I can wait forever - Two 30-year-old kids

„Nemůžeme ten oběd ještě odvolat?“ rozpustila jsem si vlasy, sklonila hlavu a párkrát si prsty projela svou mokrou hřívu. Hvízdal vrátil obě dvě prkna a se zaujetím sledoval, co dělám. Poodstoupil o pár kroků za mě a zkřížil si ruce na prsou. Viděla jsem mu pořádně jenom na nohy.
Sehnula jsem se ještě níž a podívala se, na co tam tak civí. Nachytala jsem ho přesně v pravé chvíli a on bohužel pro něj neodešel dostatečně daleko na to, aby se vyhnul mé dozadu vykopnuté noze, takže jsem ho trefila do lýtka.
„Au, co děláš?!“ vyjekl ublíženě. Narovnala jsem se, vzala do ruky plážovou tašku a nasadila pilotky. Naprosto přesně jsem věděla, že se mi začínají kroutit vlasy, stejně jako pokaždé, když jsou mokré a já je nechávám volně uschnout, aniž bych je vyfoukala fénem.
„Nemáš mi čumět na zadek!“ vyplázla jsem na něj jazyk a rozešla se směrem k hotelu. Přehodil si ručník přes rameno, doběhnul mě a levou ruku mi omotal kolem pasu. Výhružně jsem se na něj koukla, ale jediné, co udělal, bylo, že se mile usmál. Zakroutila jsem hlavou ze strany na stranu.
„Ty si tohle užíváš, že jo?! Celou tuhle komedii. Protože víš, že ať uděláš cokoli, projde ti to, protože ti dlužím…“
„Sám bych to neřekl líp,“ vycenil na mě zuby v úspěšném zvládnutí napodobeniny amerického úsměvu. Byli jsme těsně před vchodem do hotelu a já konečně sebrala odvahu mu říct to, co jsem měla na jazyku od doby, co se najednou objevil vedle mě před mými rodiči.
„Děkuju…“
Zastavil se, pustil mě a s nakrčeným čelem se mi podíval do očí.
„Za co?“
„Za to, že si tady hraješ na někoho, kým nejsi,“ sklopila jsem oči k zemi a zaujatě si prohlížela drobnými kamínky vysypanou cestu.
„Že si hraju na někoho, kým nejsem? To si jako myslíš, že nejsem romantik nebo co?“
Zvedla jsem hlavu a viděla, že ačkoli se snažil tvářit vážně, cukal mu koutek. A pak jsme se začali oba dva smát.
„Poděkuješ mi, až vaši odjedou a oni nabydou dojmu, že jsem tě hoden,“ mrknul na mě, vzal mě za ruku a rozešli jsme se dovnitř.
„Díky tvému hereckému talentu skočí na všechno. Možná vyhraješ i Oskara!“ smála jsem se, zatímco jsme procházeli halou k výtahu, kde postávalo pár dětí, které jsem před několika hodinami viděla registrovat se spolu s jejich dozorem na recepci.
„A kdo říkal, že něco hraju?“ prohodil ledabyle, když jsme došli k dětem.
„Nech toho,“ odbyla jsem ho a nastoupila s ostatními do výtahu. Na patře jsme se každý rozešel do svého pokoje. Nezbývalo mi moc času a tak jsem si prosušila vlasy novým ručníkem, sepnula pár předních pramenů dozadu sponkou a obnovila líčení, z něhož mi na obličeji nezůstalo skoro nic. Právě jsem z kufru vytahovala riflové kraťasy, když někdo zaklepal a mě došlo, že vlastně ani nevím, kam půjdeme na oběd. Došla jsem otevřít.
„Jdeš na oběd v plavkách? Mně osobně by to nevadilo, ale rodiče by se asi divili,“ zastrčil ruce do kapes a já ho pustila dovnitř. Z rádoby účesu mi vypadly kratší vlasy, které svědčily o tom, že jsem se kdysi dávno rozhodla nechat si ostříhat ofinu, a tak jsem zalezla do koupelny, abych přidala další sponku.
„Samozřejmě, že nejdu v plavkách. Jen mi řekni, co si mám oblíct, když nevím, kam na ten zatracenej oběd půjdeme!“
„Co třeba tohle?“ ozvalo se z pokoje a tak jsem se vyklonila zpoza dveří.
Stál nad mým kufrem a v ruce držel červené volánové šaty, které jsem neměla na sobě hezkou řádku let. Vlastně jsem ani netušila, že jsem si je balila. Musela jsem je vzít spolu s nějakým jiným oblečením, aniž bych chtěla.
„Fajn, hoď to sem,“ pokrčila jsem rameny a zavřela za sebou dveře. Během dvou minut jsem byla hotová.
„Nemám k tomu kabelku, takže díky,“ vrazila jsem mu do ruky můj telefon a peněženku, aniž bych se starala, kam to všechno dá.
„Nejsi nějaká drzá?“
„To je tvůj problém, ty se mnou chodíš,“ věnovala jsem mu jeden ze svých prvotřídních úsměvů, nazula si lodičky a vyšla ven na hotelovou chodbu.
„A ty se mnou ne nebo co?“ následoval mě, takže jsem za námi zabouchla.
„Co myslíš?“ založila jsem si ruce na prsou a uvažovala, kolik tak přesně může měřit, když jsem mu i s podpatky dosahovala sotva pod bradu.
„Já myslím, že je to věc dvou,“ naklonil se nade mnou a já pokrčila rameny.
„Colette?! Ráda tě zase vidím!“ přiřítila se k nám Shirley. Objala jsem jí a opětovala její zářivý úsměv.
„Přiznejte se, co jste vy dva dělali na hotelovém pokoji? A vůbec, ty nás nepředstavíš?“ dloubla mě loktem do žeber.
„Tohle je Shirley, manažerka Miss JoJo a evidentně nová přítelkyně Phillipa. Shirley, tohle je narcistická verze Dědy Vševědy,“ představila jsem je, a když jsem skončila, oba dva se na mě podívali, jestli mluvím vážně.
„No, vy dva jednou budete skvělej pár. Narcistická verze Děda Vševěda a příjemné, milé a neodmlouvavé Slunce naše jasné,“ začala se chechtat Shirley a my se na sebe s Hvízdalem krátce podívali.
„Ten nejlepší, viď, lásko?“ objal mně, což Shirley evidentně trochu vyvedlo z míry.
„To jste doopravdy spolu? Myslela jsem, že jste na tiskovce tvrdili, že spolu nic nemáte!“
„To víš, no. Podívali jsme se na sebe a byla to láska jako trám,“ poplácala jsem Charlese po tváři a všimla si, jak se mu napjaly svaly pod tričkem. Takže už vím, čím ho vytočit, zaradovala jsem se.
„Dobře, pochopila jsem to. Hele, musím běžet. Jdu za Phillipem,“ rozloučila se s námi a my mohli pokračovat na oběd s rodiči, na který jsme už takhle šli pozdě. Uvažovala jsem, jestli nezačínám chytat Hvízdalovy manýry.
Rodiče nás obou už čekali v hale. Seděli na dvou pohovkách naproti recepci a zaujatě se o něčem bavili. Zastavila jsem se těsně před výtahem a znejistěla.
„Proč stojíš?“ podíval se na mě a já si nervózně skousla ret.
„Nevím, jestli na to mám,“ zakroutila jsem hlavou.
„Colette, před chvílí jsi měla odvahu na to, abys mě nazvala narcistickou verzí Dědy Vševědy, plácala mě po tváři jako malý dítě a teď se bojíš jít na oběd se svými rodiči?“
Zašklebila jsem se a přenesla váhu na druhou nohu.
„To je něco jinýho. Vím, že ty bys mě nikdy nepraštil. A nebojím se! Svých rodičů rozhodně ne. Ty znám. Ale … co na mě řeknou vaši?“ Uchechtl se a položil mi ruce na ramena.
„Moji rodiče si tě zamilují.“
„A kdo jim pak bude vysvětlovat, že spolu doopravdy nechodíme? Co si o mně budou myslet potom?!“
„Nech to na mě, ano? O to se nestarej. Prostě buď sama sebou,“ usmál se, propletl prsty mezi těmi mými a vydali jsme se vstříc největší výzvě toho dne. Alespoň já to tak vnímala. Pokud zvládnu tohle, pak už všechno, řekla jsem si sama pro sebe.
„Dobrý den, paní a pane Stevensovi. Mami, tati, tohle je Colette. Colette, tohle je můj táta Josh a mamka Lauren,“ ujal se slova Charles a já si postupně podala ruku s oběma jeho rodiči a pak pozdravila i naše.
Hvízdal znal Miami skoro jako Montreal, ani jsem se ho neptala, kolikrát tam byl před tím. Dovedl nás do jedné zastrčené restaurace, kde sedělo jen pár lidí. Zabrali jsme ten největší stůl, který tam byl, objednali jsme si a po zdvořilých otázkách typu Jak se máte? Jak probíhá turné? Co v práci?, došlo na otázky mířené přímo na mě a Hvízdala.
„A jak dlouho jste vy dva vlastně spolu?“ zeptala se Lauren.
„Pár dní,“ odpověděla jsem.
„Pár týdnů,“ řekl nastejno se mnou Hvízdal. Podívala jsem se na něj a pod stolem do něj kopla, což bylo snadné vzhledem k tomu, že seděl vedle mě.
„Tak proč jsi, Charlie, tvrdil těm novinářům doma, že spolu nic nemáte?“ divila se jeho maminka. Udeřila kladivem na hřebíček.
„Chtěl jsem Colette ušetřit toho tlaku veřejnosti, co se, jak jste si jistě všimli, úplně nepovedlo,“ vysvětlil Hvízdal pohotově. Ačkoli jsme spolu nic neměli, díky Phillipovi jsem věděla, že to, co své rodičce odpověděl, byla pravda. Měla jsem nutkání mu říct, že je to v pořádku, že si to nemá vyčítat, ale nedokázala jsem to. Už takhle mi přišlo, že ten náš vztah hrajeme občas až moc.
„Já mám hroší kůži.“ Alespoň jsem si o sobě myslela, že jí mám.
Čekala jsem, až se na mě podívá. Snažila jsem se, aby to znělo důvěryhodně, ale z jeho očí jsem vyčetla, že si stojí za svým. Podle něj to prostě nezvládnul, zklamal.
„Změňme téma,“ navrhnul Josh a já přikývla. „Jak jste se dali dohromady?“
No, ne že bych nedoufala, že změna tématu znamená, že opustíme fiktivní vztah mě a jednoho z mých pěti zaměstnavatelů…
Čekala jsem, až se Hvízdal ujme slova, ale on se k tomu neměl. Po pár dalších vteřinách nastala další nezáviděníhodná situace, kdy jsme promluvili oba na stejno.
„Po jednom koncertě v baru.“
„V kině, když jsme měli den volna.“
Tentokrát po sobě rodiče začali divně pokukovat.
„Charles má pravdu, bylo to po koncertě v tom baru. Do kina jsme šli až druhý den,“ zamluvila jsem to s úsměvem na tváři a položila mu hlavu na rameno. Objal mě a vtiskl mi polibek do vlasů. V tu chvíli se otevřely dveře do restaurace a dovnitř vešel Scott se svými rodiči.
„Sakra,“ zaklela jsem potichu a rychle se podívala jinam, abych nemusela koukat na Scottovu tvář, až nás uvidí.
„O tomhle divadle vědí všichni, kromě Scotta. Kdo z nás mu to řekne?“ pošeptala jsem Charlesovi do ucha a on se porozhlédnul.
„Já mu to řeknu. Hned, jak se vrátíme do hotelu,“ řekl a v tom nám položila otázku moje máma. Takže je naprosto jasné, jaký charakter ta otázka asi tak mohla mít…
„A co svatba?“
„Ne!“
„Třeba někdy v budoucnosti,“ pokrčil rameny Hvízdal.
„Děti?“ zeptala se značně poklesle.
„Ne,“ zakroutila jsem hlavou ve stejnou chvíli, kdy černovlasý zpěvák vedle mě odpověděl: „Chtěli bychom.“
Z oběda jsem se vrátila s pocitem, že to bylo totální fiasko. Snad ještě větší, než ta zatracená tisková konference v Montrealu. Praštila jsem sebou na postel, připlácla si polštář na obličej a pár desítek minut jen tak ležela a snažila se na nic nemyslet. Nemohla jsem si pomoct, ale už jsem se těšila, že naši zítra dopoledne odjedou a té šarádě bude jednou pro vždycky konec.
V tom jsem si vzpomněla na Scotta. Hvízdal mu to měl vysvětlit, ale já najednou měla pocit, že by bylo vhodnější, abych mu to řekla sama. Sebrala jsem se, zavřela za sebou dveře, bosá přešla po chodbě o pár pokojů dál a zaklepala.
Chvíli se nic nedělo, ale pak se ozval Scottův hlas, a tak jsem vešla dovnitř.
Pár vteřin jsem tam stála jako opařená a zírala na to, co se dělo uvnitř.
Scott seděl na jedné straně kovového stolu, Hvízdal na straně druhé a byli zabraní do toho, aby v páce porazili toho druhého. Ani jeden si mě nevšímal. Opřela jsem se o futra s rukama založenýma a čekala.
Všimla jsem si, že se Scottovi mírně klepala ruka, čehož Hvízdal využil a po pár dalších sekundách se kytaristova ruka dotkla desky stolu.
„Víš, co to znamená,“ promluvil Hvízdal. Koukali na sebe, přimhouřené oči a rty stáhnuté do tenkých linek. Nakrčila jsem čelo a odkašlala si. Oba dva se na mě podívali.
„Může mi někdo z vás dvou říct, co to tady děláte?!“
„Nic,“ vyhrkli oba dva a já to vzdala. Otočila jsem se na patě a vydala se zpátky na svůj pokoj. Nevěřícně jsem kroutila hlavou ještě potom, co jsem pohodlně usedala do černého koženého křesla.
„Banda malejch fakanů, fakt že jo.....“