Barová

„Připadá ti to normální?“ zašeptala mi do ucha jedna z mých kamarádek. Měla na mysli okaté balení chlapů, kteří seděli blízko nás. Za barem jsme na ně měly moc nádherný výhled. Zatím ještě neposlali žádný drink, takže mi nestáli ani za pohled. Ne, že bych si chlapy vybírala jenom podle tohoto kritéria, ale dnešní večer jsem odmítala rozdávat své pohledy.
„Ale tohle je normální. To proto sis vzala podpatky a krátkou sukni, ne?“ poukázala jsem na její dnešní „výbavu“. Lehce se začervenala, ale klidně to mohlo být jenom světlem. Z druhé strany se na mě nalepila druhá slečna.
„Bavíte se o těch blbcích tam?“ zeptala se a lehce pohodila blond vlasy směrem k těm, o nichž už byla řeč. „Černovlasý ujde, zbytek je odpad.“ Zhodnotila je. Paráda, moje oči zůstanou ušetřené té hrůzy. God bless her!
„Ještě jednou.“ Poručila jsem si u barmana, který mi pohledem visel níž, než je slušné. Jasně, měla jsem ráda tyhle naše holčičí pátky na baru, co nejvyšší podpatky, co nejhezčí oblečení a taky nejvíc oplzlé kecy.
„Na účet podniku.“ Blýsknul zuby.
„Díky.“ Pokývala jsem uznale hlavou.
„Dneska nějak jedeš.“ Letělo éterem.
„Říkala jsem vám, že se dneska vypijeme, ne? Platí můj brácha...“ zopakovala jsem jim znovu. Když bratr slaví narozeniny, má to grády. Jen jsme odmítly vymést každý bar v okolí, oslavenec a jeho kamarádi slíbili, že přijdou sem, protože tenhle podnik byl lepší než většina těch zaprášených hnusů. A to teda přijdou! I kdybych měla platit taxíka. Pití totiž vyjde mnohem dráž.
„Kdy přijdou?“
„Asi až si všichni užijou s tou... hm Petrou?“ hodila jsem do placu vděčný vtípek, co se zakládal na pravdě. Kluci jsou drbny a můj drahý sourozenec největší z nich. Holky se zasmály.
„Opouštím váš, kočičky.“ Neváhala se s námi po chvíli rozloučit ta, podle veřejného mínění, nejvíc sexy z nás. Odměnou za tenhle odchod byla její drahá rtěnka na mé tváři. Na volnou stoličku si po pár minutách sedl nějaký boreček, který si očividně myslel, že snad budu mít zájem.
„Doufejme, že délka jeho penisu je vyšší něž cifra jeho IQ.“ Řekla jsem hodně nahlas směrem ke kamarádce, která se dobře bavila. Netušila jsem, jestli je to trapnými kecy toho borce nebo alkoholem.
„Chudák...“ dodala a začaly jsme se smát. Neprofesionálně vyprsknul i barman. Povytáhla jsem obočí, tak poslouchat cizí rozhovory by se ti chtělo? Radši jsem mu naznačila, ať nám dolije. Zdálo se že má nějak málo práce, v našem barovém úseku se totiž poměrně vylidnilo. Po pár další vodkách se sodou jsme začaly řešit vztahy. Zase.
„Nechápu, že si takhle necháš dělat na hlavu.“ Rozhodila jsem ruce. „Nesere tě, že tvůj život se smrskl hlavně na to, abys ho nenaštvala?“ ptala jsem se celkem logicky.
„Ne tak to není. A tyhle kecy jsou důvod, proč ty nikoho nemáš.“ Ukázala na mě prstem. Ukažme si na tu, se kterou nikdo nevydrží.
„Jo. Protože asi chci moc. Ale chci vážně tolik?! Zdá se ti inteligentní a celkem vtipný chlap jako nereálný?“ ptala jsem se spíš sama sebe. Copak v tomhle vesmíru nikdo takový není? Dávno jsem se smířila s tím, že nikdo není ideální. Barman mě pobaveně pozoroval. A co je, kurva, tohle?!
„Promiňte, můžu mít soukromý dotaz?“ vypálila jsem na něj.
„Telefonní čísla rozdávám až po pracovní době.“ Usmál se. Hm, celkem pěkné rty...
„Platí vás od hodiny nebo za výkon? Protože jestli za výkon, tak asi moc nevyděláváte, co?“ reagovala jsem na jeho okukování a postávání blízko nás. Začal se smát. To se mi snad zdá. Neměl by teď naštvaně odejít na druhou půlku a nechat nám trochu soukromí? Ne? Dobře. Evidentně ne.
„Ještě jednou?“ zeptal se a podíval se mi do očí. Podepřela jsem si rukou hlavu, i když mě doma učili, že tohle se dělá jenom v hospodě. A já nejsem v hospodě?
„Jo, ale tu vodku chci dvojitou.“ Dala jsem mu instrukce. Něco si pod nos zamumlal.
„Pardon, slyšela jsem nějakou rádoby ironickou poznámku? Nemáte se náhodou snažit prolívat mě tou nejdražší vodkou?“ tak tohle bylo moc.
„Měl bych.“ Pokrčil lehkovážně rameny. „Ale garantuju ti, že zítra ti bude pěkně blbě.“ Škodolibě se mi vysmíval.
„Už si jako tykáme, jo?“ informovala jsem se přímo u zdroje. Sakra, zase jsem něco zmeškala!
„Nooo...“
Místo nějaké poznámky jsem se na něj radši pořádně podívala. Byl hezký. Ale po pár drincích by měl být hezký každý, no ne? Hodila jsem do sebe ten životabudič a světozkrásňovač.
„Dvojitou vodku s brusinkovým džusem.“ Obměnila jsem drink. „A volume doprava.“ Hlas Skye Edwards poznám i v náladě. Podívala jsem se směrem, kterým seděla moje kamarádka, ale nikde jsem ji neviděla. V nevěřícném gestu jsem zvedla dlaně. Ten, co mi začal tykat, ukázal za mě. Přidržela jsem se dřevěného obložení a pomalu se otočila. Díky holky, že chlapi mají přednost před kamarádkami, to vám nezapomenu. Radši jsem se vrátila do výchozí pozice a tiše doufala, že už nepřijde nějaký tupec, co mi bude vnucovat svoji přítomnost. Nejen, že by nepochodil, ale ještě bych ho poslala někam. I když... možná i dál. Doufání nestačí, vedle někdo ztěžka dosedl a ruku si opřel o moje ramena. Pardonnez- moi?!
„Kde máš holky?“ zeptal se důvěrně známý hlas. Ááááá, oslavenec! Sáhla jsem do kabelky a ztěžka vylovila dárek. Nejistě jsem se postavila na vratkých nohou a začala mu přát.
„Hele, bráško, víš, že tě mám ráda, ty mě máš taky rád a vůbec! Když už je z tebe starý chlap, tak ti to někdo říct musí. A... všechno nejlepší.“ Popadla jsem ho do náruče a dala mu mlaskavou pusu.
„Kolik jsi toho měla?!“ nevěřícně mě pozoroval brácha, když jsem se konečně usadila.
„Tolik, abys měl hodně vysoký účet.“ Komentoval za mě dění můj nový známý.
„Zdaréc!“ zajásal bratr. „Dneska zase makáš?“
„Dávám ti bacha na ségru. Je to zlatíčko.“
„Já nejsem žádné tvoje zlatíčko, debile!“ ohradila jsem se.
„Neříkal jsem to? Andílek...“


Ztěžka jsem otevřela oči. Místnost byla naštěstí větraná a temná, ale i tak jsem měla co dělat, abych žaludek udržela na uzdě. Kromě toho, že mi bylo na blití, mě navíc bolela hlava. Snažila jsem si sesumírovat včerejší večer, ale pořádně to nešlo. Že já vůbec ještě žiju. Na náladě nedodá ani kvílející telefon. Odplazila jsem se k pohozené kabelce. Po zkulturnění bych měla jít poděkovat tomu dobrodinci, co mě dotáhl až do postele. Díky, bráško. Telefon přestal zvonit, plácla jsem sebou na podlahu a ztěžka oddychovala. Takové výkony po ránu... A pak znovu ten otravný zvuk vyzvánění, v návalu nevole jsem se ani nepodívala, kdo volá.
„Prosím?!“ vyštěkla jsem.
„Tenhle tón zabolí.“ Ozvalo se.
„Prosím?“
„Děkuju.“
„Kdo volá?“ byla jsem zmatená. Na displeji bylo jenom číslo.
„Ahááá, ty si nevzpomínáš?“ začal se mužský hlas hurónsky smát. Co na tohle říct? „Budeš hádat, nebo ti to mám vyklopit rovnou?“
„Hádanky místo kafe mi vyloženě svědčí.“
„Včera jsme se potkali...“
„Ale ne?!“ trochu jsem se zděsila. „V které části večera?“
„Tak nějak... ve všech.“ Přiznal. Sakra!
„Takže jsi ten dementní barman, co dělá všechno, jen ne svoji práci?“
„Au, to zase bolelo.“
„Promiň, netušila jsem, že jsi taková citlivka. Odkud máš vlastně moje číslo?!“ nasadila jsem ostrý tón.
„Další výpadek?“ Jsem ráda, když se lidé baví na můj účet. Je to taková sranda!
„Netuším, co se včera dělo. Doufám, že z toho máš radost.“
„Osvěžím ti paměť, chceš? Po tvém roztomilém přání bratrovi jsi strašně chtěla tančit nahá a tak dál, a tak dál. Teď přichází zlatý bod večera, dávej pozor, jo? Cítila jsi strašnou touhu mě líbat, neměl jsem sílu ti bránit...“
„Kecáš?!“ vypadlo ze mě. Do psí díry...
„Pojď se mnou na kafe a ukážu ti fotky.“
„Pořád jsi ještě nevysvětlil, kdo ti dal moje číslo, že...“
„Takový malý, důležitý detail jsem vynechal? Napsala jsi mi ho propiskou, asi budu mít modřiny z toho, jak jsi tlačila...“ Bože, on se v tom fakt vyžíval. Začala jsem být trochu zoufalá. Trochu?!
„Když s tebou půjdu, dejme tomu, na kafe... Je možné, že ty fotky nikdo neuvidí?“ takové malé zoufalé vydírání.
„To bych těch kafí muselo být několik...“ Kladl si podmínky. Frustrovaně jsem zafuněla.
„Fajn! Zítra ve tři na Dolním náměstí?“
„Těším se.“
„Pf.“ Udělala jsem a poprvé za ten den jsem se usmála.