I can wait forever - Truth

Když jsem se probudila těsně před pátou hodinou odpoledne, Scott už v pokoji nebyl. Jediné, co po něm v místnosti zůstalo, byla jemná vůně jeho kolínské. Převalila jsem se na druhou stranu a na tvář se mi nalepil pomačkaný kus lepícího papírku z mého stolu. Strhla jsem ho, narovnala a chvíli na něj jen tak zírala a snažila se zaostřit.
„Just be yourself. Don’t try to be someone you’re not… S.,“ přečetla jsem nahlas. Prstem jsem si přejela po tetování táhnoucím se od zápěstí až k předloktí. Musela jsem se usmát. Pamatoval si to.
Sehnula jsem se pod postel a z kabelky válející se na zemi jsem vytáhla své Blackberry. Ani jedna zpráva, ani jeden hovor. Vzpomněla jsem si, že mám zavolat Hvízdalovi a tak jsem v seznamu našla jeho číslo a vytočila ho. Z druhé strany se ale ozývalo jenom protivné pípání a tak jsem to položila, hodila telefon na peřinu a praštila sebou znovu na polštář. A vzbudily mě až první tóny písničky Under The Twilight od losangeleských Forever The Day.
„Stevens Colette, prosím?“ ohlásila jsem se ospale do telefonu a čekala.
„Ty už zase spíš? Vždyť jsi mi volala, že už jsi vzhůru…“ divil se Hvízdal. Promnula jsem si oči a rozmazala si zbytky řasenky po celém obličeji.
„Nezvedals to, tak jsem asi zas usnula, no…“ Odmlka.
„Příště tolik nepij, ano?“
„Nestarej se, jasný?“ zívla jsem.
„Říkám to proto, že bychom zítra mohli mít volno, kdybys tolik nepila. Takhle máme akorát tak tiskovku. Proto by bylo lepší, kdybys příště už nepila. Nebo alespoň nepila tolik,“ oznámil mi, jako kdybych to nevěděla, čímž mě přinutil otevřít oči a plně vnímat.
„Jak jsem řekla. Nestarej se, nejsi můj otec! Příště se to nestane, spokojenej?“
„Hele, nemusíš na mě vyjíždět. Myslím to dobře. Nejde tady ani tak o skupinu, kluky, nebo mě. My na nátlak veřejnosti jsme zvyklí. Ty ne, předpokládám…“ nechal slova viset jen tak ve vzduchu. Hlasitě jsem vydechla a vylezla z postele ven.
„Díky za starost, ale já to zvládnu. Musím. Zvládla jsem i horší věci… Alespoň myslím,“ pokrčila jsem rameny a trochu znervózněla. „Kolik tam vlastně bude novinářů?“
„No, konferenční místnosti v Universalu jsou přizpůsobený přibližně pro stovku novinářů, i víc. Bude záležet na tom, jestli nebude mít ve stejnou dobu tiskovku ještě někdo jinej, na příklad Katy Ferry. To by nás nacpali do jedné z těch menších místností,“ vysvětlil.
„Aha, takže mi zbývá modlit se, aby si udělala čas, nasedla v Soulu na letadlo a do zítřka do půl čtvrté přijela sem. Bomba!“ skousla jsem si ret a začala po pokoji přecházet tam a zpátky.
„Jak víš, že je v Koreji?“
„V Jižní Koreji, kdybys to chtěl přesně. Nejsem zase takovej barbar. A některý její písničky se mi líbí, i když to není úplně můj šálek kávy.“
„No, dobře. Zpět k tý tiskovce. Budeš schopná se ještě dneska někde sejít?“
„Samozřejmě, že jo! Co ze mě děláš? Notorika?!“
„Ne, jen se ptám, jestli to budeme řešit po telefonu anebo osobně,“ mlaskl otráveně a já jako kdybych přímo před sebou viděla jeho ksicht. Oči v sloup, pusa pootevřená ve všeříkajícím gestu.
„Do půl hodiny jsem hotová. Kde se sejdeme? Někde ve městě?“
„No, chtělo by to někde, kde nás nikdo neuvidí. Takže navrhuju zkušebnu. Bílá budova, roh Decarie Avenue a Vanier Boulevard. To najdeš, nejde to přehlídnout. Třeba v půl sedmý?“
„Vím, kde to je. Kousek dál je knihovna. Fajn, budu tam. Tak zatím,“ rozloučila jsem se s ním a šla ze sebe udělat člověka.
Do zkušebny jsem vešla s pětiminutovou rezervou a myslela jsem si, že tam budu jako první. Přece jenom byl Hvízdal někdo, kdo skoro všude chodil jako poslední, navíc pozdě. Jenomže on už dávno seděl na barové stoličce a pobrnkával na kytaru. Když jsem se objevila ve dveřích, vzhlédl a přestal hrát, takže jediné, co bylo slyšet, byla ze mne odkapávající voda. Kdybych nebyla blbá a do kabelky si vzala i ten deštník, o němž jsem usoudila, že ho potřebovat nebudu, když svítí slunko, nemusela bych tam stát, jako kdybych právě absolvovala plavecký výcvik. V oblečení.
„Našlas to…“
„Říkala jsem, že vím, kde to je,“ sedla jsem si na hřející topení a byla mu vděčná, že neměl tendenci můj vzhled nijak okomentovat.
„Dobře, takže jde o to, že musíme vymyslet něco, co novináře sice nijak neohromí, a pravděpodobně nám ani nebudou moc věřit, ale bude to důvěryhodné. Holá fakta, žádné detaily. Ani jeden z nás by se neměl odchylovat od původní verze. Když přijdou otázky příliš na tělo, George říkal, že na ně nemáme odpovídat a přejít k další otázce. Zatím se chytáš?“ podíval se ze mě zpátky na struny své kytary a začal hrát jednu z jejich pomalejších písniček. Snažila jsem se to ignorovat.
„Zatím v pohodě. A bude to tak, že jeden řekne, co se stalo, nebo se nás budou ptát?“
„První možnost. Někdo z nás poví tu pohádku a pak, bohužel pro nás všechny, přijdou ty otázky,“ přestal na chvíli hrát, ale jakmile jsem opět promluvila, začal znovu. Zatnula jsem čelist.
„No, já nejsem dobrý vypravěč. Je to na tobě,“ nakrčila jsem čelo.
„Jak myslíš…“
Založila jsem si ruce na prsou a zkoumala jeho výraz. Užíval si to. Věděl, že mě to vytáčí k nepříčetnosti a i tak toho nenechal. Kdykoli mluvil on, přestal hrát a začal vždy, když jsem se nadechla a spustila. Nezapomněl ani sem tam zdůraznit melodii.
„Můžeš toho laskavě nechat?!“ vypěnila jsem nakonec. Upřel na mě zrak, ale pokračoval.
„Proč?“ divil se.
Protože jsi přitom neuvěřitelně sexy, blbečku!
„Protože to ruší!“ zakroutila jsem hlavou. „A nevěřím tomu, že se soustředíš na hraní a vnímání toho, co říkám zároveň. Jsi přece jenom chlap!“
Tentokrát ho má řeč zaujala natolik, aby odložil kytaru do stojanu a s našpulenou pusou se mi podíval přímo do očí.
„Řekni mi pravdu. Máš dopředu jasný názor na všechny zástupce mýho pohlaví? Neházej nás všechny do jednoho pytle. Všichni nejsme volové.“
„Řekl narcis…“ překřížila jsem si nohy a snažila se nevnímat, jak se mi už tak dost upnuté rifle, momentálně nasáknuté vodou snad z celého Montrealu lepí na nohy. Na rtech mi hrál lehký úšklebek.
Zakroutil hlavou a sedl si zpátky na židli.
„Víš co? Vraťme se zpátky k tématu…“ rozhodnul a tak jsme se pustili do vymýšlení nejvhodnějšího a zároveň nejstupidnějšího příběhu pro novináře.
O dvě hodiny později už jsem seděla v autobuse a mířila zpátky do domu mých rodičů, kde jsem se mermomocí snažila nemyslet na nadcházející den. Zaměstnala jsem se úklidem pokoje, utíráním prachu, vysáváním, čtením prvního dílu Zaklínače, mé oblíbené knížky, dokonce jsem si udělala pořádek ve všech složkách v počítači. Ale i přes to jsem na to nemohla přestat myslet.
Už jsem toho hodně zkazila, a to jsem se ve společnosti kluků objevovala jen pár týdnů. Možná měl Gary pravdu a já doháněla kapelu pomalu ale jistě k rozpadu…
Šla jsem spát brzo a jakýmsi záhadným způsobem jsem se probudila přesně tak, abych se v klidu stačila upravit, obléct a říct rodičům, že oběd si ohřívat nebudu, protože bych ho pak zase rychle vrátila zpátky. Byla jsem hodně nervózní, poznali to na mě.
„Neboj se, zvládneš to. Budu ti držet palce,“ rozloučil se se mnou táta. Zamávala jsem mu a nasedla do své Audi, kterou jsem ten den přivezla ze servisu, kde podstoupila preventivní kontrolu.
Vjela jsem na parkoviště před moderní budovou ze skla a železobetonu, sídla Universal Music, a zaparkovala vedle černé Audi A6, z níž právě vystupoval Scott.
„Ahoj,“ počkal na mě, až vystoupím.
„Děkuju za včerejšek,“ přehodila jsem si kabelku přes rameno a dívala se do země.
„Hele, já vím, že si toho o sobě řekla mnohem víc, než říkáš normálně, ale to není nic, proč by ses mi nemohla podívat do očí. Jasný, Colette? Nemáš proč se stydět nebo tak něco. Je to jak to je, s tím nic neuděláš,“ chytil mě za bradu a donutil mě podívat se na něj.
„Dobře,“ odpověděla jsem a pokusila se usmát.
„A nebuď nervózní! Sednu si vedle tebe a nebudu se ti smát, jestli budeš nervózně poklepávat nohou ve vzduchu.“
„Hej! Ty si to pamatuješ?“ začala jsem se smát a vešli jsme dovnitř.
„Na to nejde zapomenout,“ šťouchnul do mě a já mu to oplatila.
Uvnitř už postávali všichni ostatní, dokonce i George. A já si uvědomila, že mi sice Scott řekl, že se nemusím za nic stydět, ale za to, jak mě naposledy viděl nový manažer, jsem se stydět prostě musela.
„Takže už jsme všichni, pojďte za mnou,“ zavelel hlubokým hlasem a my se rozešli za ním. V malém pokoji, přes nějž jsme museli projít, abychom se dostali do konferenční místnosti, nám George udělil poslední rady, informoval nás, jak to bude probíhat a v půl čtvrté nás vypustil napospas novinářům.
Posadila jsem se za stůl vedle Scotta a z druhé strany si sednul Hvízdal. Přesně tak, jak nám řekl manažer, abychom se posadili. Ještě před tím, než se Charles stihnul ujmout slova, vběhla do místnosti drobná brunetka a přinesla nám cedulky se jmény. Rozestavěla je a zmizela. V malém sále to začalo hučet, lidé sedící na židlích naproti nám začali ukazovat na cedulky a dívali se jeden na druhého. Hvízdal vzal tu svou do ruky a podíval se na jméno na ní napsané.
„Chybička se vloudila,“ začal se smát zpěvák a já si vzpomněla, jak jsme mluvili o změně během pár minut. Tohle byl další případ. Nahodil výraz milého, vtipného frontmana oddaného svým kolegům z kapely a především hudbě jako takové, a pokračoval.
Sledovala jsem ho, jak mi podává jeho cedulku. Kluci pochopili a začali si jmenovky vyměňovat.
„Já Colette určitě nejsem,“ prohlásil Charles a já zakroutila hlavou. Postavila jsem si správnou cedulku před sebe a tu původní jsem podala Phillipovi. Pak už jsme mohli konečně začít. George nás uvedl, zmínil, proč jsme tiskovou konferenci svolali, a pustil nás ke slovu. Vlastně především Hvízdala.
„Jistě všichni čekáte nějaký senzační příběh, nebo, co by pro vás bylo jistě nejlepší, nějakou love story. Asi vás ale zklamu, protože nic z toho se dít nebude. Předevčírem večer jsme se všichni zúčastnili předávání cen. Vyhráli jsme tu nejlepší kategorii, v níž jsme byli nominovaní – Domácí skupina roku. Tudíž jsme měli co oslavovat. A jak večer plynul a my se dobře bavili, došlo k tomu, že se tady Colette vsadila se Scottem, že mě přiměje si s ní zatančit. Scott věděl, že má sázku vyhranou, protože já netančím. No, a pak se odněkud vyrojili vaši kolegové a špatně situaci pochopili. Nechtěl jsem Colette vystavovat jakýmkoli otázkám mimo mísu a tak jsme nasedli do taxíku a odjeli pryč,“ skončil svoji srdceryvnou řeč. V tom se ve vzduchu objevilo nespočet zvednutých rukou žádajících o pozornost. Hvízdal ukázal na mladíka v přední řadě.
„Proč jste jeli nejdříve k domu rodičů slečny Stevens a potom spolu k vám domů?“
Párkrát jsem zamrkala a doufala, že si Charles opět vezme slovo. Já bych pravděpodobně řekla nějakou blbost, pokud bych ze sebe vůbec něco dostala.
Charles se jenom usmál a zachoval si chladnou tvář.
„Jednoduché vysvětlení. Protože si Colette zapomněla klíče a její rodiče nebyli doma.“
„Takže mezi vámi nic není?“
„Ne,“ odpověděl Hvízdal přesvědčivě. Dalších pár rukou nahoře.
„Tvrdíte nám, že mezi vámi nic není. Ale ne všichni v téhle místnosti jsou vám ochotní věřit. Ne všichni tady jsou slepí. Protože teď mezi vámi možná nic není, ale jde vidět, že si nejste lhostejní. O čemž svědčí pár fotek, které se objevily v novinách po dobu evropské části vašeho celosvětového turné. Na příklad, když jste spolu v Německu mluvili na balkóně v den akustického koncertu. Praha mluví sama za sebe. Chcete nám tedy i nadále tvrdit, že k sobě nic necítíte?“ rozpovídala se blondýna ve středních letech ladně se opírající o zeď za ní.
Pozvedla jsem obočí a pomalu se otočila na Hvízdala. Neměla jsem absolutní tušení, co vycházelo v bulváru v době, kdy jsme byli v Evropě. A on evidentně taky ne. Nevěděla jsem ani to, že nás někdo fotil. Natož aby mě napadlo, že si zrovna nás dva budou dávat jakkoli dohromady.
Místností se rozhostilo ticho. Všichni čekali, jak zareagujeme. Jenže než Hvízdal stihnul něco vymyslet, novinářka se uchechtla a promluvila nahlas ke svým kolegům.
„Věděla jsem, že mám pravdu!“