Zatopený lom (1)

Byl jeden z těch horkých letních dnů, kdy nějlepší, co můžete udělat, je vyvalit se k vodě a popíjet ledovou kofolu. Naštěstí to uznali i naši táboroví vedoucí a tak jsme si udělali celodenní výlet k zatopenému lomu. Pokusili se nás zabavit nějakými vodními hrami, ale jelikož půlka holek se nemohla koupat (neptejte se mne, kolik z nich vážně nemohlo a kolika se jen nechtělo), vzdali to a nechali nás, ať si děláme, co chceme. Chvíli jsem se chladila ve vodě, ale protože tam toho nebylo moc k dělání (pokud jsem nechtěla s klukama hrát na topení se, nebo plavat od jednoho břehu ke druhému až do umření), rozhodla jsem se pro slunění s ostatníma holkama. Hrály jsme karty, drbaly, potom obědvaly a po obědě jsem si odsedla do stínu, kde jsem asi hoďku seděla, sledovala kluky a občas nad něčím i přemýšlela. Někteří byli docela pěkní, zvlášť když ukazovali světu svaly a mě to vedlo k úvahám, se kterým bych se nebála jít v noci parkem a kterému bych musela já dělat bodyguarda. Takových tu naštěstí moc nebylo, když nepočítám prcky, kteří mi tak jako tak byli ukradení. Zato na Danovi, Kubovi a hlavně Honzovi, jsem mohla oči nechat. Napadlo mě, že Honza se občas nechová jen jako blbej puberťák, a že s nimi často bývá sranda. Myslím, že bych to nahlas nepřiznala, ale sympatie jsem hlavně k Honzovi chovala poměrně velké. Tak velké, že jsem ho vždycky nevědomky hledala očima, ať už jsme měli večerní program, rozcvičku, nebo hráli nějakou bojovku. Věděla jsem o každé slečně, na kterou se usmál víc než jednou a se kterou strávil víc než pět minut v kuse a sama sobě jsem se smála, že na ně žárlím, i když na to nemám nárok.
Když už jsem na Honzu zírala tak dlouho, že to mně samotné bylo trapné, začala mě lákat chladná voda v lomu. Přestože bylo nesnesitelné vedro, musela jsem se chvíli překonávat, než jsem se odhodlala vejít do té ledárny. Vlastně ta voda nebyla zas tak moc studená, ale já jsem se bála, že bude. Rozhodla jsem se doplavat na druhou stranu a zpátky, což nebyla žádná dálka, ale já nikdy nebyla kdoví jaký plavec. Před půlkou jsem chvíli koketovala s myšlenkou, že to obrátím, ale donutila jsem se pokračovat. Slunce se odráželo od hladiny, vlnky se třpytily a já se mezi kapkami vody kochala tou krásou, když jsem se praštila do brňavky o nějaký kámen trčící ze dna. Nenapadlo mě dávat si na taková překvapení bacha, takže jsem to do něj napálila a bolestí se mi zamotala hlava. Tak tak, že jsem zalapala po dechu dřív, než jsem zmizela pod vodou. A než jsem stihla cokoli udělat, zatočila se mi hlava, všude byly hvězdičky a já se propadla do ničeho
***
Bylo to něco mezi noční můrou a bláznivým snem. Ležela jsem v písku, hlava všechno mě bolelo, pražilo na mě obrovské Slunce a nade mnou se skláněl krásný opálený kluk a pumpoval mi hrudník. Vyprskla jsem vodu, zakuckala se a začala sípat. Rozhodla jsem se, že to, co se právě děje, je děsivě živá zvrácená noční můra. A když ten kluk promluvil, začalo mi docházet, že se mi nic nezdá. Chvíli jsem přemýšlela, jak jsem se tam dostala. Kdybych usnula u opalování, sotva bych se vzbudila s plícemi plnými vody. Netrvalo dlouho a paměť se mi začala vracet.
"Sláva, už dýcháš," řekl s úlevou ten kluk a usmál se. "Já jsem Denis."