
„Kdybych chtěl odejít, Colette, neseděl bych tu. To mi můžeš věřit.....“