Barová III.

Na tomhle oblečení jsem si vážně dávala záležet, chtělo to něco nekomplikovaného, abych ho neodradila. Pch, prý neodradila. Měla jsem už tolik příležitostí ho odradit a ani jednou jsem nezaskórovala. Prohrabovala jsem se šaty, až jsem přišla na jedny perfektní. Opatrně jsem si tu smaragdovou krásu vyzkoušela, na prsou a v pase seděly jako druhá kůže, sukně byla vzdušná, ke kolenům. Ale co bylo hlavní, dělaly mi hodně pěkná prsa, nemohla jsem si nevšimnout, jak se na moji odhalenou kůži vždycky Patrik zaměřil a přestal vnímat cokoliv jiného. Radost na uvítanou mu ale neudělám, protože venku je zima, že bych jenom v šatech zmrzla, našla jsem jedny neroztrhané černé punčochy a z ramínka stáhla trenčkot, který jsem normálně nosila až od půlky října, ale tohle léto bylo extrémní, hlavně teda konec léta, buď podzim, nebo tropy. Vzala jsem si kabelku a nazula si černé boty na zabijáckém podpatku. Ale ani sukně, ani podpatky mě neodradily od toho, abych jela na kole. Bože, jak já nesnáším popocházení pěšky, mnohem radši jezdím na kole, zvlášť pokud se potřebuju dostat z místa A do místa B. Cesta mi díky ipodu ubíhala rychlostí blesku, ani jsem se nenadála a už jsem byla na místě určení. Přešlapával na místě a vypadal nervózně, což se změnilo v momentě, když mě uviděl, prostě se jenom usmál. Jako by mě rád viděl.
„V tomhle jezdíš na kole?“ rýpl si místo pozdravu. Stalo se z toho takové naše malé pravidlo.
„A co přesně myslíš?“ zeptala jsem se, mile se usmála a sukni i s trenčkotem povytáhla až na hranici slušnosti. Polknul.
„Přesně tohle.“
„Ježiš, tos už musel přijít na to, že nemám kalhotky?“ zatvářila jsem se zoufale. „Myslela jsem, že z toho udělám vrchol večera.“
„Sakra... o čem budu vyprávět vnukům?“ Vzal zámek a zamkl mi kolo, tohle mě dostávalo do kolen, mimo jiného. Nastavila jsem ruku, aby mi dal klíček, jenže on si s ním začal pohrávat.
„Neměl bych ti ho vzít radši já?“ provokoval. Fajn, máš to mít.
„Asi měl, vlastně by mi v podprsence hodně překážel, když bych si to rozdávala s nějakým sexy číšníkem, nebo barmanem.“ Přivřel oči. „I když barmani moc sexy nebývají, co tak vidím...“ škoda, že jsem se nevydržela nesmát. Tvářil se lehce uraženě, tak jsem ho pohladila po ruce. „Každý nemůže být hezký, ale to ty znáš, že jo?“ Jenom kroutil hlavou a smál se.
„Vyvažuješ to.“ Vzmohl se na odpor. Chabé! Pověsila jsem se mu kolem krku a znovu si prohlížela jeho obličej. Měl nádherné rty, hnědé oči se dívaly na mě a vousy na jeho tvářích zase o něco povyrostly. Dýchali jsme si do obličejů.
„Poneseš mě?“ přerušila jsem tuhle intimní chvilku.
„Klidně, ale rozepneš si kabát.“
„Tak jo.“ Souhlasila jsem a opravdu si jej rozepnula. Vzal mě do náruče a popošel maximálně dva kroky. „Nějak jsi přibrala.“ Oznámil mi pomstychtivě a pustil na zem.
„Málo posiluješ.“
„Ještě pár týdnů a budeš mít třetí bradu.“
„Pch.“
„Promiň, čtvrtou, blbě jsem to spočítal.“
„Blbě ses vyspal? Žádná ruční práce před spaním, co?“
„Nebyli lidi...“ osvětlil situaci a já se radši znovu zapnula, kdo ví, jak dlouho půjdeme.
„A kam to vlastně jdeme?“ zeptala jsem se po tiché chvilce.
„Jdu okouknout konkurenci. Máš povolené 2 drinky. Maximálně!“
„Barmana mám taky povoleného?“
„Jedině toho osobního.“ Podíval se na mě, i když jsem měla tyhle zabijácké boty, pořád byl vyšší. Stiskla jsem mu ruku. S tímhle osobním barmanem jsem to asi na chvilku vyhrála. Rozesmíval mě k slzám a nebyl naštvaný, když jsem do něj rýpala. Vlastně to bylo vzájemné, až jsem tomu občas odmítala věřit.

Po druhém drinku jsem měla tak akorát, abych to zvládla na podpatcích ke kolu. Alkoholem se tu každopádně nešetřilo. Jednou rukou jsem se Patrikovi prohrabávala ve vlasech, v druhé jsem držela skleničku.
„Sáro?“
„Patriku?“ podívala jsem se na něj. Sledoval každý můj pohyb. Teda kromě pohybů mé ruky v jeho vlasech. Tam asi fakt neviděl.
„Budeš mít příští týden čas?“ zeptal se.
„Máš volno?“ chtěla jsem vědět. To by mohlo být hodně fajn.
„Jo... říkal jsem si... tak jako...“
„Tak jako sis říkal co?“
„Jestli bys nechtěla jet na chatu. Se mnou.“ Vykoktal se konečně. A tenhle jeho pohled by měl být trestný.
„Jenom my dva?“ zajímalo mě.
„Hm.“
„Jsi si jistý, že mě už cestou nevemeš po hlavě něčím těžkým a kovovým?“ Místo odpovědi si namotával prameny mých vlasů na prst.
„Vydržíš to?“ naléhala jsem.
„Jestli nechceš, nemusíme nikam jet.“ Řekl ublíženě. Přiblížila jsem se k němu, co mi stolička dovolila.
„Chci jet.“ Jasně, že jsem chtěla jet! Jenom jsem nevěděla, jaké to bude. My dva, úplně sami. Za každou dobrou odpověď děti ve školce dostávají odměny. Já tu svou taky dostala. Chutnala po whisky, citronech, studila a musela jsem při ní zavřít oči. Bylo mi tak jedno, jestli mě někdo pozoruje, jako nikdy předtím.
„Dobře.“
„Jak? Na jak dlouho? A kde vůbec ta chata je?“ chtěla jsem vědět všechno a hned a on mi na moje otázky rád odpovídal.





Leželi jsme na plácku, který před chvílí posekal. Byl začátek září, ale slunce ve dne pořád hodně svítilo. Kromě plavek jsem na sobě měla už jenom jeho staré tričko a připadala si tak krásná! Bylo to tím, jak se díval. Bylo to tím, že mě uměl rozesmát. Bylo to jím. Bože, nezní tohle jako zamilované kecy těch pubertálních holek, co si špitají o svém poprvé na záchodech ve škole?!
„Proč se tak šklebíš?“ zeptal se.
„Protože musím krčit oči, abych tě neviděla úplně ostře. Proto při sexu nemíváme rozsvícené.“
„A já myslel že to kvůli sousedům.“ Nenechal se vyvést z míry.
„Nee.“
„Tak proč se šklebíš?“
„Zkoušela jsem flirtovat a nasadit zamilovaný úsměv, promiň, nevyšlo to. Už to zkoušet nebudu.“
„Asi jsem se přeslechl. Zamilovaný úsměv? Cože? Ty?“ Začal se smát.
„Teď jsi mě trochu urazil. Je tak těžké uvěřit, že jsem někdy byla zamilovaná?!“
„Jo.“ Smál se dál.
„Taky mě to kdysi postihlo. Prý si tím musí projít každý.“
„Kdo byl tím šťastným?“ Zbystřel.
„Přece můj odraz v zrcadle.“ Objasnila jsem mu situaci.
„Do toho se zamilovat už kdekdo.“ Kývnul hlavou.
„Víš, že jsem vždycky chtěla vidět tuleně a velryby? Už se mi to povedlo. Ležíš tady jako vorvaň, co potřebuje pomoc Green Peace.“ To máš za to, že se prý šklebím, blbečku!
„A ty jsi druhý takový.“ Pronesl klidně. Možná až moc. Bylo dost divné, že se nenechal vyprovokovat ke slovní potyčce. Škoda.
„Víš, jak jsi se tehdy hrozně opila, když mě tvůj brácha narozeniny?“ Netušila jsem, že budeme vytahovat staré historky.
„Jak moc dobře víš, moc si nevzpomínám, ale pokračuj.“
„Neviděl jsem tě tehdy poprvé.“
„Ne?“ byla jsem zmatená.
„Ne. Líbila ses mi už předtím.“
„Kdy předtím?“
„Kdykoliv jsem tě zahlídnul.“
„Cože?“ vůbec jsem nechápala souvislosti. Nebo co mi to tu vykládá.
„Jo, občas jsme se potkávali, máme společné kamarády, ale nikdy jsem ti nestál za pohled.“
„Vidíš a pak hup. Rovnýma nohama do takové mizérie.“ Podívala jsem se na něj. Vypadal, že nad něčím přemýšlí, chtěl začít mluvit a já viděla, že se mu ústa formují do písmenka m. „Počkej!“ zastavila jsem ho. „Jestli chceš říct takové to sousloví, co začíná na em, tak si to dobře rozmysli. A pokud ne, tak sorry za vyrušení.“ Mrkla jsem na něj a přejela mu prsty po čelisti zarostlé vousy, speciálně kvůli mě se neholil. Pro něj to bylo pohodlnější a pro mě lepší na pohled, rajcovnější a vůbec. Ne, že by se mi jinak nelíbil, ale takhle vypadal jako pořádný chlap.
„A chtěla bys to sousloví na em někdy vůbec slyšet?“ pochopil, co myslím.
„No to víš, že jo. A pak ujištění, že je to napořád.“ Vyvalil oči.
„Myslíš to vážně?“
„A co myslíš?“ přitulila jsem se ještě blíž.
„Že už radši nemyslím, protože jsi moc blízko.“
„Správná odpověď, jenom nevím, jestli odměnu teď, nebo až po obídku.“ Chtěla jsem se začít smát, ale zůstalo jenom u nadechnutí se. Můj svět se totiž v tu chvíli značně omezil.